PhDr. Jaroslav Mihule hrál ve skrytém kulturním životě Československa roli, o jejímž rozsahu tlampače veřejnosti většinou mlčely. Klavírista, skladatel, muzikolog, hudební publicista, prorektor Univerzity Karlovy, velvyslanec v Haagu, to vše byl a je tento nenápadný ctitel paní Hudby.
Výčet jeho muzikologických a pedagogických aktivit na poli hudebního vzdělávání zabírá na Wikipedii několik stran. Katalog kompletního díla Bohuslava Martinů sice vytvořil belgický muzikolog Harry Halbreich (také díky snazší přístupnosti k pramenům), ale Osud skladatele zařazením jednotlivých děl do dějinných souvislostí popsal až Mihule. Toto vpravdě gigantické dílo o 628 stranách jej postavilo po bok slavných životopisců – Václava Holzknechta, Otakara Šourka, Jaroslava Vogela a dalších. Na Wikipedii není zmíněn jeho převoz desítek partitur Martinů ze Švýcarska a Francie do Poličky. Málo se ví o jeho hlubokém oboustranném přátelství s vdovou Charlottou Martinů, díky němuž zdravotně komplikovaný závěr jejího života byl zmírněn vědomím, že jeho a její země Tatíčka (petit père) miluje a pečuje o jeho odkaz na nejvyšší úrovni.
Jaroslav Mihule byl výrazným aktérem při zakládání Společnosti Bohuslava Martinů a vzniku Nadace Bohuslava Martinů. Především se ale staral o hlubší porozumění složitému a mnohovrstevnatému dílu skladatele, který se stal středobodem jeho života. Jako prorektor Univerzity Karlovy pro vnější vztahy byl angažován při návrzích na čestné doktoráty Rudolfu Firkušnému, Rafaelu Kubelíkovi a Petru Ebenovi. Spolupracoval na pozvání Paula Sachera na Pražský hrad (koncert ve Vladislavském sále) a připravoval na Kubelíkovo přijetí a vyznamenání této osobnosti základního významu pro Bohuslava Martinů jako člověka a tvůrce.
Toto je jen malý výčet zásluh Jaroslava Mihule. Sám pro sebe si nikdy nic nenárokoval a pocty přijímal se skromností pokorného dělníka na vinici Páně. Svou činností ve prospěch Bohuslava Martinů postavil pomník sobě i těm, kdo byli na věci Martinů spoluúčastni. Buďme mu za to i v budoucnosti neustále vděční.