Vlasta Reittererová

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

„... měl jsem tolik štěstí a tak úžasný život!“

S Wernerem Herbersem (1940–2023) jsem se seznámila někdy na přelomu století. Na začátku stál dotaz na nějaký životopisný údaj či kontakt, později došlo k osobnímu setkání a po pražském debutu souboru Ebony Band roku 2003 k interview. Následovaly stovky mailů, svědčících o Wernerově neúnavném hledání a neuhasínajícím muzikantském nadšenectví, posílal mi nahrávky. Měli jsme se sejít na podzim 2021 ve Vídni, ale z Wernerovy plánované cesty (pochopitelně spojené s průzkumy archivů) sešlo, všechno překazil covid. Rok už byl opět plně aktivní, a 24. listopadu 2022 přišla zpráva: „Před dvěma týdny jsem měl přednášku v Kolíně. Organizace Shalom Musik Köln zorganizovala konferenci ‚Pronásledováni – zapomenuti – znovuobjeveni‘ o židovských umělcích a k mému velkému překvapení mě pozvali, abych uskutečnil přednášku o lásce Erwina Schulhoffa k jazzu.“ Z Wernerovy zprávy bylo cítit zadostiučinění, že jeho mnohaletá objevitelská činnost má uznání, ale nezatajil mi zklamání, že mu vymezený časový prostor neumožnil povědět víc. A že by měl o čem mluvit!

Mluvit s novináři o umění se nedoporučuje... Leo Slezak (1873–1946)

Narodil se v témže roce jako Enrico Caruso, téměř ve stejném roce se oba poprvé objevili na jevišti – Caruso v Neapoli, Slezak v Brně. Téměř shodně také nastoupili mezinárodní kariéru, oba v Londýně, Slezak roku 1900, Caruso o dva roky později. Jimi začala éra mezinárodně proslulých tenoristů počátku dvacátého století, v níž je následovali Tito Schipa, Benjamino Gigli, Richard Tauber... – každý jiný, a všichni obdivovaní.

Brazilská operní diva z Horních Beřkovic: Před 170 lety se narodila Klementina Kalašová

Jak to říká Čapkova (a Janáčkova) Emila Marty, když jí solicitátor Vítek chce zalichotit? „Hotová Strada!“ Vítek vysloví jméno legendy, jenže Marty s opovržením namítne: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ Anna Maria Strada (interpretka řady premiér G. F. Händela), Sophia Corri (manželka J. L. Dusíka), Lucrezia Agujari (první Cleonice v opeře Josefa Myslivečka Demetrio). Tato tři jména a opovržení „pamětnice“ Emilie Marty, doklad, jak málo můžeme znát o tak pomíjovém umění jako je zpěv, zejména z doby předtechnické. Opatrně je ale třeba zacházet i se soudy z dob, kdy už existovaly hudební publicistika a kritika; interpretační výkon je vždy ovlivněn mnoha okolnostmi a kritický úsudek zůstává pokaždé subjetivní. Nestálý a dobrodružný život Klementiny Kalašové a její smrt ve vzdálené Brazílii podněcovaly fantazii, ale také autoři věcných sdělení se zhusta opírali jen o zprávy předávané z druhé a třetí ruky. Tak i Ladislav Novák v publikaci Stará garda Národního divadla (1944); hned na první stránce textu o Klementině Kalašové má několik chybných údajů, včetně data zpěvaččina narození. Dá se předpokládat, že Novák zpěvačku do své knihy zařadil, neboť ho zaujal její komplikovaný život a opar tajemna, které se kolem Klementiny Kalašové během let utvořilo. Ačkoli, střízlivě řečeno, svým několikaměsíčním angažmá ve skutečnosti k proslulé „staré gardě“ ani nepatřila.

Kolik žáků, tolik metod. Před 250 lety se narodil Antonín Rejcha

Životní dráha Antonína Rejchy začíná jako poutavý příběh vzpurného chlapce, polovičního sirotka, který doma nenacházel porozumění pro svou touhu po vědění a proto z domova utekl. Vydal se k dědečkovi do Chuděnic u Klatov a odtud za strýcem Josefem Rejchou do Wallersteinu, kde začala jeho hudební dráha v knížecí kapele a pokračovala službou v kurfiřtské kapele v Bonnu, kde se dal zapsat na univerzitu. Následovaly další odchody a návraty (Vídeň, Hamburk, Lipsko – s jedinou krátkou zastávkou v Praze u matky –, a znovu Vídeň), až se propracoval k profesorskému místu na pařížské konzervatoři, k Řádu čestné legie a členství v Akademii krásných umění. K oněm odchodům se vztahuje epizoda, kterou Rejchovy životopisy neuvádějí, svědčí však o poměrech doby. V prosinci 1810 byl Rejcha – tehdy už žil dva roky v Paříži – uveden spolu s dalšími deseti osobami, které překročily lhůtu povolenou pro cestu do zahraničí, ve výzvě, „aby se během roku hlásily u c. k. dolnorakouské zemské vlády, jinak s nimi bude naloženo podle §27 vystěhovaleckého patentu“. Rejcha se nehlásil a v období politických zmatků napoleonské doby to ani nepotřeboval. V Paříži zůstal až do smrti a roku 1829 obdržel francouzské občanství.

Dopis od Gideona

3. leden 2020
Dopis od Gideona

V prosinci minulého roku vyšla v češtině kniha britského muzikologa Davida Fligga Dopis od Gideona, věnovaná skladateli Gideonu Kleinovi, jehož 100. výročí narození přepadá na leden 2020. Gideon Klein se dožil pouhých dvaceti šesti let, zahynul několik měsíců před koncem druhé světové války. David Fligg při této příležitosti odpověděl na několik otázek.

Gideon Klein: Nezapomeňte na mne

10. prosinec 2019
Gideon Klein: Nezapomeňte na mne

Projekt „Gido se vrací domů“, realizovaný od července do konce letošního roku v Holešově, Přerově, Brně, Praze a Terezíně a v jehož rámci se ke čtenářům dostane český překlad nové monografie britského muzikologa Davida Fligga, je věnován památce zmarněných životů a všem, jejichž dílo zůstalo jako svědectví – a memento.

Filharmonie Brno ve Vídni: Z čeho mít radost a na co být opatrný

Přes blízké sousedství a po věky společné dějiny, i ty hudební, jsou vystoupení českých umělců ve Vídni v současnosti vzácná a z každého bychom se měli radovat. Koncert Filharmonie Brno 27. března 2019 ve Zlatém sále Hudebního spolku (Musikverein) odezněl před plným hledištěm, byl odměněn bohatým aplausem a měl velmi dobrou atmosféru, vždyť také budova Musikvereinu je výsostné místo hudební historie, nejen té vídeňské.

Vítané české vydání Mahlerova životopisu

Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) věnoval svůj celoživotní zájem především Gustavu Mahlerovi. Po prvních mahlerovských pracích vydaných v angličtině následovala třísvazková monografie ve francouzštině, která vyšla v letech 1979–1984. Bádání H.-L. de La Grange o Mahlerovi neskončilo zmíněnou francouzskou monografií; mezi roky 1995–2008 vyšla jeho přepracovaná třísvazková monografie v angličtině a následovaly další autorovy práce, které leccos revidují a doplňují. Roku 2007 také vyšla ve francouzštině jeho zkrácená, jednosvazková verze Mahlerova životopisu, kterou ve spolupráci s autorem vytvořil Joël Richard.

Kruh se uzavřel kompletní nahrávkou symfonií Miloslava Kabeláče

Průvodní slovo k souborné nahrávce symfonií Miloslava Kabeláče bylo možná posledním dokončeným textem Zdeňka Nouzy, mimo jiné autora Kabeláčovy obsáhlé monografie Miloslav Kabeláč. Tvůrčí profil skladatele, vydané roku 2010 Etnologickým ústavem AV ČR v Praze. Málokdo znal tvorbu tohoto skladatele tak do detailů, včetně souvislostí s dobou vzniku a pozadím života, jako dr. Zdeněk Nouza, který před několika týdny zemřel. Kompletní nahrávka Kabeláčových symfonií je výsledkem péče o skladatelův odkaz, jímž se dr. Nouza zabýval, a nadšení dirigenta Marka Ivanoviće, který všech osm symfonií nastudoval

„Než oči oslepnou či klesne hlava, má žít můj verš...“

Básníkův verš žil mnohem déle, než jeho autor doufal, žije dodnes a jistě bude žít i po nás. Letos si připomínáme čtyři sta let od úmrtí Williama Shakespeara bez ohledu na to, zda všechna dramata a básně, která spojujeme s jeho jménem, skutečně napsal herec narozený někdy v dubnu 1564 ve Stratfordu nad Avonou, nebo snad 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere, filozof Francis Bacon, Shakespearův

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.