Jaroslav Smolka: Jak jsem je znal

Vzpomínky na některé osobnosti hudební kultury, zejména české

Memoáry různých osobností hudebního života bývají považovány spíše za zajímavá čtení než za závažné publikace muzikologického významu. Je to chyba a tato publikace, jež byla vydána péčí Akademie múzických umění a jejího vydavatelství, ji plně potvrzuje. Její přínos je totiž několikerý. Pokud se domníváme, že osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná a o nichž píše, jsou dostatečně známé, opět se hluboce mýlíme. S nemilým překvapením zjišťujeme, jak rychle jsou právě ona jména zapomínána. Nástupem mladých generací ustává zájem o minulost, respektive o ty její oblasti, jež se jeví jako málo aktuální, nikterak neovlivňující současnost. Jsou tudíž považovány za nepotřebné a zbytečně zatěžující nezměrné množství faktů, jež nová doba přináší. Stalo se už běžným jevem, že ztráta zájmu o minulost je považována za něco zcela přirozeného a úcta k našim předchůdcům dokonce za cosi konzervativního a směšného. Nejstrašlivějším jevem je pak suverénní černobílé hodnocení bez znalosti věcí, objevující se mnohdy i v dnešních odborných hudebních kruzích. Při četbě Smolkových textů si pak uvědomujeme, oč dál v šíři znalostí byli naši předchůdci – přehledem i v oblastech, jejímiž příznivci nebyli. Dokonalé teoretické zázemí (zvláště ve znalostech klasické harmonie a forem), celkový přehled o všech historických epochách včetně hudební literatury byly naprostým předpokladem, aby dotyčný jedinec se mohl k čemukoliv zodpovědně vyjadřovat a cokoliv fundovaně hodnotit. Nechceme-li budovat své hudební vzdělání a zkušenosti na zelené louce, je nutné se k těmto našim předchůd­cům vracet a jejich prostřednictvím poznávat, kudy vede správná a poctivá cesta!

Příkladem byly nejen osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná, ale především on sám. Byl typem přímo renesančním – muzikologem, komponistou, pedagogem, hudebním režisérem, dramaturgem, hudebním organizátorem… Právě díky této profesní šíři přišel do kontaktu s mnoha zajímavými lidmi z různých oborů, z nichž mnozí se stali jeho přáteli (Jan Klusák), s jinými se setkal coby student, či jejich mladší kolega a spolupracovník (Ladislav Vycpálek, Jaroslav Zich, Karel Ančerl, zvláště pak Mirko Očadlík). Míra těchto kontaktů vyplývá i z koncepcí jednotlivých textů. Ty zahrnují velmi širokou obsahovou škálu a pochopitelně i různou textovou délku. Zvláště rozsáhlá kapitola je věnována rodině Kühnově (Jan, Markéta, Pavel a jejich sbory), která měla původně být hlavním východiskem pro samostatnou monografii – bohužel už ji nestačil realizovat. Mnohé pasáže daleko přesahují oblast vzpomínek a stávají se cennými příspěvky muzikologickými, zvláště upřesněním některých doposud mnohdy zavádějících faktů posunujících je až kamsi na úroveň legend (K. B. Jirák). Nevyhýbá se ani nemilosrdným hodnocením rysů u lidí, kterých si jinak vážil. Na druhé straně s úsměvem čteme typicky smolkovsky humorné řádky o Zdeňku Fibichovi, který byl dlouhá léta jako jediný řazen po bok Smetany a Dvořáka.

Kdo jsme znali pana profesora, jistě se nám připomene svým mnohdy břitkým tónem, a v mnoha případech i formulacemi svých vlastních postojů – ať při hodnoceních kompoziční tvorby, či úspěšně, ale i neúspěšně prosazovaných vlastních názorů ve studiích i v jiných prostředích. Velmi cenná je závěrečná studie Jaromíra Havlíka o svém předchůdci na AMU, včetně soupisu Smolkovy tvorby a publikační činnosti. Skromně uvedená ediční poznámka Petra Zvěřiny a Vladimíra Tichého v závěru informuje o blahodárné činnosti (cenné poznámky pod čarou u jednotlivých stran, stylistické úpravy, jmenný rejstřík), jež umožnila vytvořit z textů ze Smolkovy pozůstalosti tuto nanejvýš cennou publikaci.

Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze 2014, ISBN 978-80-7331-302-9, 194 stran.