Janine Jansen, Boris Brovtsyn – housle, Amihai Grosz, Maxim Rysanov – viola, Torleif Thedéen, Jens Peter Maintz – violoncello. Text: A, F, N. Nahráno: 5/2012, Konzerthaus, Dortmund. Vydáno: 2013. TT: 83:12. DDD. 1 CD Decca 478 3551.
Brzký a pozdní bouřlivý romantismus je obsahem dalšího mistrovského titulu, jenž vznikl díky iniciativě holandské houslisty Janine Jansen . Sextet Zjasněná noc (1899) je raným dílem Arnolda Schönberga, kdy ještě nebyl přísným strážcem dodekafonie, ale hledal sám sebe. Inspirací mu byla báseň Richarda Dehmela Dva lidé . (Mimochodem ne náhodou skladba vznikla těsně před Schönbergovou svatbou s Mathilde von Zemlinsky, sestrou jeho učitele Alexandra Zemlinského.) Vytvoří-li se hvězdný projektový soubor, nemusí to být automaticky zárukou mimořádného výsledku. V tomto případě však došlo ke vzácnému okamžiku spojení duševně a umělecky blízkých muzikantů, silných individualit, které vytvořily dokonale homogenní formaci s přirozeným vedením Janine Jansen. Jemné předivo Schönbergovy geniální partitury, která láká k různým výkladům (orchestrální verze, balet…), je zahráno s neslýchanou noblesou a barvami, jaké jsem ještě neslyšel. Datum vzniku 1899 je příznačné, neboť spadá do mimořádně zajímavé doby, kdy docházelo k revolučním proměnám především harmonické složky, v dějinách hudby označované jako období rozpadu tonality. Schönberg, tehdy ještě neobyčejně citlivý k „tepu doby“, byl ideálním příjemcem i inspirátorem. Kongeniálními souputníky Zjasněné noci jsou Písně z Gurre a symfonická báseň Pelleas a Melisanda. Hans H. Stuckenschmidt k těmto kompozicím říká: „Je jistě možno stanovit typické znaky: těžiště v neharmonických tónech, preferování velkých intervalů a s tím spojeného napětí, chromatickou pestrost, beztížný, na taktových čarách téměř nezávislý rytmus, vyhýbání se analogiím a pedantickému opakování, preferování variovaného opakování a motivické variace vůbec.“ Sextet je postaven na stupňování výrazu, vlnovité melodické linii střídající chromatiku s diatonikou a velkých intervalových skocích, což interpreti této nahrávky provádějí s nesmírnou sugestivitou a intenzitou.
Střih! Schubert je dobře zvoleným vyvážením snového Schönberga. Vždy, když slyším Smyčcový kvintet C dur , mám pocit, jako by to bylo poselství z jiného světa. Možná je to tím, že jde o skladatelův poslední opus pro komorní soubor (léto 1828) a že je to sukus všeho, co Schubert v hudbě pochopil, dokázal, prožil, protrpěl… Určitě každý po poslechu kvintetu v jakékoli špičkové interpretaci bude zastávat názor, že jde o jedno z největších děl komorní literatury. Stojí mezi Symfonií C dur D944 a Klavírní sonátou D960, má v sobě až symfonickou naléhavost a drsnost (Scherzo) a komorní individualitu některých jeho klavírních opusů (Adagio). I v tomto případě mám pro interpretaci slova nejvyššího uznání. Schubert se vyrovná nahrávce Artemis Quartet – Truls Mörk (Virgin Classics), kterou jsem dosud považoval za nejzajímavější, totéž lze napsat o Schönbergovi a spojení Artemis Quartet – část Alban Berg Quartet (opět Virgin).
Body: 6 z 6 – tip Harmonie