Annette Dasch – soprán, James Taylor – tenor, Christian Gerhaher – baryton, Aurelius Sängerknaben Calw, Festivalensemble Stuttgart, Klaus Breuninger – dirigent, Helmuth Rilling – dirigent. Text: A, N. Nahráno: live, 9. 9. 2007, Liederhalle (Beethovensaal), Europäisches Musikfest Stuttgart. Vydáno: 2007. TT: 46:11, 36:29. DDD. 2 SACD Hänssler Classic CD 98.507 (distribuce Rosa).
Nejpopulárnější vokální dílo Benjamina Brittena – Válečné requiem – vyžaduje značný provozovací aparát: je psáno pro tři sólové hlasy, smíšený sbor, dětský sbor, varhany, komorní orchestr a velký orchestr. Skladba vznikla v roce 1962 u příležitosti nového vysvěcení katedrály v britském Coventry, která byla zničena při náletu v bitvě o Británii o dvaadvacet let dříve. Na nové živé nahrávce vydavatelství Hänssler Classic se interpretačně podílí Festivalensemble Stuttgart pod vedením svého zakladatele, bachovského specialisty Helmutha Rillinga , chlapecký sbor Aurelius Sängerknaben Calw , německá sopranistka Annette Dasch , americký tenorista James Taylor a barytonista z Německa Christian Gerhaher . Dílo psané pro několik souborů si vynutilo i přítomnost druhého dirigenta, Klause Breuningera , který řídí komorní orchestr. Text skladby sestává z latinského liturgického textu mše za zemřelé doplněného o poetické texty v angličtině z pera Wilfreda Owena, důstojníka anglické pěchoty, který padl ve Francii v roce 1918. Latinské části textu přednáší střídavě smíšený sbor doprovázený orchestrem a chlapecký sbor se subtilním doprovodem varhan. Sbory zvolily předalpskou výslovnost latiny a jejich výkon je velmi dobrý. V jejich interpretaci vyznívají působivě lyrické pasáže, složité kontrapunktické postupy i výrazný dramatismus části Dies irae. Anglické poetické vsuvky přednášejí střídavě sólisté. Tyto básně jsou vůči tradičnímu latinskému textu sice jazykově i stylisticky kontrastní, přesto však ústrojně doplňují smířlivá liturgická slova vyjádřením niterných pocitů člověka, který stojí denně tváří v tvář jisté smrti. Kontrastní je i jejich hudební zpracování. Zatímco latinské sborové pasáže znějí v nejlepším slova smyslu liturgicky, sólové anglické vstupy jsou psány v neobyčejně působivé rozvolněné dikci Brittenových oper. A právě v těchto okamžicích nejvíce zaujme tenorista James Taylor, který způsobem přednesu a do jisté míry i barvou hlasu nápadně připomíná Petera Pearse, pro něhož Britten psal drtivou většinu sólových tenorových partů svých skladeb (Pears byl sólistou i při premiéře Válečného requiem v roce 1962 v Coventry a s jeho uměním se případný zájemce může snadno seznámit z mnoha aktuálních reedic původních nastudování Brittenových vokálních děl). I výkony ostatních dvou sólistů jsou pozoruhodné, avšak zejména Taylorovo prokazatelné detailní nastudování specifické Pearsovy dikce vnutí posluchači pocit, že tenorová úloha byla provedena v naprostém souladu se skladatelovou představou. O něco hůře bohužel vyznívá výkon velkého orchestru, jenž na několika místech (a zejména v žestích) nemá přesné nástupy ani čistou intonaci. Tyto běžné nedostatky živé nahrávky bude však velkorysý posluchač disku snadno tolerovat.
Body: 4 z 6
