středa, 17. říjen 2018

O koncertu Smetanova tria a úvaha o změně optiky jako bonus

Napsal(a) 

Smetanovo trio, foto archiv umělce Smetanovo triofoto: archiv umělce

Leckdy poslouchám stesky, jak svět kultury je stále utlačenější či téměř bojující o přežití v přílivu komerčního utilitarismu. Tedy svět té kultury s nadčasovým přesahem a významem. I já ze svého stanoviště sdílím občas tento pohled. Stačí se však pohnout, a optika se trochu změní. Veřejný prostor sice zaplavuje spousta plytkosti a nevkusu, ale současně je možné z mnoha míst stále častěji poznávat a slyšet krásné a inspirativní kulturní projevy. Je jich daleko více, než by v tom malém českém prostoru kdokoliv očekával. Festivaly, divadla, koncerty, přehlídky, vše tak zvané „vážné“ umění, a to vše všude nachází publikum. Díky iniciativě často nezištně obětavých či osvícenějších jedinců a skupin se imunita vůči bezduchosti spíše šíří, nežli zaniká.

Jednou z takových aktivit je i festival Malostranské komorní slavnosti, jenž absolvuje již 16. ročník. Iniciátory a organizátory jsou především členové Smetanova tria spolu se vzácně příkladnou vstřícností Senátu ČR, který umožňuje pořádání v jedinečných prostorách Valdštejnského paláce. Jeden z prvních koncertů zazněl 30. září. Než jsem však stačil něco napsat, byl jsem skolen chřipkou do horečnaté nemohoucnosti. Byť tedy pozdě, přesto jej chci zmínit. Myslím, že to zasluhuje, v předwebové minulosti Harmonie by beztak každou kritiku čekalo otištění až další měsíc.

Hudbymilovným čtenářům není třeba Smetanovo trio představovat. Spolu se současným Vlachovým kvartetem jsou snad naším nejdéle působícím komorním souborem svého názvu a světové proslulosti. Novinkou je však již třetí změna v obsazení houslí, kde Jiřího Vodičku nedávno zaměnil Radim Kresta. Ač chovám nedůvěru k důsledkům podobných změn, kdy renomovaného a skvělého muzikanta vystřídává z jakéhokoliv důvodu někdo jiný, tak tato změna se mi jeví jako více než šťastně povedená. Radim Kresta svým hudebním naturelem nyní souzní s Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou zřetelně nejvíce.

Jednověté Elegické trio č.1 g moll Sergeje Rachmaninova pokládám za možná nejkrásnější autorovo komorní dílo, počínaje překvapivými úvodními kvintami až po závěr, jenž působil jako kroky odcházející do věčnosti. Ducha skladby umocňovalo zřetelné zdůraznění dramatické dynamiky a brilantní závěje klavírních pasáží, stejně jako velmi zřetelně artikulovaná sóla houslí a cella. Obzvláště mne zaujal krásný zpěvně hustý tón houslí, znějící zvláště na G struně téměř jakýmsi „oistrachioso“. Třívěté Klavírní trio op. 3 Alexandera Zemlinského je již součástí trvalého repertoáru Smetanova tria. V první verzi (1896) part houslí obsadil autor klarinetem. Značně rozsáhlá a složitá partitura by snadno mohla vyznít dosti únavně. Tak na mne dosud působila většina děl Zemlinského. Smetanovci však umějí rozkrýt a vybarvit prostory díla natolik, že náhle vyvstane cosi nečekaně zajímavého a působivého. Kouzlo pochopené interpretace je mocné a i jejich zásluhou toto dílo opět ožívá.

Závěr koncertu měl patřit Klavírnímu kvintetu A dur op. 61 Antonína Dvořáka. Bohužel i zde virus náhle zařádil, a Smetanovo trio kvintet pohotově nahradilo osvědčenými Dumkami (Klavírní trio č. 4 op. 90). Zpočátku jsem této změny litoval, Dumky jsem už slyšel tolikrát, že jsem jimi téměř přejeden. Avšak toto dílo je tak geniální, že když citlivý a nekonvenční interpret opustí zažitou sladce vlídnou šablonu mánesovské idyly, tak Dvořák se náhle zjeví v téměř janáčkovské dramatičnosti a mužnosti. Tak se i stalo, a myslím, že mu to tak moc slušelo.

Posluchačům zaplněného Rytířského sálu umělci poděkovali provedením Elegie z Klavírního tria c moll Josefa Suka.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.