Přímé přenosy představení z Metropolitní opery do světových kin, u nás do jediného sálu – pražského kina Aero, vzbudily po světě ohlas a Praha nezůstala pozadu. V podstatě absolutní vyprodanost naznačuje, že se nabídka trefila do vkusu a tužeb publika, tedy „do černého“. Přítomnost ve ztemnělém hledišti přináší díky technice nepoznané a těžko překonatelné nadšení z emocionální síly opery i z možnosti být při tom. První večer (15. 12.) s Gounodovým Romeem a Julií byl fascinujícím zážitkem z dramatické přesvědčivosti díla a komplexního umění hlavních představitelů i ze šlapajícího soukolí divadla a z režie přenosu. Čtrnáct kamer umožňuje střídání detailů, pohledy do orchestru i do zákulisí. Zdá se až neuvěřitelné, že tak dokonalé střihy nejsou dílem dodatečné práce ve studiu, ale součástí živého vysílání. Anna Netrebko, Roberto Alagna a všichni další protagonisté představení předvedli do nejmenších detailů gest a hnutí tváří propracované herectví, nemluvě o intenzivním a dokonalém zpěvu, belcantem se vším, co k němu patří. Výsledkem režijní práce a dokonale připraveného přenosu je dramatická účinnost, kterou by člověk čekal spíše u filmu než v opeře. Dostavila se samozřejmě díky propojení děje s hudbou, ale navíc i prostřednictvím ryze obrazovým. Přestávka, v níž živě hovoří sopranistka Renée Fleming jako zasvěcená průvodkyně s lidmi podílejícími se na inscenaci i s dirigentem a sólisty, je už jen bonusem, i když pro dotvoření iluze, že jste přímo v divadle, důležitým. Intenzita dojmu ze spoluúčasti na představení vychází v prvé řadě ze špičkového umění hlavních protagonistů. Plácido Domingo dirigoval na pohled spíše nonšalantně, ale výsledný dojem byl emotivní. Parametry vysokého rozlišení – dokonalý obraz, dokonalý zvuk – jsou sice v tomto projektu důležitým faktorem, bez něhož by to vše v dnešní době nemělo takovou váhu, ale „MET live in HD“ především boduje popularizačním záměrem a vpravdě demokratickým umožněním dostat se (sice jen jakoby, ale přesto bezprecedentně intenzivně) na představení do divadla, které je na druhém konci světa a jehož výše vstupného zdaleka není maličkostí.
Novoroční večerní satelitní přenos (1. 1.) Humperdinckovy Perníkové chaloupky ve zbrusu nové inscenaci Richarda Jonese a pod taktovkou Vladimira Jurowského poskytl tento vhled do živého organismu hudebně-divadelního představení s nemenší kreativitou, ale s odlišným cílem a výsledkem. Šlo totiž o pohádku, a tak kamery přiblížily humor, vtip, poetičnost a scénografické nápady. Dvojice sólistek – Christine Schäfer a Alice Coote – v rolích Jeníčka a Mařenky (Hänsel a Grätel) byla neodolatelná a Philippe Landridge v roli Ježibaby by byl adeptem na okamžité udělení ceny Thálie. Humperdinckova hudba plynula příjemně, v některých okamžicích přinesla překvapení a celá opera, málo u nás známá a podceňovaná, měla perfektně zvládnutou hudební i režijní pointu – tak, že se nejen líbila (i dětem), ale trochu dílo pomohla v našich očích rehabilitovat.
