Luboš Stehlík, šéfredaktor HARMONIE
Bohužel většina českých šelakových gramodesek premiérových nahrávek děl Bohuslava Martinů je takřka nedostupná, přestože několik z nich šlo na export do ciziny, včetně Třetí a Čtvrté symfonie.46 Dostalo se jim pouze vlažných recenzí ze strany Edwarda Sackville-Westa, který ve svém „Čtvrtletním přehledu“ v časopise The Gramophone (květen 1952) zároveň vyjádřil obavy o kvalitu výlisků. Symfonii č. 3 H 299 nahrála Česká filharmonie pod vedením Karla Šejny 21. října 1949 poté, co ji v témže měsíci několikrát přednesla koncertně. K vydání této nahrávky na domácím trhu však došlo až roku 1957 – na čtyřech šelakových gramodeskách!47 Vilém Pospíšil, který dílo recenzoval v Hudebních rozhledech, netušil, že záznam pochází z dob předcházejících zavedení magnetofonového pásku do studií Supraphonu, a těšil se na jeho vydání v blízké budoucnosti na kvalitnějších LP gramodeskách, ke kterému nikdy nedošlo.48 Nahrávka byla nakonec převedena na CD v edici „Česká filharmonie 100. výročí“.49 Se svým kalným zvukem má toto provedení pochmurnou, bezútěšnou a vzdornou kvalitu, která odráží nejen válečné časy, v nichž byla symfonie komponována, ale i temné období, ve kterém byl záznam pořízen.
Důvod pro potlačení této nahrávky ve skladatelově vlasti na počátku 50. let lze odvodit z neuvěřitelně nepřátelské recenze, které se dostalo Symfonii č. 4 H 305 v podání Rafaela Kubelíka a České filharmonie,50 publikované v Hudebních rozhledech v březnu 1950. Protože Martinů vytrvale odmítal zařadit se zpátky do stáda, upadl v očích komunistů v nemilost a „byl prohlašován za formalistu, západnického kosmopolitu, renegáta, zrádce a přisluhovače zločinných imperialistů.“51 Aby toho nebylo málo, velmi brzy po provedení záznamu v červnu 1948 odešel Kubelík na Západ. Teď, když se potvrdilo jeho „zběhnutí“, žádné zmínky o jeho jménu nebyly přípustné. Recenzent Bohumil Karásek se zmohl jen na to, že napsal, že tato hudební provedení „patří k dobrému průměru“. Ve skutečnosti jde o výbornou práci dirigenta i orchestru, který měl tuto hudbu dobře zažitou, protože tuto symfonii provedl nejméně tucetkrát. Zvláštní dokumentární pozornost si zaslouží zahrnutí tří velmi působivých taktů s výrazným klavírem v largové větě, o kterých měl skladatel před zveřejněním jisté pochyby.52 Ve své recenzi 23letý Bohumil Karásek, který byl až dosud Martinů a jeho hudbě značně nakoněn,53 nyní jako fanatický člen strany vyznávající estetiku A. A. Ždanova cítil povinnost učinit jízlivý výpad:
„V Symfonii č. 4 se Bohuslav Martinů zřejmě cítí v dnešní Americe, v zemi nejtemnější reakce a zpátečnictví, jako doma… Tato symfonie vznikala r. 1945 a byla dokončena v jeho letních měsících, [avšak] nic ze skutečných rozporů amerického života, nic, co by obrazilo veliký boj, který v tu dobu bojoval náš lid tu nenajdete… Je to hudba dokonale nezúčastněná na tom, co se ve světě děje, hudba, která souhlasně s celým uměním západních kapitalistických států obrazí jen úpadek a marasmus měšťácké společnosti, bezideová a samoúčelná. Ve skladbě samé se to projevuje především nedostatkem širokých melodických myšlenek, Martinů intelektuálsky konstruuje svá témata z mozaiky převážně rytmických a zvukově barevných nápadů, obsahově naprosto prázdných. Zvláště I. a IV. věta jsou v tomto smyslu typické. Také jeho volná věta je abstraktní meditací, nezúčastněnou a proto také nám málo říkající, hudba prázdná, ochotná spíše příjemně dráždit smysly buržoazního prázdného a jakýchkoli opravdu velkých lidských citů neschopného buržoazního obecenstva, jemuž B. Martinů svou hudbu prezentuje.“54
Je ironií, že když tato symfonie zazněla v Carnegie Hall v provedení Eugena Ormandyho a Filadelfského orchestru (říjen 1945), došel Olin Downes k opačnému závěru:
Tato symfonie ve svém průběhu nabývá na síle a dynamice a je mnohem dramatičtější a jde hlouběji v emocionálním smyslu než kterákoli předchozí skladba Martinů v této formě. Tuto hudbu s hrdinským hymnickým tématem finální věty a vítězící energií a duchem na jejích stránkách nemůžeme poslouchat, aniž bychom pomysleli na obnovené Československo, na svět lepších obzorů, a na odvahu a vizi budoucnosti, než jak tomu bylo v chaotické minulosti.55
Za normálních okolností by absurdní a politicky zaujatá kritika, jakou předvedl Karásek, byla pravděpodobně se smíchem odmítnuta, ale ve stávající atmosféře teroru a monstrprocesů to bylo vnímáno jako nezaměnitelný signál pro hudebníky a dramaturgy koncertních programů vyhnout se skladateli, který vyprovokoval tak silný nesouhlas na stránkách Hudebních rozhledů, oficiálního „orgánu“ Svazu československých skladatelů. Po Karáskově recenzi se Martinů stal personou non grata a v dohledné budoucnosti byly koncerty a nahrávky jeho hudby v jeho vlasti zakázány.
Když Martinů, který byl navzdory cenzuře svými přáteli dobře informován o situaci v Československu, u příležitosti svých 60. narozenin poskytnul interview Olinu Downesovi pro New York Times, poznamenal stoicky: „Myslím, že tamní vláda ví najisto, že jsem tím, co nazývají ,formalistou‘.“56
46 Viz J. Mihule, Martinů: Osud skladatele, (2002) s. 430. Žák Bohuslava Martinů Vernon Gotwals vzpomíná, jak Martinů přinesl tyto nahrávky na počátku 50. let na vyučování na Princetonské universitě
47 Supraphon 2057-60V
48 Podepsáno „ps“, „Recenze gramofonových desek“, Hudební rozhledy, 1957, s. 814
49 Supraphon SU 1924-2
50 Supraphon G 15150-53; 2050-53V; SU 4080-2, nahráno 10. 6. 1948
51 Oldřich F. Korte, „Půlstoletí s hudbou Bohuslava Martinů: Průhledy, osudy, vyznání“. Czech Music: The Journal of the Dvorak Society, sv. 22 (2000/2001), s. 48-70
Česky citováno z časopisu Harmonie, 11. březen 2002, z recenze Luboše Stehlíka k textu bookletu k čtyřkompletu CD s názvem „Bohuslav Martinů – Selected Masterpieces“
52 Viz Sharon Choa, „Battling with the Piano: Three missing bars in the Largo of Martinů’s Fourth Symphony“ [Zápas s klavírem: Tři chybějící takty v Largu ve 4. symfonii B. Martinů]. Czech Music: The Journal of the Dvorak Society, sv. 21, 2000, s. 79-106
53 Viz Karáskova recenze nahrávky skladby Sinfonietta giocosa, citovaná dříve v této kapitole, s. 16
54 Bohumil Karásek, „Gramofonové desky“, Hudební rozhledy, sv. 6, březen 1950, s. 167-168
55 Olin Downes, „Ormandy offers Martinů’s Fourth“ [„Ormandy představuje Čtvrtou symfonii Martinů“], New York Times, 12. 12. 1945
56 Olin Downes, „Martinů at 60“ [„Martinů šedesátiletý“], New York Times, 7. 1. 1951
Resumé
Tento důkladně provedený průzkum raných nahrávek hudby Bohuslava Martinů představuje nejenom katalog pro zájemce o zaznamenané dědictví, ale je také zdrojem životopisných detailů, z nichž většina byla pro anglické čtenáře dříve nedostupná. Nahrávky, často historicky významné, jsou zařazeny do souvislostí skladatelova života a kariéry. Kniha je rozdělena do pěti kapitol a začíná předválečným obdobím v Paříži, kde byly pořízeny první nahrávky. Tato studie, bohatě ilustrovaná a doprovázená poznámkami pod čarou uvádějícími všechny zdroje, odhaluje fascinující informace týkající se tohoto českého skladatele v poválečném dilematu jeho nedobrovolné emigrace, vnucené mu nepříznivou politickou situací studené války. Zkoumá okolnosti pohřbu ostatků skladatele v Poličce dvacet let po jeho smrti a příběh se uzavírá na konci roku 1990 stým výročím narození Bohuslava Martinů, které se shodovalo s osvobozením jeho vlasti. Autor této studie Patrick Lambert je bývalý hudební redaktor a dramaturg BBC Radio Three s dlouholetou zkušeností s prací s gramofonovými deskami.