pondělí, 8. prosinec 2008

Celtic Connections Glasgow 2008 - Pravidelná inventura keltské a jiné hudby

Napsal(a) 

Eliza Carthy, foto Jiří Moravčík Eliza Carthyfoto: Jiří Moravčík

Během patnáctileté existence se festival vyprofiloval do největší evropské přehlídky keltské hudby. Respektované také pro zasvěcený záběr světové keltské diaspory. Pod vedením hudebního ředitele Donalda Shawa, jinak šéfa skotské skupiny Capercaillie, do programu Celtic Connections stále více pronikají hudebníci z ranku world music. Zkrátka nepřicházejí ani příznivci americké písničkářské scény a rocku. Letos tak v Glasgow vedle skotských, irských či anglických osobností vystoupili například Bill Wyman, Trilok Gurtu, Steve Earle, k.d.Lang, Michelle Shocked nebo senegalský zpěvák Baaba Maal.

Třítýdenní akce probíhá po celém Glasgow (letos 16. 1. - 3. 2.). Centrem všeho podstatného dění je ovšem Royal Concert Hall, obrovský hudební stánek na konci slavné Buchanan Street. Hlavní sál pojme kolem čtyř tisíc lidí, což zhruba obnáší kapacitu zbývajících pěti koncertních a přednáškových síní. Jiné koncerty se konají v několik minut chůze vzdáleném klubu ABC, The National Piping Centru, City Hall a na dalších osmi místech. Od třiadvacáté hodiny pak v hotelu Quality začíná programově předem neurčený mejdan končící za ranního kuropění. Každý z vystupujících tu má k dispozici necelou půlhodinu a setkáte se tu se všemi festivalovými účastníky - pochopitelně včetně největších hvězd. Tohle oblíbené dostaveníčko má sympatickou vlastnost: kdo vám přes den unikne, ten vás tady večer čeká, což představuje neocenitelný dar z nebes. Někteří muzikanti v hotelu díky uvolněné a rozdováděné atmosféře dokonce podávají až neskutečné, na hranice možností dohnané výkony. Pivo sice teče proudem, publikum ovšem tou hudbou žije, řve u ní jako tygr, ztotožňuje se s ní, a když se pustí do tance, na pódiu se v tu chvíli sešlapuje plyn ještě víc k podlaze. Vy si pak večer co večer v duchu říkáte: proboha, už jsem zažil leccos, ale tohle... Když letos například Michael McGoldrick odhodil na konci flétnu do rohu, třásl se v transu po celém těle.

Celtic Connections Glasgow 2008 - Pravidelná inventura keltské a jiné hudby Celtic Connections Glasgow 2008 - Pravidelná inventura keltské a jiné hudby

Ženské, co kradou duše a nutí padat vrtulníky

V ulicích Glasgow potkáte rockovou kapelu - aparaturu si přiveze na rudlíku - nezbytné dudáky, klasické houslisty, jamajské reggae i balkánskou dechovku, nahrazenou ovšem maňáskovým divadlem a nahrávkou z cédéčka. Nuda vám tedy na procházkách rozhodně nehrozí, na Celtic Connections už vůbec ne. Například do ABC zakázali organizátoři vstup jakékoliv "air music". Hřměli tu technorockoví Peatbog Faeries nebo Balkánci: Chorvat Mojmir Novakovič & Kries s hostujícím Martinem Swanem (Mouth Music) a srbští Balkanopolis.

Za klíčové téma letošního ročníku určil Shaw lidský hlas, mající v keltské hudební tradici nezastupitelné místo, vždyť v dobách tmářství nahradili zpěváci celé kapely, kterým katolíci naházeli dudy s houslemi do kamen. Ozdobou se určitě staly fantastické skotské zpěvačky starší generace: převážně osamocené Sylvia Barnes, Margaret Stewart, Doris Rougvie, Maggie MacDonald nebo Margaret Benett reprezentovaly dřevní vokální techniky z Highlands, třeba mouth music; vystačily si pouze s dramatickými gesty a vy jste s nimi mohli prožívat zapomenuté kruté legendy i aktuální komentáře současného dění. Siobban Miller, Karine Polwart, Heide Talbot, Julie FowlisEmmou Pollock , tedy dravé dívčí mládí - rozněžnělé akustickou kytarou nebo naopak nazlobené s rockovou kapelou - se od nich mnohému přiučily a jejich moderní pojetí nepostrádalo totéž napětí.

Karine Polwart založila na počátku 90. let skupinu Malinky, "zářící skotský diamant". Pak utekla na sólovou dráhu, hostovala u kdekoho a natáčela alba, co si o nich všichni povídali a udělovali jim ceny. Do Glasgow přijela s akustickou kytarou a písničkami, za které co by jiní dali, ale také se dvěma dívčinami: harfistkou Corrinou Hewat a dudačkou Annie Grace . A když jejich nahaté, krásné přírodní hlasy donutily publikum strnout, rozzuřila se venku vichřice, silná, že spadl i vrtulník. Nevšední, možná vrcholný zážitek přineslo vystoupení mladé harfistky Catriony McKay , jinak členky skupiny Fiddlers' Bid, s doprovodem houslisty Chrise Stouta , zvukového ambientního mága Alistaira MacDonalda , švédského hráče na nickylharfu Olova Johansona (Väsen) a klavíristy Phila Alexandra (Salsa Celtica, Moishe's Bagel, Eliza Carthy Band). Instrumentální hudba na pomezí žánrů, koláž z naprostého ticha, foukání do útrob nástrojů a bušení do strun harfy, jazzová katarze s melodickou krásou. Středověký harfista O'Carollan se u Catriony potkal s experimentem a zvolna přešel do 21. století.

Jiná očekávaná událost: prezentace nového alba Dreams of Breathing Underwater anglické houslistky a zpěvačky Elizy Carthy . Jestliže se dnes dá v Anglii spolehlivě ukázat na někoho, kdo "kráčí po nebesích a krade naše duše", je to ona, hýřivá ikona anglického folku. Když před lety natočila odvážné folkrockové album Angels & Cigarettes, vzbudila vlnu protichůdných emocí, zdajících se nyní až malicherných. Eliza Carthy s červenou elektrickou kytarou na krku a kapelou znějící jako odvázaný mexický mariachi band mísí pop s rockem, tradici s láskou ke staré noblesní době, opojené jazzovým klavírem Phila Alexandra. Se dvěma sboristkami zpívá písničky ze světa, kde byste chtěli bydlet, klenuté melodie, až máte chuť jít ráno do práce a bezezbytku se do Elizy zamilovat. "Vždycky jsem žasla, jak se v anglickém popu může odrážet tradiční písnička, proto jsem šťastná, že jsem na tuhle horkou telefonní linku dostala číslo."

Přijedete na Celtic Connections s pečlivě vypracovaným itinerářem, skončí Eliza Carthy, po kapsách hledáte zpáteční letenku a vlastně už se těšíte domů. Přepadne vás strach, že zbytek festivalu už bude jen ztráta času. O takový šlo zážitek.

Fanfare Ciocarlia, foto Celtic Connections Fanfare Ciocarliafoto: Celtic Connections

Dupot dinosaurů

"Planxty a Bothy Band uvedli irskou hudbu do hitparád a učinili ji současnou, závažnou, vzrušující a sexy," poznamenal v 80. letech anglický novinář Colin Irvin ke dvěma kapelám, které irskou tradiční hudbu doslova obrátily naruby. To, co by mělo následovat po nich, si tehdy nikdo nedokázal představit ani ve snu. A pak přišli Moving Hearts a lidem došla slova; a v obchodech irských vesnic ucpávky do uší - bez nich, v obavě o zdraví, starší odmítali Moving Hearts poslouchat. Během párleté existence se nesmazatelně vryli do historie s dosud neslyšenou směsicí irské tradiční hudby, jazzu, rocku a ještě než zakrátko odešel, i politicky pichlavého písničkářství Christy Moora. Do bitev je vedli hráč na bouzouki a revolucionář irské hudby Donal Lunny , dudák Davy Spillane , saxofonista Keith Donald a basista Eoghan O'Neill , s kytaristou a dvěma bubeníky. Vrátili se před nedávnem ve stejné sestavě a s daleko hrozivější artilérií perkusí Noela Ecclese . Je to staré, pamětnické, ovšem pořád pálivé jako kopřiva.

V rockové terminologii představují dinosaury a vývoj není příliš na pořadu dne. Když se jim ale na krku napnou žíly, je lepší se Moving Hearts vyhnout - smetou vás. Hostoval s nimi irský akordeonista - sám o sobě legenda - Máirtín O'Connor a i on se místy shýbal, jako by mu nad hlavou přelétávala obří letadla. Davy Spillane, snad jeden z nejlepších světových dudáků, pískal na píšťaly své hadovité melodie, rozsekané saxofonem na hadry. Kdyby Spillane psal romány, vyšla by z toho místy červená knihovna, až tolik zní občas kýčovitě sladce; nebo ještě jinak: živit se sňatkovým podvodnictvím, mohl by se přihlásit na mistrovství světa. Místo slov by nasadil dudy a ženské by mu ležely u nohou. On by prostě za chrámovou, přesto jako sirup se táhnoucí melodii položil život. A Donal Lunny? Ještě nikdy jste asi neslyšeli hrát někoho tak surově na bouzouki. Moving Hearts mají letos přijet na Colours of Ostrava. Nevynechal bych je. A víte, jak jim říká americký houslista Bruce Molsky? Irští Rolling Stones.

Fred Morrison, foto Jiří Moravčík Fred Morrisonfoto: Jiří Moravčík

Když spustí skotští dudáci, utéct z bitvy není ostuda

Statistika Celtic Connections je neúprosná: 800 koncertů za tři týdny, tisíc hudebníků a zpěváků z dvaceti zemi a na každém dopoledním dětském představení dvanáct stovek školáků ze širokého okolí. Nemožné stihnout a bláhové o tom vůbec přemýšlet. Našinec proto vyzobával rozinky a spoléhal na velký sál. Nejvíc byl naplněný během okázalých oslav desátých narozenin houslové shetlandské úderky Blazin'Fiddles s Catrionou Mcdonald v čele. Vyplatilo se sem zajít. Fiddles, už sami o sobě předefinovávající skotskou tradiční hudbu, si totiž pozvali hosty. Ne ledajaké a samé houslisty: Annbjorg Lien z Norska, Liz Doherty z irského Donegalu, Haralda Haugaarda z Dánska, Bruce Molskyho ze Států a domácího Archie McAlistera . Co jméno, to pojem. Publikum nad tou kupou houslí šílelo, a zároveň se laskalo hráčkou různorodostí proplétanou během dvouhodinového koncertu dohromady s delikátní elegancí a neslýchaným mistrovstvím.

Bretaňský národní hudební poklad - Bagad Kemper - versus skotský: Gregor Society Pipe Band . Otázkou zůstává, co zvukově vyděsí víc. Ani na jedno padesátičlenné těleso nezapomenete do konce života; na obě dvě pospolu do skonání světa. Teatrálně, po vojensku napochodují, bubeníci roztočí nad hlavami paličky, jiní zavirblují, přidají se dudáci a hráči na bombard (dechový nástroj podobný hoboji) a vám nastávají problémy kam uhnout. Kdysi dávno skotští dudáci vedli armády do bitev, a když si představíte, že byste je uslyšeli před sebou za kopcem a museli přitom stát s puškou v přední linii, zahodíte ji a vezmete nohy na ramena. Dirigent vše oproti klasikům řídí podupáváním na místě nebo máváním rukama, jako by řídil rušnou křižovatku. Ano, vzbuzují pocit grandióznosti, a tak to asi má být. Ale je nezbytné tahle tělesa alespoň jednou slyšet a vidět. V opačném případě jsou vaše informace o skotské a bretaňské hudbě poloviční.

Málokdo by vydržel takový emoční tlak, proto se tu střídali i hosté: křehounká skotská zpěvačka, vycházející hvězda Julie Fowlis , dudák Fred MorrisonTony McManus , jehož kytara zní místy jako banjo nebo indický sitar. Mimochodem Morrison pak večer zahrál v hotelu a lidé raději zavírali oči - stejně by té mistrovské rychlosti nevěřili, takhle získali pocit, že se jim to pouze zdá.

Pravidelná inventura keltské a jiné hudby na Celtic Connections proběhla s obvyklou pečlivostí. A opět se vydařila, což se dalo očekávat.

Stejně tak, že s Michalem Schmidtem, dramaturgem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, nemůžeme všechno stihnout ani náhodou. Jsme také jenom lidé.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.