„Natočíte nové CD s nepatrnou finanční pomocí státu. Hrajete na pěti festivalech a v pěti jazzových klubech, a tak objedete celou Belgii! Všichni, kdo se u nás zajímají o jazz, vás slyšeli, a čekají na vaše nové album. Jenže po finanční stránce je naprosto nemožné žít a nahrávat desky a přitom odehrát jen deset vystoupení!“ Takto popisuje specifika belgické jazzové scény Fabien Degryse, osmačtyřicetiletý kytarista, který se svými projekty vystupoval po celé Evropě, v Alžírsku, Spojených arabských emirátech nebo na Tchaj-wanu.
Malé Belgické království (s rozlohou asi trojnásobku Jihočeského kraje a s počtem obyvatel téměř totožným s naší republikou) je pro jazzového fanouška až překvapivě zajímavé. Zdejší scéna se může odvolávat na zakladatelskou postavu evropského jazzu Djanga Reinhardta, po kterém se dodnes jmenuje prestižní belgické ocenění, avšak mnohem zajímavější je živá jazzová komunita. Internetový server Jazzinbelgium.com uvádí 13 rozhlasových stanic s jazzovými pořady, čtyřikrát ročně vychází vlámsky psaný časopis Jazzmozaïek , frankofonní hudebníci publikují magazín Jazz in Belgium (Le journal des Lundis d’Hortense), hudbě v zemích Beneluxu se navíc pravidelně věnuje francouzský magazín Hot Jazz a některá další periodika.
Belgie je hudebně bohatá, najdeme v ní mistry hry na všechny důležité nástroje i zpěváky všech věkových kategorií. Přesto belgický jazz leží ve stínu hudby francouzské, respektive anglické a obě sousední hudební velmoci mají ve valonském i vlámském regionu velký vliv. „Je nezbytné vycestovat z Belgie,“ zdůrazňuje už zmíněný Degryse a dodává: „Navíc pomoc ze strany belgického státu má v poslední době klesající tendenci a je čím dál obtížnější na ni dosáhnout.“ Další kytarista, Dominique Pierard , pracoval v 80. letech ve Francii a od roku 1997 v Londýně. Přednost dnes dává Británii, mimo jiné kvůli příjemněji nastaveným daňovým odvodům. Mimochodem domněnka, že ve Francii mají belgičtí muzikanti dveře otevřené díky společnému jazyku (francouzština je rodným jazykem více než třetiny Belgičanů), je mylná. Jazzu vládne angličtina po celém světě a často se vám stane, že oslovíte frankofonního hudebníka jeho rodným jazykem a on vám spontánně odpoví anglicky.
Žijící legendy
Zeptáte-li se Pierarda, kteří belgičtí hudebníci jej nejvíc ovlivnili, případně koho považuje za největší osobnosti belgického jazzu, zmíní samozřejmě Djanga Reinhardta, avšak jedním dechem přidá jméno, na kterém se shodne s většinou svých kolegů: Jean „Toots“ Thielemans , bruselský 
rodák (1922), hráč na foukací harmoniku a kytaru, se k poslechu jazzu dostal za německé okupace. Po osvobození se stal jednou z hlavních nadějí bruselských klubů a už v roce 1950 doprovázel na evropském turné Bennyho Goodmana. O dva roky později se přestěhoval do Spojených států, aby byl blíže svým idolům. Působil mimo jiné v Charlie Parker’s All-Stars ve Philadelphii, nahrával s Ellou Fitzgerald, Billem Evansem, Jacem Pastoriem a mimo jazzovou oblast například s Paulem Simonem či Billym Joelem. K Thielemansovi dodnes vzhlížejí hudebníci několika generací; například třicetiletý vibrafonista Pascal Schumacher o něm hovoří jako o „živé legendě, kmotrovi belgického jazzu, gentlemanovi, kterého všichni respektují“ .
Snad jen jediný hudebník belgického původu má u svých kolegů srovnatelný (ne-li o něco větší) respekt. Je jím kytarista a skladatel, rodilý Londýňan, syn anglické matky a belgického otce, Philip Catherine (1942). Hudební nadání zdědil po dědečkovi, prvním houslistovi Londýnského symfonického orchestru, avšak i on se – díky nahrávkám Djanga Reinhardta – na první poslech zamiloval do jazzu. V osmnácti letech objel Evropu s triem Lou Bennetta, po vojně nastupuje do kvintetu Jeana-Luca Pontyho a v roce 1971 nahrává své první autorské album. Jazzoví fanoušci na celém světě si jej oblíbili nejen pro virtuózní hru na kytaru (Pascal Schumacher oceňuje jeho „superlyrickou, i když technicky ne zrovna dokonalou“ hru), ale především pro kvalitní vlastní tvorbu. I Catherinovi se daří obstát po boku světových es typu Charlieho Minguse, Cheta Bakera nebo Francouze Stéphana Grappelliho a koncem 70. let tento belgický kytarista sbírá ve Spojených státech, ve Francii i doma jedno významné ocenění za druhým. V posledních letech se vyžívá v hraní s většími soubory, ať už jde o komorní orchestry, nebo o bigbandy. Jedním z hmatatelných důkazů životaschopnosti jeho skladeb v mohutnějších aranžích je album Meeting Colours (2005), nahrané s bigbandem Brussels Jazz Orchestra. Mladý kytarista Hagen Williquet (1984) Catherina charakterizuje jako „velmi lidského“ hudebníka: „Když hraje, sálá z něj vřelost.“
Podobně jako Catherine a Thielemans je i třetí nejvlivnější žijící jazzman Belgie původně samouk. Bubeník Bruno Castellucci (1944) se už jako čtrnáctiletý sám propracoval na pozici jednoho z nejvšestrannějších hráčů nejen v Belgii. V současné době se vedle jazzu a fusion věnuje i jiným žánrům a například v roce 1987 bubnoval ve finále mezinárodní popové soutěže Eurovision Song Contest. Castellucci doprovázel Boba Mintzera, Counta Basieho, Bobbyho McFerrina, Jaca Pastoria, Joe Zawinula a také řadu svých belgických kolegů včetně Philipa Catherina a Tootse Thielemanse.
Střední generace
Vedle těchto „otců-zakladatelů“ se však derou čím dál víc do popředí mladí a nadějní hudebníci, srovnatelní se silnou českou generací třicátníků. Jedním z nejvýraznějších je klavírista a skladatel Jef Neve (1977), držitel několika diplomů z hudebních škol (v oboru jazzu a komorní hudby), žák Brada Mehldaua, Billyho Harta, Tootse Thielemanse a dalších. Vyniká v oboru vážné hudby i jazzu a už jeho první album Blue Saga sklidilo velký ohlas nejen v Belgii. „Neve je klavírista, který dokáže nadchnout jak neodborné publikum, tak jazzové specialisty, kteří nemohou popřít jeho obrovský talent,“ chválí kolegu Pascal Schumacher.
Z mnoha desítek dalších umělců, kteří by si zasloužili naši pozornost, vyberme alespoň malý vzorek, reprezentující různé nástroje, přístupy a generace. Saxofonista a flétnista Steve Houben (1950), u nás dobře známý ze spolupráce s Emilem Viklickým (album What’s New ), byl v roce 1998 belgickými rozhlasovými stanicemi RTBF a VRT vyhlášen nejlepším saxofonistou Belgie a nejlepším flétnistou Belgie i Evropy. V tomtéž roce jej valonští hudební kritici prohlásili nejlepším evropským flétnistou a nejlepším hráčem na altsaxofon.
Klavírista Michel Herr (1949) je oceňovaný jako výborný doprovodný muzikant (spolupracuje se špičkami americké scény, jako jsou John Abercrombie, Bill Frisell nebo Lee Konitz), neúnavný leader (v poslední době čím dál aktivnější v zakládání dalších a dalších úspěšných projektů) a zajímavý skladatel a aranžér. Výborných pianistů najdeme vůbec v Belgickém království spoustu. Eric Vermeulen (1959), pozoruhodný v duu, triu i početnějších sestavách, nebo Eric Legnini (1970), momentálně usazený v Paříži, jsou však dvě jména, bez kterých by se ani rychlý přehled neměl obejít.
Velmi plodným autorem je Bert Joris (1957), jeden z nejlepších belgických trumpetistů. Hrával mimo jiné s Philipem Catherinem nebo s Joe Lovanem, v současné době je leaderem vlastního kvarteta. Jako skladatel zásobuje svými kompozicemi především bigbandy po celém světě (od Brussels Jazz Orchestra až po The Vanguard Orchestra nebo The Metropole Orchestra s Pathem Methenym) a jeho tvorbu mají v repertoáru i symfonické orchestry.
Bert Joris získal v roce 1996 cenu Django d’Or, která se od roku 1995 udělovala nejprve vždy jednomu frankofonnímu a jednomu vlámskému umělci, od roku 2000 se obě jazykové komunity pravidelně střídají. Jedním z držitelů „Zlatého Djanga“ za rok 1997 se stal Jorisův jmenovec Chris (1952), hráč na perkuse, který se vedle belgických angažmá orientuje na spolupráci s africkými hudebníky (Adama Dramé, Baba Sissoko) nebo s newyorskými spoluhráči (Bob Stewart na tubu, Eric Person na saxofon a flétnu). „Cena mě na chvíli postavila do světel reflektorů, ale mou kariéru neovlivnila. K zajímavým projektům jsem se dostal vlastním úsilím,“ tvrdí Chris Joris .
Experimentální projekty
Na pomezí mezi světem jazzu, popu a world music se pohyboval loni zesnulý kytarista a autor řady hitů a filmových melodií Pierre Van Dormael (1952 – 2008). I on rád spolupracoval s africkými hudebníky; k jeho nejzajímavějším nahrávkám patří album Djigui (1997), které natočil s hráčem na koru Soribou Kouatem a s basistou Ottim Van Der Werfem. Krásu západoafrické hudby Van Dormael poznal během svého působení na škole v Senegalu, zatímco v rodné Belgii dal později vzniknout zajímavému společnému projektu s mladou skupinou Aka Moon.
Mají-li belgičtí jazzoví muzikanti zmínit nejzajímavější kapelu své země, právě trio Aka Moon patří k nejcitovanějším. Soubor, který tvoří saxofonista Fabrizio Cassol, baskytarista Michel Hatzigeorgiou (jeden z posledních žáků Jaca Pastoria) a především jeden z nejlepších belgických bubeníků 
Stéphane Galland, vznikl v roce 1992. I tento projekt má africké kořeny, neboť jeho členové jej pojmenovali podle pygmejského kmene v centru černého kontinentu, po jedné ze svých exotických cest. V současné době se trio belgických jazzmanů neomezuje jen na inspiraci Afrikou. Spolupracovalo s indickým hudebníkem Sivaramanem, s hiphoperem DJ Grazzhoppou nebo – vrátíme-li se do Senegalu – s tamním hudebníkem Doudou n’Diayem Rosem. Na svém kontě mají spolupráci s bruselskou operou či s francouzskými soubory klasické hudby.
Podobnou stylovou směs, nicméně ve větším nástrojovém obsazením, předvádí Octurn v čele s barytonsaxofonistou a klarinetistou Bo Van Der Werfem. Složení souboru se několikrát měnilo, avšak základem jsou vždy minimálně tři saxofony a od roku 2002 také dvě basy a dvě sady bicích. Z jednotlivých členů stojí za pozornost například bratři Bert a Kris Defoortové (tenorový a sopránový saxofon, resp. piano) nebo trumpetista Laurent Blondiau.
Velký vliv má v současnosti také pětice Mâäk’s Spirit , která hraje směs jazzu, rocku, alternativní hudby a improvizace. Všichni členové se narodili na konci 60. let, prošli obdobím, kdy měli rádi Boy George, Wham a další diskotékové hvězdičky, avšak později se dostali k propracovanější a kvalitnější hudbě. Mimochodem to, že se členové výše uvedených kapel různě překrývají, střídají a alternují, svědčí o dynamičnosti a zdravé energii mladé belgické komunity.
Udělej si sám
Vraťme se nyní na začátek našeho přehledu a znovu si položme otázku, zda je malá Belgie pro jazzové muzikanty zemí zaslíbenou. Kytarista Gilbert Delsipée (1956) říká: „Není problém si zahrát, ale je obtížné získat za svou práci takovou odměnu, jakou si zasloužíte. Situace je stejná jako na konci 50. let: pro média a širší veřejnost zůstává jazz okrajovou záležitostí.“ Mladý bubeník Davy Palumbo (1985) si stěžuje především na vydavatele: „Rozhodně se nepřetrhnou, a možnosti vydávání jsou tím pádem omezené.“
Jako věčný boj o místo na slunci vidí snahu hudebníků prosadit se bubeník Domenico Solazzo, který se snaží v Belgii prosadit sympatický
model „Do it yourself“. I když je přesvědčený o tom, že koncerty by měli zajišťovat promotéři a manažeři, zjistil, že nejlépe se o sebe postará sám. „Nevím, proč si většina lidí myslí, že by muzikanti měli hrát, ale neměli by za to být placeni,“ krčí rameny. Problémem podle něj není pouze najít odpovídající počet hraní ke slušné obživě, ale také výroba hudebních nosičů. „Nikdo vám nepomůže s promotion, nepodpoří vaši kreativitu,“ stěžuje si Solazzo, který se nakonec rozhodl hudbu svého improvizačního uskupení PaNoPTiCoN zpřístupnit nejširší veřejnosti. Záznamy ze všech koncertů tohoto tělesa jsou k dispozici k volnému stažení na blogu enterpanopticon.blogspot.com.
Na jiný problém naráží už zmíněný perkusista a pianista Chris Joris : „Pořadatelé belgických festivalů nejsou dostatečně hrdí na talentované muzikanty ze své země. Čím dál častěji zvou hosty ze Spojených států a dalších zemí a tento trend se nejvýrazněji projevuje u mladších promotérů.“ Joris vypočítává několik specializovaných jazzových vydavatelství (Igloo, W.E.R.F., Mondo Music), avšak zdůrazňuje, že jde o malé nezávislé labely se slabým vlivem.
Kytarista Hagen Williquet vidí problém v tom, že na jazzové koncerty nechodí dostatečné množství mladých posluchačů. „A chybí 
infrastruktura a prostředky,“ opakuje to, co cítí řada jeho kolegů. Banjista Frédéric Vandenbergh (1954) přidává kritiku na adresu belgických pořadatelů („V zahraničí jsou stokrát příjemnější“ ) a nahrávacích studií („Je jich málo a jsou drahá“). Hobojistka Emmanuelle Somer (1972), která vyrůstala v Bruselu, avšak nyní již 18 let žije ve Francii, nicméně věci zdaleka nevidí tak černě. Vnímá malou zemi sousedící s Francií a Německem jako výborný výchozí bod k prosazení se po celé Evropě.
Houslista a skladatel Michel Pieters (1955) charakterizuje pozici jazzu v Belgii následovně: „Naše malá země má 10 milionů obyvatel, což je srovnatelné s populací Londýna. Z toho je milion muslimů, kteří jazz zpravidla neposlouchají. Zbytek je rozdělen mezi vlámskou populaci na severu a francouzsky hovořící obyvatelstvo na jihu. Navíc v několika městech najdete konzervatoř s jazzovým oddělením, kolem které se soustřeďuje specifická jazzová komunita. Tím pádem neexistuje jedna belgická scéna, ani dvě scény rozdělené podle jazyků. Tvoří se zde několik od sebe oddělených populací jazzmanů. A je jich takové množství, že je malý počet jazzových fanoušků nemůže vstřebat. Vychází spousta nových CD, ale kdo je bude kupovat? Na pódiích se střídají stále stejní hudebníci, další si musí přivydělávat jako učitelé a jiní po několika letech mizí v zapomnění. Pro nováčky není prostor.“
Je situace opravdu tak tristní? Záleží samozřejmě na tom, zda jsme optimisté, či pesimisté. Kytarista Peter Hertmans (1960) například vidí pozitivum v tom, že mezi organizátory akcí je mnoho nadšených dobrovolníků. A zpěvačka Julie Jaroszewski (1982) nadšeně líčí: „Když jsem se vrátila z několikaměsíčního pobytu v Anglii, uvědomila jsem si, jaká je kvalita belgického jazzu. Kolik tady máme výborných muzikantů.“
Užitečné odkazy:
www.jazzinbelgium.com (denně aktualizované zprávy o belgickém jazzu v angličtině)
www.flandersmusic.be (jazzové zprávy z vlámské oblasti)
www.wbm.be (prezentace jazzu z valonské oblasti)
www.jazzforum.be (komunitní fórum věnované belgickému jazzu)
www.moodio.tv (belgická hudební stanice)
