Postřižiny Svatováclavského hudebního festivalu

Již sedmý Svatováclavský hudební festival (SHF) přivedl do křesťanských chrámů v Ostravě a okolí domácí špičku v interpretaci staré hudby, ale i přední česká symfonická a sborová tělesa, za nimiž putovali posluchači dychtiví po hudbě, která v moravskoslezské metropoli konečně zdomácněla, totiž po hudbě baroka, klasicismu a duchovní hudbě všech epoch. Hned úvod festivalu (28. 9. 2010) byl mimořádnou událostí: v rámci soustavného mapování duchovní tvorby A. Dvořáka totiž konečně došlo na oratorium Svatá Ludmila op. 71, B. 144 , jehož poslední ostravské provedení si v zaplněných lavicích katedrály Božského Spasitele nikdo nepamatoval a o jehož nastudování před lety marně usiloval Janáčkův máj i Janáčkovy Hukvaldy. Konečně se Ostravané dočkali, i když v podání Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a kvinteta sólistů se jim dostalo satisfakce jen poloviční. Provedení orchestru a obsazení sólových partů bych nazval vzorovým: E. Dřízgová-Jirušová byla mladou, zbožnou a zamilovanou Ludmilou (konečně byla role obsazena mladodramatickým a nikoliv dramatickým sopránem, který od dob boje o Dvořáka a Smetanu činí z Ludmily druhou Libuši), Svatava V. Hajnové-Fialové byla oddanou Ludmilinou družkou, P. Levíček nezklamal v marginální roli Rolníka a až na deklamačně nejistého M. Lehotského s jeho nazálním tenorem byla pětice sólistů korunovaná P. Mikulášem v roli Ivana vynikající sestavou. Pokud by zde pasáž o Svaté Ludmile končila, mohlo by se zdát, že se jednalo o dramaturgickou událost desetiletí, jistě i zásluhou výborně hrajících brněnských filharmoniků (krásná flétnová sóla, výborně hrající dřevěné dechové nástroje) a s každým číslem lépe zpívajících brněnských sboristů připravených P. Fialou . Problémem však byla podoba, v níž oratorium zaznělo: zatímco v I. díle autoři škrtů obětovali jen harmonický zajímavý sbor „Triglav, který patří trojí tváří“ a několik menších sborových čísel, z II. a III. dílu zůstalo torzo, postrádající logiku hudební i dramaturgickou. Svatá Ludmila tak sice v Ostravě konečně zazněla, nikoliv však v puristické interpretaci bez jediného škrtu (u stejně dlouhého Händelova Mesiáše by si patrně nikdo škrtat nedovolil), která by Ostravanům zřídka uváděné dílo představila v jeho plné, archaizující monumentalitě, ale jen v jakémsi průřezu, a to velmi nepietním. Nezbývá než si počkat na nové nastudování, anebo sáhnout po nahrávce Albrechtově.

Krásným večerem ve společnosti houslisty R. PatočkySlovenského komorního orchestru Bohdana Warchala ze Žiliny, vedeného od houslí E. Danelem, byl koncert ve svinovském kostele Krista Krále (30. 9.), věnováný repertoáru baroka, klasicismu a raného romantismu, tedy epoch, které si v koncertním provozu nárokují hlavně soubory hrající na dobové nástroje. Na jednu stranu jsem rád, že se tomuto repertoáru na nejvyšší úrovni věnují i moderní komorní orchestry, na druhou stranu bych očekával, že v artikulaci a práci s dynamikou se současné ansámbly poučí u souborů staré hudby. Provedení úvodního Händelova Concerta grossa op. 6/1 na mne dýchlo warchalovskou tradicí, Mozartovo Divertimento připomnělo časy Vlachovy a Mendelssohnova Smyčcová symfonie měla úroveň nejlepších evropských smyčcových orchestrů. Roman Patočka mě více než v brilantně zahraném, ale ve smyslu barokní rétoriky artikulačně němém Bachově Houslovém koncertu E dur BWV 1042 přesvědčil v Schubertově Rondu s přehlednou výstavbou, něžnou tematikou a zajímavými metrorytmickými posuny. Ačkoliv jsem si po celý večer představoval, jak by nastudované skladby zněly na dobových nástrojích, odcházel jsem nadšený a s optimistickým pocitem, že svižně hrající SKOBW nevyklidil prostor v klasicistním a starším repertoáru specializovaným souborům a nenechal se připravit o krásu Bachovy či Mozartovy hudby.

Samostatnou recenzi by si zasloužily dva vrcholné festivalové večery s klíčovými díly barokního oratorního repertoáru, totiž s Caldarovým oratoriem Magdaléna u nohou Kristových v ostravském kostele sv. Václava (6. 10.) a Händelovým Mesiášem (recenzuji druhé provedení v Opavě 17. 10.), jejichž nastudování se ujaly soubory Collegium MarianumCollegium 1704 . Oba večery, caldarovský v nastudování J. Semerádové a händelovský za řízení V. Lukse , byly školou afektivní hry s mnoha temporytmickými kontrasty – stále však u českých souborů postrádám artikulační přesvědčivost a rétorickou sdělnost starších evropských souborů staré hudby – a přehlídkou českého vokálního umění, jíž v obou večerech dominovaly sopranistka H. Blažíková a altistka M. Cukrová .

K pravidelným festivalovým akcím patří setkání s Pražskou komorní filharmoniíJ. Hrůšou (15. 10. ostravský Kristův kostel), s nimiž tentokrát ve Faurého Requiem d moll vystoupili barytonista S. Sem a sopranistka K. Kněžíková , které v písních R. Strausse patřila podstatná část večera. S nahrávkami E. Schwarzkopf v uších a s K. Kněžíkovou před očima byl zasvěcený posluchač vydán jistému rozporu, hlas a dramaturgická orientace jsou však v sopranistčině případě zdroji mnoha nadějí. Snad nám v Kněžíkové konečně vyroste významná straussovská interpretka. Pozoruhodným intermezzem večera bylo ještě Mahlerovo Adagietto z Páté symfonie cis moll , které pod Hrůšovým vedením na posluchače dýchlo spíše melancholií pomalé věty Sukovy smyčcové serenády, než sentimentalitou Mahlerových partitur.

Jedním z vrcholných koncertů SHF bylo vystoupení souboru PhilHarmonia Octet s pány NouzovskýmNejtkem u violoncella a kontrabasu, kteří vystoupili se dvěma dechovými serenádami , Mozartovou c moll KV 388 (384a) a Dvořákovou d moll op. 44, B. 77 . Nevím, kde začít, protože jejich vystoupení (recenzuji koncert v Karviné 24. 10.) bylo mimořádným hudebním zážitkem, mistrovskou lekcí ansámblové hry a bušením, nikoliv klepáním na brány hudebního nebe. Tónová kultura a artikulace souboru je na takové úrovni, že bych sobě i hráčům přál, aby se záznam jejich mozartovsko-dvořákovské kreace co nejdříve objevil na hudebních nosičích. Jen jsem litoval, že Mozartova Gran partita , pod jejímž dojmem Dvořák napsal svou geniální Serenádu d moll, zazněla již vloni, protože jinak by byl karvinský večer dokonalým nejen po interpretační, ale i dramaturgické stránce.

Působivým festivalovým večerem bylo i setkání se soubory Ars Brunensis ChorusMusica figuralis s uměleckými vedoucím M. Čermákem a dirigentem D. Kalouskem v barokním prostoru frýdecké poutní baziliky Navštívení Panny Marie (26. 10.). Večeru po dramaturgické stránce dominovala tvorba rodiny Bachů (Johann Christoph, Johann Michael, Johann a Johann Ludwig), po zvukové stránce pak sborová polyfonie za doprovodu cinků. Přibližně hodinový soustředěný večer členily stručné mezihry na varhanním pozitivu, spojující stručné duchovní skladby s texty dobře známými z chrámových kantát největšího z Bachů.

Dvořákově hudbě byla letošním SHF věnována mimořádná pozornost a patřil jí i závěrečný koncert (28. 10.), na němž vystoupila Janáčkova filharmonie Ostrava , Pražský filharmonický sbor připravený L. Vasilkem a za řízení S. Vavřínka spolehliví sólisté E. Dřízgová-Jirušová , J. Wallingerová , T. KořínekM. Gurbaľ . Nejprve v katedrále Božského Spasitele zaznělo Szymanowského Stabat Mater , koncentrovaná moderní partitura, stěží však konkurující Dvořákovu zhudebnění téhož liturgického textu, a poté Dvořákova Mše D dur op. 86, B. 175 ve třetí orchestrální verzi z roku 1892 (nepletu-li se, zazněla naposledy v předvečer výročí Dvořákova úmrtí v roce 2004 v amatérském nastudování v kostele sv. Josefa). Vavřínek pro Dvořákovo zhudebnění mešního ordinária zvolil živější tempa (Kyrie, Agnus Dei) a monumentálnější dynamiku (Gloria, Credo), které sice zakryly Dvořákovo koncentrované a až intimní uchopení mešního textu, zato však daly mši zaznít v podobě, která najednou odkryla mně dosud neznámé souvislosti s vrcholnými mšemi Haydnovými. Dvořák se tak k uspokojení publika prezentoval jako evoluční, nikoliv revoluční pokračovatel klasiků chrámové hudby a závěrečné ztišené tóny Agnus Dei byly neslyšnou tečkou za festivalem, v němž ticho hned vedle hudby hraje tu nejvýznamnější roli.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější