Česká filharmonie je vzácný solitér v zahradě české hudby. Poměrně nedávno však působila spíše jako povadle zanedbaný keř. Dnes je opět svěží a v plném květu. Příčin je více, ale nejzřejmější z nich je příchod, vliv a umění Jiřího Bělohlávka. Pod jeho rukama se filharmonie z unavené továrny na hudbu stala opět vrcholným tvůrčím tělesem, plným energie, inspirace a mladistvé vitality.

V pražské koncertní síni u sv. Vavřince se 2. února uskutečnil 611. úterek Umělecké besedy, jenž skvělým provedením ojedinělého hudebního programu se stal mimořádným zážitkem. Zásluhu na tom má nejen netradiční výběr skladeb a autorů, ale především umění klavíristky Barbory K. Sejákové, které prozářilo hraná díla a vlastně celý večer. Mistrovství a charisma Barbory Sejákové ji dle mého soudu

Po proslulém Sukově triu (Jan Panenka, Josef Suk, Josef Chuchro) se stalo Smetanovo trio jedním z dalších českých špičkových komorních souborů, kdy všichni jeho členové ve stejné míře a se stejným úspěchem dělí svou koncertní činnost mezi komorní a sólistickou. Není bez zajímavosti, že před Sukovým triem od r. 1941 podobně působili i členové legendárního Českého tria (Josef Páleníček, Alexander

Interpretační umění se během posledního půlstoletí dostalo na úroveň, kdy i průměrný orchestrální tutti hráč vládne technickou dokonalostí, kterou před desetiletími neměl leckterý sólista. Požadavky na hráče jsou obecně přísnější, a toto platí i o studiu. Kdo to nerespektuje, neuspěje. Toto vše je nejzřejmější u smyčcových nástrojů, především houslí. Vzájemná konkurence ve množství dokonale

Jsou mezi námi osobnosti, jejichž přínos má větší význam a dosah, než jiných viditelnějších a známějších. Takovým je i letošní osmdesátiletý jubilant, přední český violoncellový pedagog Mirko Škampa. Pedagogické umění prof. Mirko Škampy navazuje na úspěšnou a slavnou minulost české violoncellové školy, reprezentované především jmény jako Karel Pravoslav Sádlo, Bohuš Heran, Bedřich Jaroš či Miloš Sádlo.

V tomto roce si spolu se stovkami dalších obdivovatelů připomínáme sedmdesáté narozeniny velkého umělce a jednoho z nejvýznačnějších a nejznámějších interpretů, izraelsko-amerického houslisty Jicchaka Perlmana. Jicchak (Ithzak) Perlman se narodil 31. srpna 1945 v Tel Avivu. Výjimečně nadanému dítěti připravil osud hned zpočátku těžkou překážku a zkoušku. Ve čtyřech letech onemocněl obrnou a ochrnul na

Ač pražské, a ostatně celé české hudební dění, je velmi bohaté a zajímavé, tak mediální zprávy, ohlasy a informace o něm jsou velmi omezené či žádné. To se ovšem týká jen světa tzv. „vážné hudby“ – což je zavádějící termín, označující hudbu s vyššími nároky na tvorbu díla, na  jeho provedení i na soustředění publika, než je běžné u čistě zábavné komerční produkce. Při čtení současných tiskovin vzniká dojem, že kromě popu, rocku a klubových alternativních scén zde jiná hudební kultura téměř neexistuje. I v těch nejserióznějších denících

5. června v Dvořákově síni Rudolfina zazněla tři díla vybraná do tří (též 3. a 4. 6.) abonentních koncertů České filharmonie z tvorby György Ligetiho, Jana Hanuše a Petra Iljiče Čajkovského. Čekal jsem dokonalé provedení jak vzhledem k pověsti interpretů, tak i jejich zkušenosti ze dvou předchozích koncertů. Moje očekávání bylo v mnohém překonáno. Od nástupu Jiřího Bělohlávka kvalita, přesvědčivost a vitalita filharmoniků jako by stoupala v crescendo sempre. Důvodů bude jistě více, ale je

Suverénní dokonalá technika, jež sama o sobě houslistovi před 30 – 40 lety vystačila k obdivu, věhlasu i puncu výjimečnosti, je nyní běžnou a všední samozřejmostí a nutným předpokladem úspěšného uplatnění. V množství technicky skvěle vyškolených sólistů stěží dnes někdo vynikne nad řady ostatních pouhou technikou. Teprve způsobem využití jejích možností ve vyjádření obsahu a ducha díla může se odlišit, zaujmout a vyniknout nad ostatní. V komerčním a existenčním tlaku toto často supluje či doplňuje snaha o zvláštní či šokující způsoby