Tak jako v předchozích dvou sezonách drážďanské Semperovy opery bylo možno – přes všestrannost repertoáru – spatřovat ústřední bod, k němuž dramaturgie napřela svou pozornost, v díle Richarda Wagnera, tak se podobným centrem této sezony pro ni zjevně stalo dílo Richarda Strausse. Předznamenalo to už zářijové dvojí znovuuvedení úspěšných inscenací Ariadny na Naxu a Ženy bez stínu . Obdobně ve dvou reprízách bude ještě v lednu obnovena Elektra , aby se pak tyto opery v čele s premiérou Salome staly hlavní náplní straussovských slavností, plánovaných na dny 27. 2. – 10. 3. 2005. Tím však Richard Strauss v této sezoně v Drážďanech nekončí, v jejím úplném závěru se má znovu objevit ještě Arabella a Růžový kavalír .
Žena bez stínu , toto po všech stránkách – interpretačně i inscenačně – náročné a z tohoto důvodu nepříliš často uváděné dílo, vzbudilo co se týče straussovských slavností nejvyšší očekávání, a to zejména po stránce hudební. Inscenace, která se 18. a 23. 9. dočkala po delší pauze své 22. a 23. reprízy po premiéře v listopadu 1996, nevyniká zvlášť imaginativní silou ve složce výtvarné (scéna a kostýmy „rosalie“), kterou by mohl probudit Hofmannsthalův text, onen v něm obsažený průnik různých světů, kolísání mezi realitou, iluzí, snem, přáním a fantazií, a spolu s odpovědnou režií (Hans Hollmann ), přes moderní vokabulář, setrvává spíše v rovině popisnosti. Za její zásluhu lze ovšem považovat, že v optické složce nezatěžuje Hofmannsthalovo libreto, po této stránce přebohaté, dalšími symboly a jinotaji, ale staví se spíše do jejich služeb. (V této souvislosti se neubráním připomenutí po této stránce vynikající inscenace Tobiase Richtera a Huberta Monloupa, v roce 1991 v Saarbrückenu, pod neméně inspirovaným hudebním vedením Jiřího Kouta.) Fascinující ale, jak už naznačeno, byla interpretační úroveň hudebního nastudování. Pochopitelně je nutné zmínit výborné a vyrovnané obsazení hlavních partií (Stephen Gould jako císař, Susan Anthony jako císařovna, Idika Szönyi v úloze chůvy Amme a Jukka Rasilainen jako Barak, zejména pak výkon Gabriele Schnaut jako barvířky postihující s ohromným nasazením vývoj postavy do všech detailů), ale skutečně hlavní dramatická role tu připadla orchestru pod taktovkou Michaela Bodera . Kvality, jimiž disponuje Sächsische Staatskapelle Dresden, už byly mnohokrát popsány při hodnocení interpretace hudby nejrůznějších období a směrů, ale tentokrát se podařilo orchestru vzbudit pocit, jako by straussovský esprit byl jeho nejvlastnější doménou.
