V České republice můžete navštívit během roku desítky festivalů klasické hudby. Některé jsou unifikované, jiné širokozáběrové, specializované či monotematické. Mezinárodní festival Kutná Hora, zaměřený na komorní hudbu, si našel parketu, která v cizině není popelkou, u nás je však ojedinělá. Její ideový tvůrce a magnet, violoncellista Jiří Bárta , učinil již podruhé v první polovině června z Kutné Hory tvůrčí dílnu. Pozval poměrně malou množinu muzikantů a ti několik dní zkoušeli a diskutovali repertoár. Hudba vzniká až na místě, maximálně si připraví party, aby se nemuseli již zabývat notami. Po dvou dnech, které jsem v Kutné Hoře strávil, jsem nabyl pocitu, že z takovéhoto tvůrčího kvasu mohou vzniknout pozoruhodné „výrobky“. Samozřejmě i takovýto festival potřebuje zahraniční hvězdu. Letos pan Bárta pozval dvě – houslistku Laru St. John a pianistu Konstantina Lifschitze . Festivalové preludium v neděli 7. 6. patřilo právě kanadské houslistce a jejímu hostiteli. Středověká tajemnost Kaple Božího těla se 
svitem svic, jak vystřižená ze Šifry Mistra Leonarda, hodně podpořila intimitu dvou Bachových mistrovských děl – Suity č. 6 D dur pro sólové violoncello a Partity č. 2 d moll pro sólové housle . Bárta se po ne zcela dokonalém Preludiu rychle uklidnil a další věty byly muzikantsky dokonalé. Dlouho jsem neslyšel u nás zahrát tuto suitu tak sugestivně. Lara St. John je technicky skvělá houslistka a měl jsem pocit, že ji jde hlavně o autora, nikoliv o prezentaci svého uměleckého ega. Velmi jsem ocenil způsob gradace celé partity k posledním taktům olbřímí Ciaccony.
Asi kvůli výročí uvedli první Duo pro housle a violoncello Bohuslava Martinů. Podle mě dobrý kontrast, skvěle zahráno, ale pro tento prostor nesprávná volba. Spíš bych očekával pokračování v metafyzické bachovské meditaci nějakým závažným barokním duem, kterých je celá řada.
Další večer (8. 6.) se duo rozrostlo v Kostele sv. Jana Nepomuckého v kvartet – Lara St. John, Jiří Bárta, Konstantin Lifschitz a violista Karel Untermüller . Provedení Schumannova Klavírního kvartetu Es dur op. 47 mělo při vší romanticky vznícené citovosti pevný řád s jasnými formálními konturami. Vrcholem mých dvou dnů v Kutné Hoře však bylo Šostakovičovo Klavírní trio č. 2 e moll op. 67 . Byl to neskutečný, těžko popsatelný zážitek, okamžik, kterých jsem ve svém novinářském životě mnoho neměl. Těžko uvěřit, že ti tři muzikanti se setkali pár dní předtím a zkoušeli až na místě. Před touto dokonalostí a hudební atakem blednou všechny výkony českých souborů, které znám. Hravě překonali jak prasknutí struny na violoncelle v Allegru, tak i poněkud problematickou akustiku kostela.
Právě prostory jsou jedinou determinantou festivalu, kterou bude nutné do budoucna řešit. Absence akusticky i prostorově vhodného nesakrálního sálu skvělou ideu festivalu v jeho rozletu omezuje.
