úterý, 10. únor 2004

Martyn Bennett: technofolkař z Kaledonie

Napsal(a) 

Martyn Bennett: technofolkař z Kaledonie Martyn Bennett: technofolkař z Kaledonie
"Chci svojí činností rozšířit obzory taneční scény, obrátit ji k rozmanitosti tradiční hudby. Domnívám se, že to mládež chytne, jelikož v tradici je ukryto tolik překypující energie, jakou nedostanete z žádného jiného druhu hudby. Je plná života a opravdovosti."

Martyn Bennett vydává nové album v předvečer svých Kristových let. Jak symbolické v míře poznání, že oba vstali z mrtvých. Ježíš Nazaretský, coby Kristus, vykupitel lidstva z věčného zatracení; charismatický skotský houslista a dudák Bennett, nedávný přemožitel rakoviny, vracející se z bludné pouti, na jejímž počátku ve slepém hněvu na padrť rozbil rodinnou sbírku milovaných nástrojů, vlastněných jeho předky po několik generací. Ztratil prý schopnost nahmatat jejich srdce, zaslechnout jejich duši. Stejně jako kdysi rocker Roy Harper, schoulil se pak v očekávání všeho do lůna přírody, ovšem bez zjevného úmyslu psát stejně jako on hudební závěť. Naopak, zaťal zuby, tři roky společně s lékaři bojoval a před očima se mu míhaly střípky vytoužené zvukové básně, ódy na skotskou tradiční hudbu.

TRAINSPOTTINGOVÁ MŠE

Předcházejícími nahrávkami Bothy Culture a Hardland Bennett vztyčil milník poskytující následováníhodnou víru v protknutí dvou navzájem cizích duchovních záležitostí. Stal se tvůrcem "té nejnebezpečnější hudební fúze kloubící inspirující šik beatů a samplů s nejkrásnějšími a nejuctívanějšími tradičními melodiemi Skotska" . To když se po vzoru nekompromisních zvukových teroristů z rodu amerických skupin Ministry či Nine Inch Nails pokusil dát starobylé tradici v ultramoderním světě nový smysl. Mnozí ho už tehdy v tomto směru považovali za klíčovou osobnost, technofolkaře z Kaledonie, ničícího na koncertech slabé povahy. Vyvolával nadšení i zděšení. Jeho živá vystoupení se stala atrakcí i mší za novou dobu: do půl těla svlečený houslista s rozevlátými dredy neměl se svým okolím žádné slitování: "Bennettova hudba není aktem brutality. Skotská hudba ale takhle nikdy předtím nezněla. Polovina starších posluchačů uprchla ze sálu ve strachu o svůj život. My ostatní jsme křepčili kolem, rozšklebení jako blázni, " shrnul svůj zážitek novinář Rick Sanders.

Dredy už dávno shodil. Musel. Při chemoterapii to jinak nejde. Připomíná tak Mobyho. Odzbrojujícím smíchem i jinak. I Moby na albu Play nasamploval do techna zpěvy bluesmanů vyňaté se sbírky Alana Lomaxe, stejně jako tak učinil nyní Martyn Bennett s tradicionalisty a ještě před nimi Američan Wally Brill, kloubící s technomašinami úchvatné hlasy židovských kantorů z minulého století. Nikdo z nich se těm pokladům nezpronevěřil, úcta provázela všechny; z Bennettovy vzrušivé skládanky však prýští cosi víc: ač hlasitá, přesto poezie vnitřního vypětí, vypsanost z tušení blízkého konce i radosti z nalezené síly, obraz z unešenosti nad veškerou krásou skotské hudební starobylosti; takový, který svou techno imaginací připoutá i mládežníky. Ti dnes, stejně jako my v Čechách, skotské gaelštině neporozumí, před jímavostí dávných hlasů a melodií ale zřejmě neutečou. Nebudou mít důvod, Bennett mluví jejich řečí, používá jejich návyky, posunky, zkratky a čich.

Bennettovo technokeltství napojené na hardcoreové výhonky k sobě přitahuje především trainspottingovovu taneční subkulturu. Však když vystupoval v Cambridgi, vlítl za ním při sebevražedné skladbě Harry's Heaven na jeviště dokonce takřka smyslů zbavený herec Ewan MacGregor, jedna z postav filmu Trainspotting a užíval si to, jako by před chvílí sestoupil z filmového plátna.

TŘESK ZVĚSTUJÍCÍ ÚSVIT NOVÉHO

"Tradiční hudba s veškerou svojí bagáží a zakořeněným podezřením pro cokoliv, co není potvrzeno staletým používáním, samozřejmě měla vždycky komplikovaný vztah s moderními technologiemi. A jistě lze nalézt určitou hrůzu, potvrzující naše nejskrytější obavy," podotknul anglický novinář Colin Irwin. Na druhou stranu ví, že novodobí Keltové mají dar se vzepřít všemu zlému, nehodlajíc skončit na hnojišti hitparádové komerce. Svůj přístup sice zakládají na vysoké upotřebitelnosti a přístupnosti, ovšem kladou důraz na cit pro přenesení tradice do velkoměstské současnosti a na rozdíl od jiných je jim cizí vypočítavé flirtování a rabování.

Na počátku 90. let s tím začali zkoumavě elektroničtí Mouth Music světoběžníka Martina Swana (hrál s nimi i Bennett), pokoušeli se o to folkrockeři Capercaillie, odvahu nepostrádají ani daleko svéhlavější Shooglenifty, natož dubově dunící Peatbog Faeries; trvalou výzvou je i experimentální album Nahoo Paula Mounseyho a debut Jima Morayeho Sweet England a těžko přetěžko lze obejít Vůdce z největších, Afro Celt Sound System, mnohonárodnostní sdružení technošílenců.

K posledně jmenovaným se váže i vášnivý výkřik již citovaného Colina Irwina:"Nenajdete dokonalejší projekt, který by oslnivěji oznamoval konec století a zvěstoval úsvit nového ." Dobám, kdy irské a skotské hudbě vládl pouze bodhrán potažený kozí kůží zkrátka odzvonilo. Nevratně v roce 2002 s vydáním kompilace Celtic Soundclash, manifestem keltské taneční scény vydaným Simonem Emmersonem, šéfem Afro Celt Sound Systemu. Pandžábská bhangra rozpumpovaná tanečními beaty uprostřed asijského undergroundového Londýna tehdy přestala být popelkou, do boje vytáhli i Keltové; se stejnou bezhlavostí a divokostí jako kdysi, když se před nimi třásla římská vojska, jejichž generál, filmový Gladiátor Rusell Crowne před bitvou prohlásil:"To, co činíte v životě, se ozývá až do věčnosti".

Na Celtic Soundclash samosebou nechybějící Martyn Bennett tehdy otevřel svou webovou stránku přinášející v tomto duchu zajímavý dialog mezi skladatelem Tan Dunem pokládajícím řečnickou otázku: "Musíme přijmout ztrátu vášnivého idealismu a tradice jako cenu za vytříbenou technologii a humanitní vývoj v městské společnosti?" A jím, když odpovídá: "Nevyhnutelným faktem u mě, jako osoby, je, že se cítím být více částí starých způsobů, přičemž využívám současných technických vymožeností a jazyka mé generace, abych vyjádřil sám sebe v pokusu zodpovědět tuto otázku."

ZVÍŘE, KTERÉ NEUSTÁLE ROSTLO

Do šesti let žil v údolí Cordroy v kanadské provincii Newfoundland, kde se v roce 1971 narodil rodičům, waleskému houslistovi a skotské zpěvačce z ostrova Sky, přijíždějící sem studovat zapomenutou skotskou gaelštinu. Blížeji se už k vlastním kořenům Bennett dostat nemohl, vždyť jak Newfoundland, tak přilehlý ostrov Cape Breton představují kulturní skanzen jeho domoviny.

Po návratu do Skotska zůstal tradiční hudbě věrný, ačkoliv do patnácti let studoval v Edinburghu na Royal Scottish Academy klasiku. Měl z něho být houslista. "Miloval jsem klasickou hudbu, je fantastická, ale sedět v orchestru, to dokáže jednoho po duchovní stránce zničit ."

Pak zničehonic objevil hračku: klávesy se sekvencerem a uvnitř vestavěnou rytmikou. "Jo, takhle to všechno začalo, od té chvíle se z toho začalo klubat zvíře, které neustále rostlo ."

V devadesátém roce si s "ním" už dokázal vydělat na ulici i čtyřicet liber za hodinu. Na zádech ruksak s baterkou z náklaďáku, na vozíčku reprobednu, v rukách dudy a housle. Hrával před supermarkety, obdivován maminami s nákupními košíky, šťastný, že jeho experimenty s beaty a tradičními melodiemi poslouchají. "Občas si daly taneček a říkaly, to je skvělý, jak se jmenujete? Nemáte nahrávku? "

V té době se naplno vrhl i do tanečních klubů. Stal se ustáleným klubistou, vracejícím se domů, když už jiní vstávali. Stejně jako jeho vrstevníci prožíval opojné časy. Žil na plné pecky a doma v pokojíčku nahrával své první album.

Samploval jej u Hamishe Hendersona, toho, kterému na Grit děkuje z celého srdce.

Když Henderson v roce 2002 zemřel, prošlo Edinburghem jedno z nejmohutnějších pohřebních procesí, výraz všeobecné úcty, kterou tento básník, skladatel, sběratel a etnomuzikolog ve Skotsku požíval. Ač voják z povolání, celý život zasvětil lidové hudbě. Irsko mělo svého Seana O'Riadu, my Sušila, Skotsko Hendersona. "Na večery strávené u Hamishe nad jeho sbírkou raritních terénních nahrávek se nedá zapomenout."

Debut Martyn Bennett na značce Eclectic v roce 1990 zapadl. Renomé všemu běžnému se vzpouzejícího nebojácného technofolkaře se sklony ke klaunství nicméně stoupalo: v pětadevadesátém roztančil v edinburghské Hogmanay Parties osmdesát tisíc lidí, radní ho vybrali, aby zadudal tanzánskému prezidentovi, přispěl hudbou k mnoha televizním hrám a divadelním inscenacím a neodbyla se bez něho ani skotská premiéra filmu Odvážné srdce.

Tehdy konečně po něm chňapli lidé od Rykodiscu a smlouva na druhé album Bothy Culture už byla pouhou formalitou.

PÍSEŇ PRO BOHYNI KÁLÍ

Bennett brzy pochopil, že taneční scéna uznává vlastní vyhraněné hodnoty, přesto ho lákala svou undergroundovou schopností vzdorovat hudebnímu průmyslu a otevřeností, prostorem pro to "učinit tradiční hudbu sexy". Proto hned na úvod Bothy Culture šokoval skladbou Tongues Of Kali , dudácké melodii vložené do pandžábské písně o hinduistické královně, nasekané na rytmech bhangry. Stejně tak využitím arménského nástroje doudouk, tureckých a irských ohlasů, samijského způsobu zpěvu zvaného joik a vůbec severského pojetí známého v podání Hedningarny. Pozdější techno tvrdost tu malinko ustoupila do pozadí. Nemůže být sporu, že za tím stojí přítomnost Martina Swana, který Bennettovým nahrávkám, vzniklým doslova na koleně v jeho malém bytě, roztáhl křídla, načechral je exotikou. I tak zůstalo Bothy Culture svázáno s hudební historií Skotska, což potvrzuje skvělá adaptace mluveného slova Sorley McLeana ve skladbě Hallaig .

Přestože album způsobilo značný rozruch, u Chrise Blackwella pohlcujícího se svým Palm Pictures značku Rykodisk nezabralo. Pro Bennetta pádný důvod se uchýlit se svými vizemi a věčnými pochybnostmi do svého studia na ostrově Mull.

Tady na jeho dveře jednoho dne zaťukal taneční hardcorista Martin Low. I od něho se postupně lecčemus přiučil, přestože při společné práci na albu Hardlands tekly nervy občas oběma. "Hardlands není bez chyby, ale myslím si, že se časem na něj bude nazírat jako na jistý milník. Pokoušel jsem se o to již předtím, ale nevěděl jsem, co vlastně dělám, nepochopil jsem podstatu taneční hudby, ale teď vím, že jsme to s Martinem nakopli správným směrem."

V RYTMU MLÁTIČKY

Lékařský verdikt Bennetta zpočátku zastavil, jako by narazil do zdi. S manželkou Kirsty coural po ostrově Mull, přemýšlel o své budoucnosti a hudba se ocitla na vedlejší koleji. Ještě předtím ale s matkou Margaret začal pracovat na projektu, který se z dnešního pohledu jeví jako předstupeň Grit.

Koncepční cyklus gaelských písní z centrální Vysočiny zaranžoval se samply tak, aby dovytvářely zvukové prostředí odkud vzešly. Za inspirací si došel kamkoliv: v muzeu natáčel mlátičku, vrzají tu otevřená okna, bručí traktory na poli, zpěněný mořský příboj, tikot hodin, bzučící roj včel. "Chtěl jsem, aby každá skladba měla své vlastní zvukové prostředí, takže zatímco lidé možná netuší, o čem se tu v gaelštině zpívá, mohli by se v nich orientovat prostřednictvím zvuků."

Nadšeně přijaté album Glen Lyon rozezvučel postupně dudami a houslemi i on sám, tak jak mu zdravotní stav dovolil. Slyšíme tu i hlas jeho dědy, tradičního zpěváka Petera Stewarta, za svého života prý nikdy nezpívajícího s kapelou. Opřít se mohl i o svou matku Margaret, její neobyčejný hlas i zkušenosti. Pochází z dlouhé linie lidových zpěváků a vypravěčů z ostrova Sky a dnes patří mezi elitní skotské odborníky: vyučuje na univerzitě tradiční hudbu, natáčí filmové dokumenty, pravidelně hostuje na BBC a nepřijde jí divné vložit svůj hlas doprostřed vyhřezávající taneční a hardcoreové lávy, i když těsně před výbuchem.

Ten přišel až s Grit.

UCTIVÁ PALBA Z KANÓNU

Je mnoho důvodů, proč se domnívat, že Grit, vycházející na značce Real World, překoná věky. Určitě však ne pro své novátorství - takové rozhodně není, vždyť od Bennetta už dávno víme co čekat - ani pro obdivuhodnou zarputilou kurážnost, osudem do země zašlápnutého hudebníka, pro něhož jeho vytváření představovalo v dané chvíli jediný možný způsob jak přežít. Grit není novotvarem, dalším třaskavým předvojem příštích časů, ale ani bolestínskou zpovědí, voláním o pomoc osudem přidušeného pětatřicátníka. Považujme ho za triumf vůle; hymnickou techno symfonii, skřípající kovem a vonící dřevem zároveň, jejímž hrdinou není on sám, nýbrž hlasy zpěváků, jimž tu skládá osobitý hold. Grit se zrodilo z vášně, bolesti i zoufalství a přestože se stalo mimoděčným zobrazitelem osobních traumat, jeho ústřední myšlenkou je oslava dávného dědictví, k němuž Bennetta váže pouto silnější, než si prý kdy uvědomoval. A právě v čistotě přístupu a upřímné naléhavosti s jakou si žádá naši pozornost, spočívá nedostižnost tohoto alba.

Základem všech skladeb jsou nasamplované fragmenty vyjmuté z vinylových desek z 50. a 70. let minulého století, na nichž už dávno sedá prach, následně obalené až neskutečně futuristicky hřmotnou drzostí. Filtry pokroucené i praskavě šumící hlasy - jako byste si pustili elektronkové rádio blahé paměti - pocházejí jak z rodičovského archívu, tak od Hemishe Hendersona či záznamů Alana Lomaxe. Se starými melodiemi se sbližuje, násobí je smyčci, rozemílá v hromadě elektroniky a frenetických techno vibracích nebo naopak nechává skřípavě stařecky promlouvat. A vy cítíte, že nejde o pouhé zvukomalebné využití jejich legendárnosti, ale o citový vztah. S mnohými se osobně znal, od mládí je poslouchal a vnímal jejich umění jako cosi blízkého, téměř rodičovsky teplého. Se Sheilou Stewart či Lizzie Higgins ho pojilo i společné rebelanství - skotští Cikáni pro něho už navždy prý budou reprezentovat ztrácející se kulturu travellerů. Murdinu dokonce jako mladík navštívil doma, na ostrově Lewis, uhranutý jejím vlivem na folkové dění ve Skotsku v 60. letech. Příběh MacPhersona z Kingussie, hanebného pašeráka whisky, rozdělujícího se o zisky s chudými s hlasem cikánského neumělce Jimmi McBeathem pochází z Hendersonových terénních nahrávek, stejně tak desetiminutový závěrečný krutý příběh vyprávěný Daviem Stewartem, Bennettem nazvučený do horrorové děsivosti; jeden z vrcholných momentů alba.

"Haló, vy tam venku! Promiňte, že to tak dlouho trvalo, " omlouvá se Bennett jeho úvodem. "Nemám ještě dost fyzických sil koncertovat, ale snad to nebude dlouho trvat." Snad ne, ovšem pak se budeme muset zřejmě přibít hřebíky k podlaze. Grit je sice uctivou vyseknutou poklonou, stavějící zároveň Martyna Benneta po bok největších progresivistů dneška, přesto pieta nepieta, počítejte s tím, že vedle vás někdo vystřelí z kanónu. Taková je to zároveň palba.

Diskografie :

Martyn Bennet (Eclectic, 1996)

Bothy Culture (Rykodisc, 1998)

Hardlands (Humingbird Records, 1999)

Glen Lyon (Foot Stompin', 2002)

Grit (Real World/EMI Monitor, 2003)

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.