Ensaladas ve jménu Euterpé

Pondělní večer v Trojském zámečku patřil španělské renesanční hudbě v provedení mladého španělského souboru s názvem Cantoría, který byl založen tenoristou Jorgem Losanou v roce 2016. V rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby vystoupil s programem postaveným především na tzv. Ensaladas Matea Flechy el Viejo (1481–1553), v obsazení 4 zpěváci (SATB) a 3 instrumenty; vihuela da mano, viola da gamba a varhanní pozitiv. Kostru programu doplnily kratší vokální skladby Flechových současníků a několik instrumentálních čísel, ve kterých se předvedly všechny tři doprovodné nástroje.

Ačkoli je soubor ještě mladý, podařilo se mu získat poměrně značné renomé a je součástí různých evropských dotačních programů pro začínající ansámbly. Jeho umělecký vedoucí, stejně jako všichni jeho kolegové, nastoupili na pódium v ležérně elegantních úborech, patrně ve snaze nehrát si na přílišnou oficialitu. Jorge Losana pak pozdravil publikum dobře naučenými českými větami, rovněž nepříliš oficiálními. Sklidil potlesk na otevřené scéně a již tak laskavé publikum ještě více naklonil na svou stranu. Mimo jiné řekl, že nám soubor přijel zazpívat a že v Praze je hezky.

, foto Petra Hajská

Hlavní linie koncertu, Flechovy Ensaladas, nejsou na české scéně zcela neznámým formátem. Na Pražském jaru je tu zpíval v roce 2007 francouzský soubor Doulce Mémoire, v současnosti je pravidelně provádí Czech Ensemble Baroque, v roce 2021 je provedl v Praze i Václav Luks s Collegiem Vocale 1704 v rámci řady komorních koncertů ve Vzletu. Ensalada znamená opravdu v překladu salát, a jedná se o jakýsi raný španělský ekvivalent šansonu, který ale hodně čerpá ze španělských písní a jeho dílčí části pokládá Flecha vlastně vedle sebe. Bez nároku na celistvost díla, bez nějaké větší polyfonní invence, zato však s plnokrevnou španělskou vášní i melancholií. Duchovní téma se míchá se světským, pitvorné a zvukomalebné se potkává s morálií. Je to opravdu jakýsi hudební salát, a tak se zdá být i legitimní postup, který zvolili členové souboru Cantoría, tedy že některé části, sloky, či písně, bez zřejmého klíče přeskočili.

, foto Petra Hajská

Projev souboru byl svěží, lehký, svým způsobem samozřejmý, ale prostor velkého sálu Trojského zámečku zůstal nenaplněn. Jediný hlas, který snesl přísnější kritéria, byl soprán Inés Alonso, která s přirozenou elegancí přednesla i některé sólové písně. Kontratenor Oriol Guimerá představoval naopak nejslabší článek ansámblu. Ze čtvrté řady byl slyšet jen pokud nastupoval do ticha, v ansámblu zcela zanikal a v častých biciniích se sopránem nebyl schopen vytvořit znějící souzvuk. Umělecký vedoucí a tenor Jorge Losana zaujal především svým nekonečným úsměvem, ale hlasově také nijak neoslnil. Bas Victora Cruze byl slyšet lépe, on jediný byl schopen držet krok se sopranistkou. Koncert tím pádem velmi brzy začal nudit, nevyvážený zvuk ansámblu, a tím pádem nedostatek alikvót a z nich plynoucích posluchačských emocí, nezachránila ani lehkost a svěžest španělských rytmů a melodií. A právě v těch vážnějších místech Flechových skladeb, které vyžadují vášeň a vokální zaujetí, zůstával soubor nejdál od ideálu, který si kritický posluchač na koncert přinesl. Další skladby Juana del Encina, Diega Ortize a dalších vhodně doplnily program, přinesly odlehčení od dlouhých Ensaladas a instrumentální skladby znamenaly další zpestření. Ovšem onen hlavní dojem, že se na pódiu odehrává něco milého, ale ve čtvrté řadě už z toho téměř nic není, zůstal. Zpěváci působili spíše jako sezpívání amatéři než profesionálové. A možnosti, které v sobě ať už vášnivá, nebo lehce žertující, nebo melancholicky duchovní iberská hudba skrývá, zůstaly pro mě toho večera většinou nevyužity.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější