Co musí mít dobrý edukační koncert? Na jeho definici by možná stačilo pár slov, ale vytvořit tvar, který funguje, to se pro mě pořád blíží alchymii. O to víc obdivuji ty, kteří se k ní dokážou přiblížit. České filharmonii se to většinou daří díky lidem, kterými se obklopuje, a jednou z nich je také režisérka Alice Nellis. V sobotu večer bude provádět koncertem České filharmonie na podporu vzdělání. Živý přenos zajistí ČT art, živý telefonický hovor, který jsme spolu vedly, si můžete přečíst zde.

Mám to štěstí, že součástí mojí práce je poslouchat jejich hlasy. Nechávám se jimi inspirovat, potěšit nebo dojmout, probouzet z blbé nálady, učím se od nich, že v krásném zpěvu je kus řemesla, nesnadno pojmenovatelného kouzla i pravdivého postoje ke světu a sama k sobě. Teď, podruhé v letošním roce, musí ztichnout a já považuju za svou povinnost jim dát slovo aspoň tímto způsobem.

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Psát recenze na streamované koncerty je ze své podstaty blbost, nota bene pokud jde o koncerty klasické hudby. Krátký komentář si ale neodpustím. Pokud má totiž letošní ročník Pražského jara nějaká pozitiva, jedním z nich je ten, že z živě přenášených koncertů vznikají záznamy, které mají mnohdy větší hodnotu než pracně natáčená a hustě propagovaná alba.

Urputným, naléhavým, vášnivým provoláním sborového Kyrie eleison začíná hodinová Missa 1724, imaginární mše složená ze samostatných částí ordinaria, které Jan Dismas Zelenka komponoval v letech 1724 a 1725. A s výjimkou několika momentů úlevně rozvedené disonance vám tahle hudba až do finálního Dona nobis pacem jen nerada dopřeje chvíli odpočinku. Ne snad formální náročností – pořád jsme v posluchačsky srozumitelném baroku –  svou intenzitou a nábojem ale jistě. Jde o hudbu dramatickou,

Už stým rokem má letos znít na salcburském náměstí Domplatz, přímo pod základy monumentální katedrály svatého Ruperta a Vergila, tenhle slib. Ve hře Jedermann, česky Kdokoli, ho dává Smrt rozhněvanému pánu Bohu a otevírá jím Hru o umírání bohatého muže. Toto univerzálně platné středověké mystérium u nás není příliš známé, ale pro Rakušany má podobný význam jako pro nás Má vlast na Pražském jaru. Hraje se především na Salcburském festivalu, každoročně se k němu upíná velká pozornost a nejinak tomu má být v létě 2020, kdy Salzburger Festspiele chystají oslavu sta let své existence.

Aj, máte husle, a nehráte. Letošní Velikonoce byly nezvykle tiché. V křesťanské liturgii připadá na Bílou sobotu čtení z prastaré homilie, které začíná větou Hodie magnum silentium est in terra. Dnes je Velké ticho po celé zemi. Tohle Velké tajemné ticho ale končí s příchodem sobotní noci, zatímco naše současné ticho od živých koncertů a veřejného kulturního ruchu ještě chvíli potrvá. „Pokud v souladu s rozvolňováním vládních opatření většina podnikatelů začne pracovat a vydělávat pravděpodobně již v průběhu května, hudebníci se na pódia nepodívají ještě dlouhé měsíce. Téměř všechny kulturní aktivity jsou nenávratně a bez náhrady zrušeny až do podzimu a dlouhé měsíce je třeba překlenout tak, aby hudebníci nebyli nuceni pověsit své nástroje na hřebík,“ říká mi umělecký vedoucí Collegia 1704 Václav Luks v polovině dubna, tedy měsíc po vyhlášení karantény.