Přes blízké sousedství a po věky společné dějiny, i ty hudební, jsou vystoupení českých umělců ve Vídni v současnosti vzácná a z každého bychom se měli radovat. Koncert Filharmonie Brno 27. března 2019 ve Zlatém sále Hudebního spolku (Musikverein) odezněl před plným hledištěm, byl odměněn bohatým aplausem a měl velmi dobrou atmosféru, vždyť také budova Musikvereinu je výsostné místo hudební historie, nejen té vídeňské.
V první polovině programu zazněl „quodlibet s hudbou a podle hudby Franze Schuberta“ v březnu tohoto roku zesnulého německého skladatele Heinze Winbecka Lebensstürme (Životní bouře), druhou půli tvořila Dvořákova Symfonie č. 1 „Zlonické zvony“. Spojení Franze Schuberta a Antonína Dvořáka v programu má své opodstatnění, Schubert patřil k Dvořákovým největším vzorům a český skladatel se k němu s láskou hlásil. Schubertův život je spojen s Vídní, v níž si Dvořákova hudba brzy našla obdivovatele a podporovatele. Další souvislost poskytuje vazba šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese k zesnulému Heinzi Winbeckovi.
Existenciální hudba
Heinz Winbeck (1946–2019) vyšel z klasicko-romantické tradice a ústřední motiv jeho díla má existenciální podtext. K jeho vzorům patřili Bruckner a Mahler a hojně se zabýval dílem Franze Schuberta, z nějž usiloval sejmout klišé bezstarostného hudebníka biedermaieru a objevoval jeho tajuplné, skryté stránky. Opakovaně se zabýval otázkami smrti, zkázy, odcizení. Winbeckovy symfonie mají mimohudební pozadí. První byla věnována památce sourozenců Schollových, členů odbojářské skupiny Bílá růže, popravených roku 1943 nacisty, třetí symfonie z názvem Grodek byla inspirována básní Georga Trakla o bitvě ve východní Haliči roku 1914, čtvrtá symfonie vznikla pod dojmem smrti skladatelovy matky. Na základě skic nedokončené deváté symfonie Antona Brucknera vytvořil Winbeck svou pátou a poslední symfonii s podtitulem „Nyní a v hodině smrti naší“, kterou roku 2010 uvedl Brucknerův orchestr v Linci za řízení Dennise Russella Daviese a roku 2017 zazněla za řízení téhož dirigenta jako německá premiéra při festivalu nové hudby Ultraschall v Berlíně, s Německým symfonickým orchestrem.
Z cizího materiálu
Úpravy, transkripce, parafráze a vůbec inspirace cizími díly jsou naprosto legitimní a k dějinám hudby patří. Parodistické mše, změny nástrojového obsazení, fantazie na operní melodie, harmonizace a orchestrace ap., to vše hudební literatura obsahuje. Transkripce orchestrálních děl a klavírní výtahy sloužily k účelům propagačním, transformace velkých orchestrálních děl pro komorní obsazení, jaká pořizovali skladatelé Schönbergova okruhu, byly zkouškou nosnosti daného materiálu a umožňovaly provedení, která by z kapacitních a finančních důvodů nebyla realizovatelná. Mé generaci objevili Bacha Swingle Singers. Bylo by možno uvést nespočet podobných příkladů a je nízké ohrnovat nad vypůjčenými myšlenkami nos a pokládat je za nedostatek vlastní invence. Tak vznikla celá řada naprosto svébytných skladeb, variace na to či ono téma jsou odjakživa dokladem schopnosti přetvářet a umožnit zrod něčeho nového.
Vznik Winbeckovy skladby Lebensstürme na Schubertovy motivy má několik vrstev. Na začátku byla jeho instrumentální skladba Winterreise (Zimní cesta) pro malý smyčcový orchestr o devatenácti hráčích, na základě materiálu Schubertova stejnojmenného cyklu. Na přání dirigenta Daviese pak vznikla orchestrální verze sedmi písní z Winterreise pro Martina Achrainera; k doprovodné složce smyčců Winbeck připojil ještě hlas lesního rohu. Dílo bylo uvedeno roku 2007 v St. Florianu za Daviesova řízení, kde je slyšel choreograf Jochen Ulrich a projevil přání využít skladbu pro balet. Baletní večer však bylo třeba doplnit na celovečerní délku a tak vznikla skladba Lebensstürme. Celý program měl premiéru jako balet o dvou částech 26. února 2011 v Linci za řízení Dennise Russela Daviese, který byl v letech 2002–2017 šéfdirigentem tamního Brucknerova orchestru a opery Zemského divadla.
Skladba Lebensstürme je určena pro baryton nebo mezzosoprán, klavír a komorní orchestr (pro komorní orchestr předepsaného obsazení by bylo ovšem zapotřebí poměrně rozměrné komory, jen baterie bicích zabírá značný prostor). V dosavadních provedeních se však, pokud se nemýlím, střídaly pouze orchestry; zatím jediným interpretem vokálního partu je německý basbarytonista Martin Achrainer a interpretkou klavírního partu manželka dirigenta Daviese, Maki Namekawa. V tomto obsazení zazněla skladba např. 7. listopadu 2012 s Basilejským symfonickým orchestrem, a 20. března jako česká premiéra v Brně (se dvěma reprízami) – týden před nečekanou skladatelovou smrtí.
Hudebním materiálem, který Winbeck v díle využil a přetvořil, jsou Schubertovy skladby pro klavír na čtyři ruce, které – jak mají za to schubertovští badatelé – komponoval pro sebe a svého přítele, kapelníka Franze Lachnera, Allegro a moll D 947 z pozůstalosti, jemuž vydavatel Anton Diabelli roku 1840 přidělil název Lebensstürme, a Rondo z Divertissement na francouzské motivy D 823 (v tomto případě tedy jde o transformaci dvojnásobnou). Do téměř hodinového díla je také včleněno pět méně známých Schubertových písní: Im Abendroth, Sehnsucht, An mein Herz, Waldesnacht a Herbst. Ke svému přístupu k Schubertovi Winbeck prozradil, že si je vědom démonické stránky Schubertovy povahy, která se v jeho hudbě skrývá i za tanečními rytmy ländleru a „možná představuje jen odvrácenou stranu touhy po smrti, jeho zapřažení do koloběhu života a snahu se z něj vymanit,“ jak svěřil v magazínu vydavatelství Bärenreiter [t]akte (1/2011).
Quodlibet neboli „všeličehohochuť“, jak slovo počeštili naši předkové, má být žertovná skladba sestavená z nejrůznějších, vzájemně nesouvisejících melodií, zaznívajících někdy i současně. V tomto smyslu označení skutečnosti příliš neodpovídalo, jednotlivé schubertovské inspirace tvořily jakousi životopisnou cestu, a na žert také nezůstalo příliš prostoru. Skladbu propojuje pro Schuberta charakteristický „vandrovní“ motiv, taneční úseky se střídají s rozvrásněnými nervózními plochami a ostrůvky, v nichž se jakoby zastaví čas. Tak se střídají místa relativního klidu – relativního proto, že fiktivní postava, která onou cestou života prochází, je pesimistického založení a neustále očekává další zlom, katastrofu, novou bouři. A ty přicházely často naprosto nezprostředkovaně, hřmot velkého bubnu a tutti orchestru s břesknými žesti útočil v sále, jenž se pyšní výtečnou akustikou, naplno a vůči smyčcům a někdy i klavíru se tato zvuková masa chovala poněkud macešsky. Promítlo se to i do výkonu sólisty, který začal krásným, jemným „písňovým“ tónem ještě za minimálního nástrojového doprovodu, v dalších svých vstupech však se vůči orchestru zbytečně snažil hlas „barvit“ a jeho výraz ztrácel nuance. Nicméně dík za seznámení s touto poctou Schubertovi, který skutečně nebyl pouze lehko tvořícím improvizátorem.
Pocta Dvořákovi
Uvedení Dvořákovy Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“ nebylo vídeňskou premiérou, jak se objevilo v některých materiálech; 5. ledna 1967 ji ve vídeňském Konzerthausu provedl Zdeněk Košler s Vídeňskými symfoniky v rámci Dvořákova cyklu, a Vídeň se s ní setkala už dříve prostřednictvím rozhlasu. Symfonie, považovaná za ztracenou, byla nalezena dvacet let po skladatelově smrti a první provedení se uskutečnilo až 4. října 1936 v Brně, orchestrem Zemského divadla za řízení Milana Sachse – nynější provedení právě brněnským orchestrem má tedy historickou souvislost. Tehdejší premiéru z Brna vysílal rozhlas také do zahraničí a vídeňská stanice RAVAG pořídila nahrávku, kterou poprvé odvysílala 2. listopadu 1936. List Radio Wien tehdy ke skladbě napsal: „Čtyři poměrně rozsáhlé věty prozrazují studium klasických vzorů, zvláště Beethovena a Schuberta. Co také pro čtyřiadvacetiletého Dvořáka se srdcem plným hudby existovalo jiného? Bohatství myšlenek a přirozenost inspirace projevují příbuzenství se Schubertem, […] nálada Adagia s něžným dvojzpěvem dřevěných dechových nástrojů a smyčců a Scherzo poukazují k hlubokému dojmu, jakým na citlivou Dvořákovu duši musely zapůsobit Beethovenovy symfonie. […] Je zde však také řada prvků typických pro Dvořákův styl, sklon k lyričnosti, rytmická svěžest, lidová melodika.“ O vídeňskou premiéru skladby se jednalo potud, pokud za ni považujeme její provedení v revizi Dennise Russella Daviese, který provedl některé škrty a instrumentační úpravy.
Uvedená charakteristika díla v zásadě platí dodnes. Dvořákova první symfonie už obsahuje některé motivické a instrumentační prvky, v nichž poznáváme jeho pozdější díla. Brněnský orchestr a dirigent dýchali se skladatelem, proklestili se úspěšně první větou, která ještě vykazuje místa určité bezradnosti, rozezpívali náladu pomalé věty a roztančili scherzo, a ve svém živlu byli i v jiskřivém finále a měli zasloužený aplaus.
Trochu vermutu na závěr: Jak stojí výše, budova Musikvereinu je výsostné místo hudební historie, jako koncertní dům slouží nejrůznějším podnikům, a kdo by nepřijal možnost v něm vystoupit. Jenže hudba není nikdy jen hudba, vždycky za ní stojí lidé okolo. Hostování Filharmonie Brno se konalo v rámci cyklu Musik der Meister (Hudba mistrů), pořádaného organizací Volksbildungskreis, která, jak uvádí v propagačních materiálech, „podporuje kulturní zážitky, chce přispívat k šíření a prohlubování vědění a stará se o plnohodnotné volnočasové aktivity“. Samé chvályhodné cíle. Že se jedná o problematickou organizaci osobou svého předsedy napojenou na Stranu svobodných (FPÖ) a extremistický spolek Aldania, zapletený do různých politických skandálů, je stranou mince, o níž (jak doufám) v Brně neměli tušení. Zejména v nynější kontroverzní době se z takových souvislostí po duši nerozlévá právě dobrý pocit. Jsou také – mimo jiné – v rozporu s intencemi Heinze Winbecka a jeho životními postoji. To, že ve spoře vybaveném programu byly k oběma dílům jednoduše otištěny texty stažené z wikipedie (bez jakéhokoli odkazu), takže například k první polovině programu v něm stály pouze stručné životopisné údaje Heinze Winbecka, ke skladbě však ani slovo, je proti tomu jen drobný lapsus.
