sobota, 13. srpen 2011

Amadinda na Pražském jaru po 19 letech

Napsal(a) 

Amadinda na Pražském jaru po 19 letech, foto © Pražské jaro – Ivan Malý Amadinda na Pražském jaru po 19 letechfoto: © Pražské jaro – Ivan Malý

První, co mne napadlo, když jsem usedla 17. 5. do středu předposlední řady nového sálu Pražské konzervatoře, bylo, že Amadinda má svou koncertní realitu „vymakanou“, že to, čeho budeme svědky, s největší pravděpodobností nebude žádná rutina (také nebyla) a že to nebude ani efektní show z podstaty, k čemuž zavedené soubory bohužel dost často po desetiletích své hvězdné dráhy sklouznou. Koncert měl proporční dramaturgii (rys, ke kterému soubory bicích nástrojů – jsou-li kreativní – tíhnou podstatou materiálu, s nímž zacházejí) – od etna k etnu, takže jakoby z bezčasí do bezčasí a mezitím zastavení u vlastních kořenů, vlastní hudby a vlastní identity.

Zahájili klasickou skladbou svého bytí, podle níž se i jmenují – Amadinda , což je xylofon používaný jedním ugandským kmenem, a umělecký vedoucí souboru Zoltán Rácz neopomněl upozornit na to, že je to téměř na den přesně (s rozdílem jednoho dne), co tuto skladbu na tento nástroj zahráli poprvé – a to byl také začátek existence souboru (1984). Závěrečná Otea , tradiční taneční hudba z Tahiti, byla dech beroucí rytmickou smrští na hraně únosnosti pro koncertní sál – jak akusticky, tak i mentálně: doslova se drala někam pod širé nebe a sedět spořádaně v řadách bez možnosti nechat se strhnout i k nějakým fyzickým nebo hlasovým projevům bylo vpravdě zkouškou civilizovanosti (člověk ovšem pochopí hlubší význam potlesku – jako fyzického odreagování).

V tomto rámci pak na koncertě zazněly skladby Johna Cage, Auréla Holló, Györgye Ligetiho a Stevea Reicha, vše znamenáno estetikou, jejímž duchem byla Amadinda křtěna a zůstává mu věrná – aniž by ovšem ustrnula. Hollóova skladba Gamelan-bound / beFORe John2 je součástí volné řady vlastních kompozic členů souboru. Soudíc z této – celkem jich mají zatím devět – je to přirozená expanze souboru za využitím zvuku a rytmu přes stávající, a většinou samozřejmě převzatý repertoár, nikoliv však za cenu opuštění dobrých zvyků a ověřených zkušeností. Součástí instrumentaria jsou i vlastní organologické kreace, v této skladbě například hrál Zoltán Váczi na cosi jako impozantní rourofon. Z Cageova odkazu uvedla Amadinda klasiku – Third Construction , skladbu z roku 1941, promyšleně strukturovanou a pro identitu souboru úhelnou, ostatně i název zmíněné řady beFORe John odkazuje nejspíš k Johnu Cageovi.

Hudba Steva Reicha má v portfoliu Amadindy roli stejně významnou, v případě Mallet Quartetu šlo ovšem o nové dílo, připsané souboru k 25. výročí jeho trvání (2009), v němž se skladatel dokonce vrátil k práci s úspornějším materiálem, díky níž se svého času zařadil mezi novátory hudebního minimalismu, a pro mnohé posluchače je dodnes přitažlivější jeho hudba z dob, kdy experimentoval s fázovými posuny a polyrytmickou heterofonií.

Amadinda nejsou „jen“ interpreti, je to fenomén a skladby, které vznikají pro ně, by neexistovaly, kdyby neexistovala Amadinda. Jestliže Steve Reich vytěžil svou skladbu pro dva vibrafony a dvě marimby před dvěma roky z priorit, které ho zajímaly před pětadvaceti lety, je vlastně on interpretem Amadindy. Podobně i Ligeti ve skladbě Síppal, dobbal, nadihegedüvel / S píšťalami, bubny a skřipkami uchopil Amadindu jako otevřený prostor k propojení svých tektonických běsů, (ironického) výrazového nadhledu a tajené lásky k maďarským reáliím (myslím, že musel být nesmírně rád, že skvělá Amadinda jsou Maďaři – a v té hudbě je určitě rozměr, který komunikuje jen mezi nimi a jím). Skladbu psal pro Amadindu a mezzosopranistku Katalin Károlyi , která vystoupila i na pražskojarním koncertě (před dvěma roky s toutéž kompozicí také na ostravských dnech nové hudby) – a je to hudba vpravdě „na tělo“. Soubor ji ostatně považuje za vrchol své dosavadní cesty. S pražským publikem se Amadinda rozloučila ještě jednou skladbou Steva Reicha – jako přídavek nabídla „minimalový evergreen“, jak skladbu nazval Zoltán Rácz, Hudbu pro dřívka.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.