Považuji za obrovské štěstí, že jsem byl vychováván v domácnosti, kde byla hudba – vážná hudba, ne pop – pokládána za důležitou. Moje matka, dodnes připomínaná v pedagogických kruzích pro své instruktivní klavírní skladbičky publikované pod jejím dívčím jménem Barbara Kirkby-Mason, byla skvělá pianistka a nic nemilovala víc než nacvičovat – na velkém bechsteinu v obývacím pokoji nahoře – svůj repertoár vycházející z klasických děl. Když jsme museli já a můj bratr jít na kutě, usínali jsme za zvuků nádherné klavírní hry, která k našim uším proudila přes podestu. Zněl Bach, Mozart, Brahms a Chopin, ale velmi málo Beethoven.