Staroměstský pražský kostel sv. Anny nese svůj novodobý název Pražská křižovatka právem. Skutečně se zde protínají, prolínají, propojují a komunikují různá umění, různé názory, různé osobnosti. Koncerty Osobností festivalu Struny podzimu nemohou mít lepší zarámování. Violoncellistka Alisa Weilerstein zde dávala svůj sólový recitál poslední zářijový večer. Nejdříve zahrála sugestivní zpověď Osvalda Golijova o jeho lásce k Buenos Aires Omaramor a pak se dostala do transu v Bachově Suitě č. 3 C dur (BWV 1009). Hrála ji velmi expresivně, velmi rychle a velmi romanticky. To by bylo samozřejmě legitimní, jenže v anenské akustice rychlé tempo rozmazávalo jemné detaily geniální skladby. Jestli přijmu srovnávání světové kritiky Weilerstein k Yo-Yo Movi, tak ten hraje Bacha stylověji.
Málokterá skladba cellového repertoáru je tak náročná jako Sonáta op. 8 Zoltána Kodályho. A podle mě je i jedna z nejkrásnějších! Interpretace americké cellistky byla snem, dokonalým, strhujícím, s nikým a ničím nesouměřitelným. Lépe tuto skladbu už snad ani nelze zahrát! (Rád bych od ní slyšel v Praze Dvořákův Koncert h moll.)