úterý, 22. listopad 2016

Zahájení Festivalu Firkušného: Šťastná ruka pořadatelů a bezkonkurenční lehkost Garricka Ohlssona

Napsal(a) 

Při výběru interpreta pro zahajovací koncert letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 19. 11. 2016) měli pořadatelé mimořádně šťastnou ruku. Americký pianista Garrick Ohlsson se u českého publika těší velké oblibě už od svého prvního vystoupení na Pražském jaru v roce 1973 – a své ctitele potěšil i tentokrát. Do Prahy přijel s velmi pestrým a posluchačsky lákavým programem. V první půli hrál sonáty dvou z nejvýznamnějších vídeňských mistrů, ve druhé půli uvedl taneční stylizace dvou poměrně vzdálených kultur: české a španělské.

Beethovenova Sonáta č. 24 Fis dur op. 78 a Schubertova Sonáta č. 20 A dur D 959, které zazněly v první části Ohlssonova recitálu, jsou díla, která jsou si výrazově dosti blízká. Převládá v nich lyrický element, dramatických zvratů je v nich poskrovnu. Ohlsson tu mohl skvěle uplatnit své jedinečné poetické cítění, tichý, něžný a zpěvný úhoz, obdivuhodnou fantazii i smysl pro velkou formu v krásně a přitom decentně modelovaných gradacích, které ani v nejvypjatějších vrcholech nepřesáhly dynamiku znělejšího mezzoforte. Ostatně – Ohlsson se většinou pohyboval v nižší zvukové hladině: jeho pianissima jsou skutečně okouzlující, přičemž nejúžasnější na nich je, že i to nejtišší pianissimo dokáže umělec vždy ještě ztišit. Tempa volil Ohlsson uměřená, ba nezřídka volnější (Scherzo v Schubertově Sonátě vyznělo spíš jako ländler), o to více si však mohli posluchači vychutnat nespočet klavíristových působivých nápadů (pozoruhodné vedlejší hlasy). Při veškeré poetičnosti a agogické rozvolněnosti dovedl Ohlsson udržet rytmický tep, který zajímavě – a překvapivě – tu a tam zpevňoval zvukově výraznějšími tóny v basech.

Druhou polovinu svého recitálu otevřel klavírista výběrem ze Smetanových Českých tanců: Polkou a moll z první řady a Hulánem, Obkročákem a Furiantem z druhé řady. Naprosto stejný výběr hrál Ohlsson ve Smetanově síni na jaře roku 2006, byla tu tedy možnost srovnání. Stejně jako před deseti lety, i teď nelze říci nic jiného, než že Ohlsson hraje Smetanu s bezkonkurenční lehkostí, poetičností a zpěvností (zpívaly mu nejen horní hlasy, ale dokonce i levá ruka v první variaci Hulánu), báječně pracuje s časem (úžasné agogické vlny v Hulánu), jeho fantazie v objevování protihlasů se zdá být bezbřehá (Furiant), a navíc má okouzlující smysl pro humor (vtipný závěr Furiantu). Pokud jsem v něčem zaznamenal změnu, pak nejspíš v jistém posunu od bravury k intimitě, což se nejvýrazněji projevilo v Obkročáku, jehož introdukce získala téměř až starosvětskou rozšafnost.

Na závěr svého festivalového koncertu uvedl Ohlsson suitu z baletu Čarodějná láska Manuela de Fally. Všechny čtyři její věty – Pantomima, Tanec strachu, Kouzelný kruh a Rituální ohňový tanec – mají nepřeslechnutelný španělský kolorit. Klavírista hrál Fallu s nemenším gustem a pochopením než Smetanu, s fascinující zpěvností (pravá ruka zpívala v první větě jako lidský hlas), barvitostí (kytara v závěru první věty, neuvěřitelná zvuková kouzla v úvodu závěrečné věty), s neokázalou, ale o to více strhující virtuozitou (druhá a čtvrtá věta) a s magickou poetičností (třetí věta).

Ohlsson už při svém příchodu na pódium navázal s přeplněným Rudolfinem kontakt tak intenzívní, jako se podaří jen málokomu a málokdy. Posluchači seděli po celý večer tiše a soustředěně, takřka ani nedýchali, vědomi si toho, že takového pohlazení po duši se jim nedostane každý den. Za spontánní standing ovation se Ohlsson odměnil třemi přídavky – rozkošně hravou Smetanovou SlepičkouČeských tanců a dvěma Chopinovými valčíky: cis moll op. 64/2, v jehož druhém tématu, které se ve skladbě mnohokrát opakuje, dokázal objevit pokaždé něco nového a osobitého, a Des dur „Minutovým“, op. 64/1, který zahrál s neobyčejnou lehkostí a v dechberoucím tempu. Festival Firkušného začal opravdu hodně slibně.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.