Violoncellista Mischa Maisky nebyl v Praze (26. 10., Rudolfinum) zdaleka poprvé, přesto opět dokázal vzbudit zájem jako skutečná hvězda. Také tak hraje. Jeho přístup k partiturám, jak známo, je v detailu neortodoxní, z nadhledu ovšem velice muzikální – a to je rozhodující. Dvořákův Violoncellový koncert h moll zahrál se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu rozevlátě, vášnivě, s intenzitou, jaké dosahuje málokdo. Pokud je v jeho hře zcela evidentně přítomna agogická svévole, je spoutána do přijatelného rámce detailů. V celkovém dojmu je Maiského hra především zaujatá, bravurní, plná sytého, ale kultivovaně odstiňovaného tónu, obrysy velké formy narušeny ani rozvolněny nejsou. Vladimír Válek měl v tomto případě kvůli sólistově samorostlosti o to náročnější úkol, ale partitura je známá a šéfdirigentova zkušenost a pohotovost proslulá. V kombinaci básnivého violoncella a přesného a jadrného orchestru vyvstala Dvořákova známá hudba v romanticky vznícené monumentalitě. Janáčkova Tarase Bulbu s proslulými vypjatými vrcholy jednotlivých částí si předtím bylo možné naopak představit ve větší výrazové intenzitě, než jaké bylo dosaženo.
