pondělí, 13. listopad 2017

Dušičkový FOK s Garrickem Ohlssonem

Napsal(a) 

Petr Altrichter a Garrick Ohlsson, foto FOK Petr Altrichter a Garrick Ohlssonfoto: FOK

Přesně týden po Dušičkách, ve středu 8. listopadu 2017, nabídl FOK abonentům orchestrálního cyklu C2 značně originální „postdušičkový“ koncert. Program zahájila Pohřební píseň Igora Stravinského. Po ní následovala suita z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, jejíž poslední věta nese název Blažená smrt panny Fevronie. Ženich panny Fevronie, carevič Vsevolod, byl v té době už mrtev, protože byl zabit se spoustou dalších bojovníků v předposlední větě suity, nazvané Bitva u Keržence. Brahmsův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 83, jenž zazněl po přestávce, sice nenese žádný „dušičkový“ programní název, ale skladatel cituje v jeho volné větě dvě své písně – Immer leiser wird mein Schlummer (Stále tišší je můj spánek) a Todessehnen (Touha po smrti), které už jen samotnými svými názvy dostatečně zřetelně naznačují, o čem se v nich zpívá. Také počasí jako by se v onu listopadovou středu rozhodlo podpořit zvláštní dramaturgii tohoto koncertu. Celý den byl kalný, mlhavý a ubrečený. (Tohle nevlídné, zasmušilé mlhavo bylo možná jedním z hlavních důvodů, proč přišlo do Smetanovy síně méně posluchačů, než by si býval tento koncert zasloužil.)

Smuteční píseň napsal šestadvacetiletý Igor Stravinskij na památku svého učitele Nikolaje Rimského-Korsakova v roce 1908. Skladba byla poprvé provedena v lednu 1909, pak však její notové materiály zmizely a objevily se až na jaře roku 2015 mezi nezkatalogizovanými rukopisy knihovny Petrohradské konzervatoře. Novodobá premiéra se uskutečnila v Sankt-Petěrburgu v prosinci 2016, poté bylo toto dílo uvedeno v několika dalších městech. Na koncertě FOKu zazněla Smuteční píseň v české premiéře. Skladba je postavená na jednom tématu, doprovázeném téměř neustálým tremolem smyčců, přičemž barevně těží především z temnějších zvukových poloh. Dílo má zvláštní atmosféru, slovy jen těžko postižitelnou. Ke cti orchestru FOK i jeho dirigenta Petra Altrichtra budiž řečeno, že přednesli tuto monotematickou a poměrně statickou kompozici velmi sugestivně, s bohatě propracovanou dynamikou, a že tak už v prvním čísle koncertu zanechali u posluchačů ten nejlepší dojem.

Garrick Ohlsson, foto FOK Garrick Ohlssonfoto: FOK

Ještě barevněji se orchestrální paleta FOKu rozzářila ve suitě z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, kterou vytvořil skladatelův žák a zeť Maximilian Steinberg. Nikolaj Rimskij-Korsakov se řadí k největším mistrům barvité instrumentace a FOK dokázal vytěžit z jeho partitury maximum. Zvukové barvy se proměňovaly a mísily v nespočtu nejrůznějších kombinací a Petr Altrichter pracoval s výrazovými kontrasty tak nápaditě, že dílo vyznělo ne jako suita, ale jako působivá symfonická báseň.

Vrcholem večera se stal Brahmsův 2. klavírní koncert, v němž jako sólista vystoupil Garrick Ohlsson. Rozsáhlá padesátiminutová skladba klade velké nároky jak na sólistu, tak i na orchestr. Ohlsson byl evidentně ve výborné formě. Už z jeho pohádkového vstupu hned ve druhém taktu a o chvíli později z velkého sóla na začátku první věty bylo zjevné, že má tento koncert dokonale zažitý. Technicky byl naprosto „nad věcí“, jeho vláčné ruce s dlouhými prsty mnohdy jako by se ani nedotýkaly kláves. I nejnáročnější pasáže hrál s obdivuhodnou lehkostí a působil dojmem, že nemusí vynaložit vůbec žádnou námahu na to, aby se mu klavír rozezněl v plném lesku. Lyrické partie přednášel nesmírně citlivě, s odzbrojující básnickou imaginací, a v adagiové části volné věty jako by nás snad dokonce už přenesl někam mimo tento svět – pod nekonečnou večerní oblohu, na níž se pomalu začínají rozsvěcet hvězdy. Hvězdné okamžiky zažil tentokrát také orchestr, který se vzepjal k výkonu, jaký jsem u něho snad ještě neslyšel. Byl Ohlssonovi skutečně rovnocenným partnerem, inspirovaným i inspirujícím. Pro mne byl Brahmsův 2. klavírní koncert s Ohlssonem, FOKem a Petrem Altrichtrem rozhodně jedním z největších zážitků letošní koncertní sezony. A Garricka Ohlssona jsem obdivoval o to víc, že dokázal po tak náročném výkonu ještě zahrát přídavek: závěrečné Capriccio z Brahmsových Sedmi fantazií, op. 116.

Když jsme vyšli z Obecního domu do sychravé listopadové noci a rozevírali jsme deštníky, musel jsem si přiznat, že tenhle koncert byl sice možná hodně dušičkový, ale především mimořádně krásný.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.