Ve čtvrtek 24. srpna jsem horkým večerem mířil do Českého Krumlova, abych poprvé zažil atmosféru otáčivého hlediště. Na programu byl všemi chválený Händelův Mesiáš, režírovaný Tomášem Pilařem, s nímž jsem měl tu čest spolupracovat v Plzni na Monteverdiho Orfeovi a jehož režijní práci sleduji a obdivuji. Zdálo se mi, že lepší program na čtvrteční večer pozvolna odcházejícího léta lze jen těžko vymyslet. Zdání občas klame. Ale popořádku.

24. ročník festivalu Letní slavnosti staré hudby zakončil v úterý 8. srpna v kostele sv. Šimona a Judy koncert s názvem Canto d’Orfeo. Hostem souboru Collegium Marianum byla francouzsko-italská altistka Delphine Galou. Dovolte mi úvodem recenze malé zamyšlení nad činností samotného souboru Collegium Marianum. Ansámbl vedený Janou Semerádovou už nějakých 26 let působí na české hudební scéně. Měl jsem tu čest znát jej i v jeho počátcích a považuji za pozoruhodné, že stále udržuje stejnou linii, vysokou uměleckou kvalitou a svoje specifické pojetí hudby.

Pondělní večer v Trojském zámečku patřil španělské renesanční hudbě v provedení mladého španělského souboru s názvem Cantoría, který byl založen tenoristou Jorgem Losanou v roce 2016. V rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby vystoupil s programem postaveným především na tzv. Ensaladas Matea Flechy el Viejo (1481–1553), v obsazení 4 zpěváci (SATB) a 3 instrumenty; vihuela da mano, viola da gamba a varhanní pozitiv. Kostru programu doplnily kratší vokální skladby Flechových současníků a několik instrumentálních čísel, ve kterých se předvedly všechny tři doprovodné nástroje.

Festival Pražské jaro hostil v pondělí 29. května renomovaný francouzský barokní soubor Les Talens Lyriques. Mistři francouzské barokní artikulace působí na scéně již více než 30 let a jejich dirigent a cembalista Christophe Rousset dostal za svoji celoživotní práci krom jiných i nejvyšší francouzské vyznamenání, řád rytíře Čestné legie. Pondělní večer v Rudolfinu měl tedy patřit k tomu nejlepšímu, co letošní program PJ pro barokní milovníky nabízí. Vždyť Rousset se svou partou mnohokrát dokázal, že mezi barokní elitu v Evropě jednoznačně patří. Přesto jsem po pondělním koncertě odcházel z Rudolfina se smíšenými pocity.

Dnešní doba nabízí v podstatě dva přístupy, jak provést Missu solemnis. Buď lze vycházet z předpokladu, že se jedná o velké vokálně instrumentální dílo a obsadit velký filharmonický sbor podpořený velkým romantickým orchestrem. Podobně se ještě do nedávna nakládalo i s díly Händlovými či Bachovými. Nebo se jako východisko vezme fakt, že Beethoven skladatelsky vyrůstá z klasicistní estetiky a lze na něj tudíž aplikovat principy historicky poučené interpretace, která už dávno přesáhla hranici období baroka i u nás, což dokládají například pokusy o „historicky poučený zvuk“ Dvořákových symfonií souboru Musica florea pod taktovkou Marka Štryncla.

Aby posluchač sáhl po další z dlouhé řady nahrávek Händelova Mesiáše, musí k tomu mít pádný důvod. Jednak je to dílo velmi komplexní, u kterého jen málokdy všechny složky přispívají ke stoprocentnímu posluchačskému zážitku, zároveň každý z nás má již někde uloženou „tu svoji“ verzi, která mu ve střízlivém a nezaujatém hodnocení této novinky může překážet. Pár důvodů by se pro tuto nahrávku, která vznikla v lednu 2020, jistě našlo.