V rámci vydařeného Velikonočního festivalu nabídl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v kostele sv. Šimona Judy dva mimořádné programy: na Velký pátek a Bílou sobotu Bachovy Pašije podle Jana v divadelním výkladu Matěje Formana a na Velikonoční neděli projekt s názvem Veselé Velikonoce s Mozartem. Oba projekty měly světla i polostíny. Letmo se zastavím u Mozarta.
Pozitivním rámcem bylo účinkování výborného orchestru, který není v Praze častým hostem – Kölner Kammerorchester, jenž se zvukem blíží Evropskému komornímu orchestru a v jehož hře bylo slyšet, jak je mu Mozartova hudba existenciálně blízká. Jen málokterý český orchestr je tak velkorysý, že pozve do své sezony cizí těleso. FOK tak činí téměř každou sezonu, což je hodné ocenění. Do Prahy přijel se svým šéfem Christophem Poppenem, dirigentem a houslistou, který bude pro mě navždy spjat s báječnými nahrávkami pro ECM New Series, zvláště pak s Hilliard Ensemble a projektem Morimur.
Chtěl-li FOK oslavit „vzkříšení“ radostně (slovo „vesele“ mi nepřišlo vhodné) a netradičně orchestrálním koncertem, pak se mu to zdařilo. K diskusi byl možná obsah. Večer byl netradičně zahájen okouzlující Symfonií A dur č. 29 KV 201, kterou Mozart složil v 18 letech. Bylo to báječně lehkonohé provedení a potvrzení, že starší hudbu lze hrát „autenticky“ i na moderní, „neautentické“ nástroje. Poppen, jenž mi vzdáleně připomněl Josefa Vlacha, vedl nadšeně hrající orchestr (šest primů) přesně a inspirativně. Občas byly dynamika a frázování jiné, než v autografu, ale bylo to lahodně věrohodné a tónově okouzlující, vše kultivované, finální Allegro con spirito pak bylo erupcí radosti. Jen ve zdánlivě jednoduchém Menuetu mohl dirigent dodýchat a více si vychutnat zvolnění a konce některých frází.
Druhým číslem byl Klarinetový koncert A dur KV 622, zralé dílo z konce Mozartova krátkého života. Na sólo byl angažován Portugalec Horácio Ferreira, laureát soutěže Pražského jara v roce 2015. Prokázal, že je výborným muzikantem s výtečnou technikou, pěkná pianissima v dojemném Adagiu, nicméně hudební nebe zůstalo zavřené. Nebylo to jen ne zcela přesnou artikulací v Rondu, ale chybělo mi mimořádné charisma například Andrease Ottensamera či Sharon Kam.
Naštěstí byl na programu ještě jeden sólový instrumentální kus – Houslový koncert G dur č. 3 KV 216, jenž se sice neuvádí tak často jako jeho bratříček v A dur, ale je neméně kvalitní, volnou větu pak řadím mezi nejpůsobivější adagia houslového koncertantního repertoáru. Způsob, jakým sólo zahrál koncertní mistr FOK Roman Patočka mě překvapil. Řadu let jsem se s jeho sólovou hrou nepotkal. V mezidobí tónové a osobnostně dozrál a dnes je z něho excelentní součást české houslové elity. Přišlo mi, že jeho famózní technická erudice vytříbeným stylem a muzikantskou empatií „jen“ pokorně slouží skladateli. Byl to výjimečně noblesní a ušlechtilý Mozart, jakého jsem už dlouho neslyšel. Citlivý doprovod orchestru mu pak byl dobrou oporou. Největší radost večera! (Pan Patočka, jenž hrál na housle Felixe Mori Costy z roku 1809, zvolil kadence Fritze Kreislera.)
Nevím, zda účast Juliane Banse, sopranistky s kouzelnou barvou hlasu a úctyhodným profesním životopisem, byla dána manželským spojením s dirigentem, každopádně byla mimo ze dvou důvodů. Zaprvé uvést na Velikonoční neděli árii Vitellie z opery La clemenza di Tito mi nepřišlo termínově vhodné, jakkoliv bylo pochopitelné kvůli nové roli pana Ferreiry a vztahu skladatele k Praze, za druhé árie se poněkud míjela s pěveckým rozsahem sopranistky, jež nejvíce zářila v první dekádě tohoto století. Poslouchat rozevlátý zpěv, matný v hloubkách a ostrý ve výškách, bylo náročné. Jednu z dominant Tita jsem slyšel v lepších verzích. Rozpačitá tečka za zajímavým večerem.
Resumé: symfonie a houslový koncert byly správnou volbou, místo klarinetového koncertu bych volil další mozartovský kus s houslemi, například Koncertantní symfonii pro housle a violu, místo Vitellie tematicky a polohově vhodnější árii, kterou by paní Banse jistě zvládla skvěle…
