Olga Jelínková: Hodně po třicítce je to dobrý

Jednu z možností, jak si alespoň virtuálně užít živé operní představení, nabídla předposlední lednovou sobotu ČT art, když přenášela premiéru Verdiho Rigoletta z pražské Státní opery. Gildu zpívala sopranistka Olga Jelínková, rodačka z Jičína, která v poslední době sbírá cenné zkušenosti na německých scénách. Při mrazivé dopolední procházce podél Vltavy jsme stihly mluvit o tom, co ji dovedlo až k angažmá v Oper Leipzig, ujít podle údajů na jejích chytrých hodinkách dobrých dvanáct tisíc kroků, vypít dvě horké čokolády a potkat čtyři polonahé otužilce.

Po jak dlouhé pauze jste teď při premiéře Rigoletta stála na jevišti? Vloni v září jsem nastoupila do angažmá v Lipsku, přičemž od začátku sezony bylo už všechno jinak, „covidově“, striktně jsme drželi všechna opatření, rozestupy, ve speciálně upravených režiích jsme improvizovali téměř bez kulis dva metry od sebe, šest metrů od diváků, všude značky, na rekvizity sahat pouze v rukavicích, orchestr na jevišti za námi a plexisklem. A dlouho se to vyplácelo, ten operní dům má sedm set zaměstnanců a nikdo se nenakazil. Přesto jsme museli zavřít a já jsem zpívala poslední představení 11. října. Potom ještě na začátku listopadu jedna Kouzelná flétna v berlínské Komische Oper.

Jaké to je, postavit se po tak dlouhé době na jeviště a podávat vrcholové výkony? Těžké. Určitě v tom nejsem sama, jak jsem zjistila. Dlouhou dobu jsem se styděla, že jsem takový slaboch a že mě ty dlouhé měsíce tak strašně semlely, ale nebylo mi vůbec dobře, nemohla jsem pracovat a úzkost z toho, že si po tak dlouhé době musíte stoupnout na jeviště a vůbec si nejste jistá, jestli to ještě umíte, je velká. Můžu si zpívat doma do stěny, ale to nemá žádný účinek.

Měla jste nějakou předchozí zkušenost s přenosy? Ani ne, pokud nepočítám pár mých televizních zkušeností, včetně porotcování v jedné legrační televizní soutěži, kam mě pozvali bratři Tesaříci, moji příbuzní – bratranci mé maminky.

Rybitví, Rybitví? Tihle bratři Tesaříci? Ano! Láďa tenkrát ještě žil, říkal: „Máme tu Olinu, tak ji tam vezmem! Vždyť je to pěvecká soutěž.“

A nelákalo vás někdy vydat se jejich hudební cestou? Já jsem na škole dělala jazz, ale vůbec se to nelíbilo paní profesorce Denygrové. Ona byla drsná, díky Bohu. Vždycky říkala: „Olinko, buďto já, nebo běž do kanceláře!“

Někteří profesoři říkají, že pokud jejich student dělá i jiné žánry a nejde nikdy přes bolest a tlaky, že to nevadí. Někdo zas tvrdí, že je to špatně, že se student musí koncentrovat jenom na jeden styl. Vysvětlila vám přesně fyziologicky a technicky, proč je to špatně? Jak jsem ji znala – ona mi nedávno umřela – myslím, že za vše hovoří jedna historka. Jeli jsme z představení z Plzně, vezli jsme paní profesorku a měli jsme puštěné rádio. Deny dlouho mlčela a já jsem začala tušit, že něco zezadu přijde: „Olinko, ale nebudeme tuhle hrůzu poslouchat celou cestu, nebo…?“ Ona prostě neakceptovala žádnou jinou hudbu než klasickou.

Královna noci, foto Archiv ND

Vy jste po škole debutovala Rosinou v Lazebníku sevillském, nebylo to pro vás nízko? Docela jo, ale ono není na škodu si ty spodní polohy takzvaně protáhnout, a velká árie existuje ve dvou verzích, takže jsem samozřejmě zpívala ty vyšší. Ale bohužel moji Rosinu provázela smůla. Premiéra byla v barokním sále krumlovského zámku, v roce 2002, kdy přišly velké povodně. Odehráli jsme jedno představení a pak konec.

Takže váš debut spláchla velká voda. A jak vzpomínáte na ta první léta na českých jevištích? Bylo na nich v té době příznivé prostředí pro absolventy? Víte, člověk žije na konzervatoři a potom na HAMU v takové zvláštní bublině. Nevím, jak je to jinde, nestudovala jsem v zahraničí. Ale tady vám profesor dá pocit, že jste výjimeční a že rozhodně vy, právě proto, že jste z jeho třídy, máte všude dveře otevřené. Takže žijete v představě, že jste obrovský umělec. Sklízíte úspěch na škole, třeba i na soutěžích, a pak přijde realita. A ta je úplně jiná, ve škole vás na ni nepřipraví, rozhodně ne tady. Když jsme chtěli jet na stáž a nasbírat zkušenosti, profesoři na HAMU to brali dost úkorně. Já ti snad nestačím?” Když člověk chce dělat věci jinak, je za to spíš potrestaný než že by mu byla jeho snaha připsána k dobru. A pro mě nastalo po škole vakuum, nic najednou nešlo tak lehce. Je spíš otázka štěstí, když se vám povede dostat se na pódium hned na první dobrou.

A vám se to povedlo? Ne. Přiznávám zcela otevřeně. Deny to říkala odjakživa: „ Hele, to bude dobrý, jednou. Ale až hodně po třicítce.“ Tím mě dost děsila, ale měla pravdu. Hlas zraje dlouho, můj obzvlášť, teď kolem čtyřicítky se cítím nejlíp. Na druhou stranu začíná haprovat fyzično. Můžete se cítit dobře, udržovat se, ale v divadlech jsou leckdy dost krutí a řeknou vám, že ve čtyřiceti jste už stará. Ale pozor, mluvím spíš o českém prostředí. Ve světě jsem na takový přístup nenarazila, tam se akceptuje, že ve čtyřiceti hlas teprve začíná nabírat zralost, jistotu, grády.

Bylo pro vás těžké uhlídat si svůj repertoár? Asi jsem měla veliké štěstí, protože cokoliv mi bylo nabídnuto, mi vyhovovalo. Role trochu mimo obor jsem musela začít brát až v Saarbrückenu. Nastoupila jsem tam před třemi lety jako lyrická koloraturní sopranistka, ale pak začaly přicházet party jako Markétka ve Faustovi, než jsem odešla, plánovali pro mě Leonoru – to už nebyla příliš pohodlná představa. 

Jak se vám v Saarbrückenu ty dva roky žilo a pracovalo? Musím říct, že to bylo hodně náročné období. Ještě teď se z něj všichni doma vzpamatováváme. Šla jsem do prostředí, které jsem vůbec neznala, němčinu jsem neovládala úplně perfektně, moje dcera tam začala chodit do školy a neuměla téměř slovo německy. A s mým mužem jsme měli měsíc po svatbě, pro něj to byla taky zatěžkávací zkouška. Ale to místo je nádherné, pár set metrů od francouzských hranic. Vždycky jsme vzali kolo, vyrazili na výlet a za deset minut jsme byli ve Francii. A jejich divadelní prostředí je obecně přehlednější, vztahově čistší. Strávila jsem během těch dvou let taky hodně času na cestách – moje německá agentka byla nadšená z toho, že mě na základě mého prvního předzpívání hned vzali právě v Saarbrückenu, takže mi okamžitě naplánovala další cesty. Procestovala jsem komplet celé Německo, najezdila tisíce kilometrů sama autem, což bylo sice vyčerpávající, ale většina těch vorsingen se povedla.

A na základě jednoho z nich jste potom přestoupila do Lipska? Já jsem tam předzpívala Královnu noci, šéf opery byl spokojený, ale chtěl, abych si zlepšila němčinu, takže jsme se domluvili, že si mě poslechne znovu za rok. A několik měsíců potom nastalo dobrodružství!

Přesně si pamatuji ten den, neměla jsem večer představení, takže dopoledne doma v klídku, v župánku, a volá mi agentka: „Umíš Luciu z Lammermooru? Unbedingt, nutně musíš být dneska večer v sedm v Lipsku! Potřebují záskok na zkoušce, onemocněla jim sólistka.“ A já se jen slyším, jak říkám: „Jasně!“ Ale už jsem nahlas nedodala, že jsem Luciu nezpívala pět let a že nemám ani noty. Jenomže Luciu miluju a tušila jsem, že mi v té hlavě nějak zůstala. Takže nastala rychloakce – ze Saarbrückenu do Lipska je to pět a půl hodiny vlakem – vyrazila jsem, proběhla vrátnicí divadla, kde na mě čekal kolega s notami v ruce a na vlak dorazila minutu před odjezdem. Hurá, cesta mohla začít, měla jsem před sebou šest set kilometrů, začala jsem drtit do hlavy tu roli – a zjistila jsem, že u sebe nemám žádné jídlo ani pití, jenomže ve vlaku neakceptovali mou kartu…

Zkouška začínala v sedm, já přijela do Lipska – úplně vyprahlá – v 18:40, naštěstí divadlo je hned naproti nádraží, 18:50 mě na vrátnici vyzvedla tajemnice a dovlekla spletí chodeb k dirigentovi. Do toho mi průběžně psala a volala agentka, že zpěvačka, za niž zaskakuji, asi nebude moct zpívat ani představení, takže pro mě slibná situace, budu ho zpívat já, vše dojednáno! Ale… Nikoho z nás nenapadlo ověřit si základní věc: kterou verzi opery umím. Začali jsme s dirigentem zkoušet a mně to pomalu docházelo: „Víte, já tenhle úsek mám ve škrtu. A tenhle recitativ neznám…“ Dirigent se na mě chvíli nevěřícně díval, pak vyletěl z místnosti, začal běhat po divadle a řvát, že v takové atmosféře se nedá pracovat. Dokážete si představit, jak mi bylo, když mě minutu před sedmou postavili na jeviště a suše mi oznámili, že při Lucii nemají nápovědu. V mdlobách jsem se pokusila registrovat, kde jsou jaké kulisy, který člověk je sólista a jakou roli zpívá a pokud možno si nevšímat, že v orchestřišti sedí ten slavný Gewandhausorchester, který tak obdivuju. Bohužel opravdu hráli jinou verzi, než tu „moji“, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem některé části četla z listu z klavíráku. Obě árie se mi ale naštěstí povedly tak, že mi muzikanti klepali na pultíky. Obzvlášť šílená scéna zcela sedla na můj aktuální psychický stav. Po zkoušce bylo jasné, že představení zpívat nemůžu, protože bych se to do druhého dne nestihla s jistotou naučit, ale nabídli mi díky tomu angažmá.

A teď mi řekněte, jak je možné, že to tělo je tak dokonalé a má natolik jistou techniku, že je schopné se po takovéhle šílené sérii zážitků uvolnit a podat ten sportovní výkon. To jsou okamžiky – nezažila jsem jich v životě moc – ale najednou se odpojím a dívám se na sebe shora. Nerozumím tomu, ale funguje to.

Tam nemůže být prostor pro jakoukoliv pochybnost. Nemůže. To už je takový extrém, že si řeknete jen No tak co? No tak nic…”


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2021.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější