S Wernerem Herbersem (1940–2023) jsem se seznámila někdy na přelomu století. Na začátku stál dotaz na nějaký životopisný údaj či kontakt, později došlo k osobnímu setkání a po pražském debutu souboru Ebony Band roku 2003 k interview. Následovaly stovky mailů, svědčících o Wernerově neúnavném hledání a neuhasínajícím muzikantském nadšenectví, posílal mi nahrávky. Měli jsme se sejít na podzim 2021 ve Vídni, ale z Wernerovy plánované cesty (pochopitelně spojené s průzkumy archivů) sešlo, všechno překazil covid. Rok už byl opět plně aktivní, a 24. listopadu 2022 přišla zpráva: „Před dvěma týdny jsem měl přednášku v Kolíně. Organizace Shalom Musik Köln zorganizovala konferenci ‚Pronásledováni – zapomenuti – znovuobjeveni‘ o židovských umělcích a k mému velkému překvapení mě pozvali, abych uskutečnil přednášku o lásce Erwina Schulhoffa k jazzu.“ Z Wernerovy zprávy bylo cítit zadostiučinění, že jeho mnohaletá objevitelská činnost má uznání, ale nezatajil mi zklamání, že mu vymezený časový prostor neumožnil povědět víc. A že by měl o čem mluvit!

Narodil se v témže roce jako Enrico Caruso, téměř ve stejném roce se oba poprvé objevili na jevišti – Caruso v Neapoli, Slezak v Brně. Téměř shodně také nastoupili mezinárodní kariéru, oba v Londýně, Slezak roku 1900, Caruso o dva roky později. Jimi začala éra mezinárodně proslulých tenoristů počátku dvacátého století, v níž je následovali Tito Schipa, Benjamino Gigli, Richard Tauber... – každý jiný, a všichni obdivovaní.

Jak to říká Čapkova (a Janáčkova) Emila Marty, když jí solicitátor Vítek chce zalichotit? „Hotová Strada!“ Vítek vysloví jméno legendy, jenže Marty s opovržením namítne: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ Anna Maria Strada (interpretka řady premiér G. F. Händela), Sophia Corri (manželka J. L. Dusíka), Lucrezia Agujari (první Cleonice v opeře Josefa Myslivečka Demetrio). Tato tři jména a opovržení „pamětnice“ Emilie Marty, doklad, jak málo můžeme znát o tak pomíjovém umění jako je zpěv, zejména z doby předtechnické. Opatrně je ale třeba zacházet i se soudy z dob, kdy už existovaly hudební publicistika a kritika; interpretační výkon je vždy ovlivněn mnoha okolnostmi a kritický úsudek zůstává pokaždé subjetivní. Nestálý a dobrodružný život Klementiny Kalašové a její smrt ve vzdálené Brazílii podněcovaly fantazii, ale také autoři věcných sdělení se zhusta opírali jen o zprávy předávané z druhé a třetí ruky. Tak i Ladislav Novák v publikaci Stará garda Národního divadla (1944); hned na první stránce textu o Klementině Kalašové má několik chybných údajů, včetně data zpěvaččina narození. Dá se předpokládat, že Novák zpěvačku do své knihy zařadil, neboť ho zaujal její komplikovaný život a opar tajemna, které se kolem Klementiny Kalašové během let utvořilo. Ačkoli, střízlivě řečeno, svým několikaměsíčním angažmá ve skutečnosti k proslulé „staré gardě“ ani nepatřila.

Životní dráha Antonína Rejchy začíná jako poutavý příběh vzpurného chlapce, polovičního sirotka, který doma nenacházel porozumění pro svou touhu po vědění a proto z domova utekl. Vydal se k dědečkovi do Chuděnic u Klatov a odtud za strýcem Josefem Rejchou do Wallersteinu, kde začala jeho hudební dráha v knížecí kapele a pokračovala službou v kurfiřtské kapele v Bonnu, kde se dal zapsat na univerzitu. Následovaly další odchody a návraty (Vídeň, Hamburk, Lipsko – s jedinou krátkou zastávkou v Praze u matky –, a znovu Vídeň), až se propracoval k profesorskému místu na pařížské konzervatoři, k Řádu čestné legie a členství v Akademii krásných umění. K oněm odchodům se vztahuje epizoda, kterou Rejchovy životopisy neuvádějí, svědčí však o poměrech doby. V prosinci 1810 byl Rejcha – tehdy už žil dva roky v Paříži – uveden spolu s dalšími deseti osobami, které překročily lhůtu povolenou pro cestu do zahraničí, ve výzvě, „aby se během roku hlásily u c. k. dolnorakouské zemské vlády, jinak s nimi bude naloženo podle §27 vystěhovaleckého patentu“. Rejcha se nehlásil a v období politických zmatků napoleonské doby to ani nepotřeboval. V Paříži zůstal až do smrti a roku 1829 obdržel francouzské občanství.

V prosinci minulého roku vyšla v češtině kniha britského muzikologa Davida Fligga Dopis od Gideona, věnovaná skladateli Gideonu Kleinovi, jehož 100. výročí narození přepadá na leden 2020. Gideon Klein se dožil pouhých dvaceti šesti let, zahynul několik měsíců před koncem druhé světové války. David Fligg při této příležitosti odpověděl na několik otázek.