Když se v Cremoně v 9. května 1567 narodil Claudio Monteverdi, určitě zrovna rorýsi, stejně jako letos hnízdící ve věžích a starých zdech města, vyváděli mláďata z hnízd. Určitě stejně divoce poletovali nad vyhřátými ulicemi a za neustálého pískání učili svou křídlatou drobotinu první letecké manévry. Ve velebné řece Pád se zrcadlilo jarní slunce, zčásti alpsky štiplavé, zčásti italsky horké. Vysoká věž nad obrovskou katedrálou hlásala již zdaleka, že právě tady jste v samotném srdci Lombardie. A v podloubí naproti vchodu do katedrály slavní houslaři z rodu Amati či Guarnieri připravovali svými výrobky půdu, ze které se za 70 let narodí největší z nich, Antonio Stradivari.

Kdysi jsem ještě coby děcko absolvoval zájezd po skandinávských zemích, při kterém jsme během jednoho týdne stihli prosvištět Dánsko, Švédsko, Finsko i Norsko. Nejvíc si pamatuji na cestu lodí ze Stokholmu do Helsinek. Pak si matně vzpomínám, že Kodaň je na rovině, ale možná to byl spíš Stokholm, že v Oslu pršelo a že v Helsinkách mají náměstí nad mořem s nádherným katolickým kostelem a podivuhodným pravoslavným chrámem.

Pisánská republika bývala ve středověku významným hráčem na politické scéně Itálie a také významnou námořní silou v Tyrhénském moři. Dokonce význam města převyšoval okolní toskánské bašty, kupříkladu Florencii. To ještě město leželo přímo u moře v ústí bahnité řeky Arno, která se kalně sune jílovitým krajem, kdysi osídleným tajemnou Etruskou civilizací. Dnes je pobřeží od bran města vzdáleno nějakých devět kilometrů jílovité země, kterou sem naplavila řeka.

Laskavý čtenář si podle předchozích reportáží zřejmě musel udělat dojem, že práce zpěváka či instrumentalisty barokního souboru se podobá luxusní dovolené na krásných místech Evropy i světa. Že na našich koncertních zájezdech vidíme krásná města, procházíme se po okolní přírodě, snídáme v luxusních hotelích a obědváme ve vybraných restauracích. A že si jen tu a tam odskočíme na koncertní pódium, abychom zde – poněkud unaveni dlouhým nicneděláním – s lehkostí zazpívali či zahráli pár skladeb, které známe téměř nazpaměť a pak se zase vrátili do dovolenkového režimu. Slovutný kritik pan Tomislav Volek nás dokonce

Kdesi na jihu Francie leží kraj, který trochu unikl turistickým průvodcům a jehož krása se příliš nehodí na plakáty. Barevné a voňavé Provence to není. Najdete zde sice řeku Loiru, ale mluvíme o jejím horním toku, velmi daleko od slavných „zámků na Loiře“. Žádná velká železniční ani silniční tepna tudy nevede. Řeklo by se „Bohem zapomenutý kraj“, ale my z Collegia víme své. Pro nás je to spíše kraj „Bohem milovaný a hojně navštěvovaný“.

Do Varšavy jezdíme s Collegiem velmi rádi. A doprava je mnohem jednodušší než let a mnohem pohodlnější než autobus, obzvlášť při letním stavu naší slavné D1. Cesta vlakem utužuje vztahy v ansámblu, protože trvá dlouho a vy tak máte možnost v klidu si popovídat s kolegy, zavzpomínat na staré časy, vyslechnout nové vtipy a probrat stále méně utěšenou politickou situaci, na což v normálním provozu obvykle nezbývá čas. Na zpáteční cestě navíc můžete společně zhodnotit koncert, takže v Praze na nádraží vystoupíte z vlaku s pocitem, že nejste jen námezdný hudební dělník, ale člen souboru, který má svou historii, směr vývoje a dokonce nějakou jednotící ideu.

Město Salzburg se pyšní bohatou historií a krásnou polohou v podhůří Alp. My liberečtí se tu cítíme dobře. U nás taky buď prší, sněží, nebo jdete do kopce. Ale hlavně v létě se Salzburg stává domovem většiny evropských bouřek, které tu jsou patrně na prázdninách. Vlahé jitro předchází dopolední dusno a pichlavé slunce hned varuje místní gentlemany, že večerní róby jejich dam bude potřeba bránit velkým deštníkem. Všechny možné bouřkové mraky se pak pohodlně rozvalí nad vrcholky alpských kopců, kochají se krásným horským výhledem a sbírají elektrickou energii na večer. Kolem šesté hodiny meteorologický kongres přeruší a