úterý, 10. prosinec 2013

David Kollar - Jdu vlastní cestou

Napsal(a) 

David Kollar - Jdu vlastní cestou, foto Michail Verner, Petr Vidomus David Kollar - Jdu vlastní cestoufoto: Michail Verner, Petr Vidomus

Na svém nejnovějším albu The Son, kterým ventiluje pocity po náročné operaci svého syna, využívá nejen elektrickou kytaru, mandolínu a gamelan, ale i hlasy Lenky Dusilové či Indie Czajkowski. Aktuálně se věnuje performance projektu Artrance, ke kterému přizval kromě zmíněných vokalistek i tanečnici Andreu Ladányi, bubeníka Gergö Borlaie a kytaristu Eivinda Aarseta. Artrance představí v listopadu i v pražském prostoru NoD. Slovenský kytarista David Kollar.

Za poslední roky sis prošel značným vývojem – od jazzrockové kapely k mezinárodnímu power triu, od sólových filmovým spoluprací k tandemu s Gergö Borlaiem a od skupinových performancí k účinkování s Eivindem Aarsetem. Všechny tyto projekty nebo alba jsem dělal nejlépe, jak jsem v daném čase uměl; reálně odrážejí, jak jsem tehdy přemýšlel a jak jsem na tom byl technicky. Jdu svou vlastní cestou, kterou sice stále hledám, ale domnívám se, že právě na posledním albu se začíná rýsovat. Hledám svůj vlastní zvuk, projev a hudební názor. V tomto smyslu vlastně ani nemám vzory, protože nechci hrát jako někdo jiný, ale jak já sám. Možná to zní trochu sebevědomě, ale mluví za mě výsledky mé práce, jako například hraní s Eivindem Aarsetem či Gergö Borlaiem. Právě to mě motivuje jít dál. Koncem července jsem hrál po půlroce opět s Eivindem; chtěl jsem mu ukázat, že jsem se od posledního setkání někam posunul.

Aarset tě loni na několika koncertech uvedl jako hosta své kapely Dream Logic. Jaké jsi měl pocity na pódiu? Přiznávám, že jsem byl před prvním vystoupením dost nervózní, protože předtím jsme hráli jen sami dva v jeho studiu v Oslo; s jeho kapelou jsem nikdy nehrál a koncert proběhl bez společné zkoušky. Výborné bylo vystoupení v pražském Jazz Docku, kde mě Eivind po přídavku Sign of Seven vyzval, abychom opět zahráli něco v duu a když jsme scházeli z pódia, zbytek kapely nám vestoje tleskal. Cítil jsem z jejich strany upřímnou radost a podporu.

David Kollar - Jdu vlastní cestou, foto Michail Verner, Petr Vidomus David Kollar - Jdu vlastní cestoufoto: Michail Verner, Petr Vidomus

Jakým způsobem probíhala komunikace na pódiu? Byla to improvizace ve smyslu „vycházejme z ticha a pak uvidíme“ plus kompozice s volnými středními částmi. Eivind si sedne a pokyne hlavou, že mohu začít. Jde z něj úžasná síla a když hraje, máš dojem, jakoby znělo několik kytaristů. Vzájemně se doplňujeme, nicméně Eivind to stále vede a já se můžu jakoby skrýt v jeho stín. Je v tom určitý adrenalin, ale právě tam jsem si uvědomil, že si můžu konečně zahrát. Není to jako secvičený program, kde v určeném momentě nastoupíš na sólo, které se ti v konečném důsledku může, ale i nemusí vydařit. Nepotřebuješ akordy ani strukturu, a přece z toho může vzniknout skladba, která má svou harmonii. Jeho kapela je velmi dobrým týmem. Oba bubeníci, Wetle Holte a Erland Dahlen, mají velmi dobře rozložené síly a když přišel úsek „ztichněme a uvidíme, co bude“, z pravé strany jsem najednou slyšel nádherný zvuk, ze kterého jsem měl husí kůži – bubeník vytáhl pilu, na kterou hrál smyčcem. Druhý bubeník na to vytáhl malou kytarku zapojenou přes delay, po chvíli nastoupili Eivind s baskytaristou a najednou jsme se dostali úplně jinde. Funguje tam úžasná disciplína, nikdo nedělá nic zbytečně. Na některých koncertech jsem měl dojem, jako bych ani nehrál, až na nahrávce jsem pak zjistil, že jsem hrál prakticky nejvíce z celé kapely. Všiml jsem si, že Norové dokážou rozložit síly na delší časové pásmo, nemusí ukázat vše v rámci pěti minut; koncert má dvě hodiny a ty máš na všechno dost času. V takových případech je třeba jednoduše poslouchat kapelu a hrát s nimi. Taky mají výborně vystavěný program – Eivind má dvojici „hitů“, které zazní na těch správných místech a vytrhnou tě ​​z přemýšlení.

Když Aarset nedávno „přestoupil“ k ECM, měl jsem obavu, jestli ho Eicherova produkce neposune k lounge mainstreamu. Pokud vím, měl při výběru spoluhráčů i při nahrávání posledního alba volnou ruku. Jen nemohl ovlivňovat vizuál, který je podobně jako ostatní ECM desky variací černé (smích ).

Jakým způsobem přistupuješ k elektrické kytaře? Je to mladý nástroj, u nějž ještě nebyly objeveny všechny možnosti a málokdo využívá jeho potenciál. Například Eivind má v zásobě arzenál zvuků, na které prostě nepřijdeš: klepne prstem po těle nástroje a ozve se neskutečně krásný zvuk. V místě, kde se spojuje hmatník s tělem, má zabudovaný mikrofon ovladatelný potenciometrem. Když jsem se ho ptal, jestli je to jeho nápad, jen se zasmál, že Zappa měl v kytaře šest mikrofonů (smích ). Okamžitě jsem si dal mikrofon namontovat i já a rozhodl se, že nové album udělám jen s využitím kytary. Chtěl jsem si bez použití syntezátorů hrát se zvukem, dokud z něj nedostanu žijící organismus, který v té kytaře vězí. Všem zvukům a barvám na albu předcházelo hledání. Nepoužívám kytaru jako keyboard k ovládání signálů či ruchů. Vždy se snažím, aby výsledkem byla hudba. Elektrická kytara mě jako nástroj neskutečně baví a je úžasný pocit objevovat jejím prostřednictvím cosi nového.

David Kollar - Jdu vlastní cestou, foto Michail Verner, Petr Vidomus David Kollar - Jdu vlastní cestoufoto: Michail Verner, Petr Vidomus

Hranice kytary se neustále posouvají – po Hendrixovi mnozí říkali, že více se z nástroje nedá dostat, dokud nepřišli Frank Zappa, Robert Fripp, Terje Rypdal nebo právě Aarset. Často, když mám něco hrát, přesně vím, kdy už jde o kytarové klišé. Chci tam však dát něco, co by jiné kytaristy nikdy ani nenapadlo. Neustále přemýšlím a hledám. Proto se mi zdá norská scéna tak objevná.

Před časem jsem na internetu našel video kytaristy Helgeho Stena s Nilsem Petterem Molvaerem, na kterém ten člověk několik minut jen přesouval slide mezi dvěma pražci. Nezahrál na kytaru téměř absolutně nic, ale výsledek byl brutální! Když jsem pak zmínil Eivindovi, že jsem objevil vynikajícího kytaristu, řekl, že Helge ani není kytarista, ale malíř, který dokáže z jakéhokoli nástroje vydolovat leccos unikátního a inspirujícího pro ostatní. U Stena jsem si například uvědomil, že většina kytaristů ovládá své pedalboardy nohama, ale mnozí Skandinávci při hraní sedí a ke krabičkám se sklánějí; v jistém smyslu se před nimi skloní, mohou pracovat s tónem během hry a v průběhu otáčení potenciometry vznikají inspirativní věci. Eivind takto hodně experimentuje s tremolem. Největším machrem je v tomto Stian Westerhus, který hraje většinou sólově, a to je místy až brutální noise. Zní jako pět Marců Ribotů najednou! (smích ). Westerhus jinak produkoval poslední Molvaerovo album Baboon Moon.

Nedeformují efektové pedalboardy charakter, když začínající kytarista najednou dokáže svou „hrou“ ovládat celé spektrum pozoruhodných zvuků? Není to problém, pokud je kytarista talentovaný a má nápady. Velmi snadno se pozná, že nemáš co říct – pak si můžeš namíchat delayů, kolik jen chceš. Pokud chci něco použít, musím to nejprve slyšet v hlavě a vědět, co chci udělat. Při hraní s barvami, zvuky a výrazem je nejdůležitější nápaditost, jinak velmi rychle začneš nudit a neudržíš napětí posluchače.

David Kollar - Jdu vlastní cestou, foto Michail Verner, Petr Vidomus David Kollar - Jdu vlastní cestoufoto: Michail Verner, Petr Vidomus

Kdy ses rozhodl „vystoupit“ z předem stanovených forem a témat a přešel k hudbě stírající hranice? Když jsem se začal nudit na svých vlastních koncertech. Tím ale nechci popřít svou minulost, protože v té době měla svůj význam. Právě když jsem opouštěl přesně nalinkovanou strukturu „téma – sólo kytara – sólo bicí – sólo baskytara – téma“, ozval se Eivind na projekt Artrance a pochopil jsem, že to je výzva, jak hrát jinak. Na alba, která jsem mu poslal předtím, nereagoval, ale po Artrance mi napsal, abych za ním přijel do Osla. Eivind ve mně otevřel určité věci a já jsem se ujistil, že má smysl takto pokračovat a pracovat na sobě.

Nepřemýšlel jsi, že by ses s tímto otevřeným přístupem k hudbě spíše prosadil v zahraničí než doma v Prešově? Za jedno z důležitých pravidel uměleckého fungování považuji možnost sdílet to, co mám. Po návratu z Norska jsem zavolal svým blízkým – jednak jsem potřeboval ventilovat pocity, ale také jsem chtěl tyto lidi „nakopnout“. A možná je v tom i kus lokálpatriotství. Na druhé straně, kam bych měl odejít? Eivind je v Oslo, Gergö v Barceloně, Andrea v Budapešti, India ve Varšavě...

Do svého nového projektu mě po vyslechnutí alba The Son angažoval bubeník z formace Berserk!. Na jejich posledním albu se objevil Eivind, ale například i Pat Mastelotto z King Crimson. Postupně se mi otevírají cesty do zahraničí: na podzim budu hrát s Janem Bangem a Eivind mi po nedávném košickém koncertu napsal, že pokud nebude moci vzít nějaké nahrávání nebo koncert, jako prvního doporučí mě. Nepotřebuji se proto stěhovat; v Prešově mám rodinu, klid a na sobě můžu pracovat kdekoliv.

Chci se nyní orientovat na zásadnější věci; i proto neplánuji turné k novému albu, ale budu hrát pouze vybrané projekty – chystáme DVD z představení Artrance, příležitostně cosi připravíme s Gergöm. Spolu se nám hraje velmi dobře, i když jsme se na prvních koncertech museli „oťukat“. Nedávno jsme vystupovali v Žilině na Městských slavnostech a myslím si, že jsme konečně našli svůj zvuk. Rádi bychom spolu něco nahráli. Zatím jsme dva, uvažovali jsme o baskytaristovi a Gergö nabízel Garyho Willise, s nímž hrává ve Španělsku. Nechci se však přiblížit k Tribal Tech, když jsem se zrovna posunul a vymanil z tohoto stylu. To pak raději zůstat jako tandem.

Hned na vašem prvním koncertě s Gergőm v Bratislavě jste posluchače rozdělili na dva tábory: zatímco jedni byli nadšeni otevřeností vašeho projevu, druhým připadalo „tření se o tělo kytary“ nehudební. Samozřejmě beru, ne každý má rád hudbu bez ohraničených kontur. Na zmíněné tření se netřeba dívat, ale poslouchat ho a vnímat v kontextu. Podobný pocit jsem měl při prvním zhlédnutí Tarkovského Stalkera – film se mi zdál rozvláčný, byl tam podivný režijní koncept a až po několika dnech mi začalo docházet, jakým způsobem byly vyskládány jednotlivé záběry, a teprve časem jsem mnohé věci pochopil. Když jsem u Maroše Hečka slyšel poprvé Aarseta, říkal jsem si: „Co ten chlap hraje? Kde je sólo? Kde má téma?“ Teprve později, když jsem se potřeboval pohnout z mí sta, jsem volal Marošovi do Bratislavy, jak že se vlastně jmenuje ten severský kytarista. Není úžasné, že někoho objevím v padesátém druhém roce jeho života a začnu zpětně sondovat, co dělal předtím a snažit se ho pochopit? Nikdy nevíš, jak některé věci skončí. Například mé album Film Soundtracks and Ideas s hudbou k amatérským filmům nemělo kdovíjakou odezvu. Když jsem ho však věnoval Gergővi, několik dní na to mi napsala jeho přítelkyně Andrea Ladányi, že se jí líbí způsob mého uvažování o kytaře a že bychom mohli něco spolu udělat. Na základě toho jsem se k albu vrátil a má tři roky stará deska mě nakopla k Artrance, na který se časem nabalil i Eivind Aarset.

Ten měl mimochodem hostovat i na albu The Son – proč se tam nakonec neobjevil? Eivind slíbil, že mi něco nahraje, ale udělal jsem chybu, když jsem mu poslal master v téměř finální podobě. Odepsal mi, že už k tomu nemá co dodat a nevidí tam prostor pro svou hru. Prý mám vlastní koncepci a zvuk, do kterých už není třeba vstupovat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.