Na svém druhém koncertě festivalu Dvořákova Praha (8. 9. 2023, Dvořákova síň Rudolfina) uvedl proslulý Tonhalle-Orchester Zürich se svým šéfdirigentem Paavem Järvim zajímavou kombinaci dvou skladeb – Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 a Brucknerovu Symfonii č. 9 d moll. Sólistou Beethovenova klavírního koncertu byl jeden z našich nejvýznamnějších pianistů Ivo Kahánek.
Curyšský Tonhalle-Orchester zaujal hned v úvodních taktech první věty Beethovenova koncertu mimořádně kultivovaným a tvárným zvukem, který jsme pak v průběhu večera mohli ocenit ještě nesčetněkrát. Ivo Kahánek nastoupil se svým sólem odvážně a suverénně – po trojím energickém stupnicovém rozjezdu zaznělo hlavní téma s plnou silou a důrazností. A pak už byla jen radost sledovat, jak krásně to mezi sólistou a dirigentem jiskří. Kahánek pojal tuto větu velmi romanticky a dramaticky – s rozevlátou dynamikou, s úžasnými výrazovými proměnami a s působivými rubaty. Järvi nejenže mu vycházel všemožně vstříc, ale činil tak navíc s přátelskými a empatickými gesty. Vrcholem této věty se stala kadence, v níž pianista naplno uplatnil svou skvělou techniku a dosáhl zvuku téměř až orchestrálního. Bylo velice sympatické, že se Järvi po doznění první věty na Kahánka usmál a uznale pokýval hlavou.
Druhá věta patří takřka celá klavíru, orchestr v ní hudební tok jen lehce a decentně podbarvuje. Ivo Kahánek v ní s klavírním zvukem doslova kouzlil. Jeho tón byl neuvěřitelně měkký a něžný a zároveň nesmírně zpěvný. A jemné prolínání barev v pasáži s dlouhými rozloženými akordy ve střední části věty vyznělo skoro až impresionisticky.
Finální větu zkomponoval Beethoven tak, aby se v ní sólista mohl co nejvíc blýsknout svou technikou. Je v ní všechno, čím může klavírista posluchače oslnit: rychlé stupnicové běhy a rozložené akordy, lomené oktávy, trylky a různé efektní „prstolamy“. Ivo Kahánek ji hrál s báječným rytmickým odpichem a přímo sršel energií. Jeho technika je oslňující a závěrečná stretta proletěla v tak závratném tempu a s takovou brilancí, že posluchači přestali dýchat.
Paavo Järvi má toto dílo zjevně dokonale zažité. Dirigoval je bezpečně, věcně a s viditelným nadhledem a věděl přesně, co kdy od orchestru chtít. Souhra orchestru se sólistou byla naprosto dokonalá, a to i v těch nejchoulostivějších místech (jichž je především v druhé větě bezpočet).
Beethovenův „Třetí“ v konstelaci Kahánek – Järvi – Tonhalle-Orchester Zürich bude pro mě patřit k zážitkům, na které se nezapomíná.
Jedinečné provedení Beethovena ocenilo publikum vřelým potleskem, a Ivo Kahánek zahrál ještě dva přídavky: rozevlátou Chopinovu Fantazii-Impromptu cis moll op. 66 s nádhernou kantilénou ve středním dílu a vtipný Dupák ze Tří českých tanců Bohuslava Martinů. V obou těchto skladbách Ivo Kahánek jen znovu prokázal, že patří ke světové pianistické elitě.
Brucknerova poslední symfonie, která zazněla po přestávce, náleží k nejnáročnějším skladbám romantického symfonického repertoáru. Bruckner ji vnímal jako své poslední a nejvýznamnější dílo a věnoval ji „milému Pánubohu“. Symfonie měla mít původně čtyři věty, ale při komponování poslední věty Bruckner zemřel. Tři dokončené věty mají značně rozšířené orchestrální obsazení, hutnou nástrojovou sazbu a impozantní rozměry – doba jejich provedení se pohybuje kolem 70 minut.
V podání Paava Järviho a orchestru curyšské Tonhalle jako bychom se s Brucknerovou hudbou ocitli mimo čas. Järvi „procházel“ symfonií beze spěchu, tok hudby modeloval klidně, citlivě a inspirovaně, každé myšlence, každému nástroji dokázal věnovat patřičnou pozornost, a rozvážně stavěl gradace, v jejichž vrcholech otevíral netušené a velkolepé výhledy do mimozemských sfér. A bylo až neuvěřitelné, jak po celou dobu dokázal udržet pozornost posluchačů. Po závěrečných tichých tónech zůstal Järvi dlouho stát s rukama vztyčenýma k nebi, aby nechal Brucknerovo poselství doznít. A festivalové publikum oprávněně odměnilo dirigenta i jeho orchestr dlouhotrvajícím potleskem vstoje.