Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.
Večer zahájil Smetanův Pražský karneval. Toto dílo je pouhou úvodní částí (Introdukce a polonéza) většího zamýšleného cyklu již těžce nemocného a hluchotou postiženého génia, který do posledních okamžiků života se snažil vyjádřit hudební vesmír, znějící v jeho duši. Dopsaná část nedokončeného cyklu byla provedena 2. 3. 1884 u příležitosti Mistrových šedesátin (zemřel 12. 5. téhož roku) a vzbudila velké rozpaky. Trpící Smetana se již nemohl při psaní soustředit a partitura byla plná nepřesností a chyb. Partituru později luštil dr. J. Theier, a z jeho podnětu ji roku 1907 dopracoval Karel Kovařovic. Otakar Zich a Otakar Ostrčil později provedli další kritickou revizi partitury. Na koncertě zazněla v podobě, jak byla představena r. 1918. Dílo i dnes působí v kontextu Smetanovy tvorby nezvykle. Je zjevné, že to byla jen nepřesná skica k neuskutečněnému plátnu. Lze však i tak zaslechnout místa, věštící tóny 20. století. Jako tomu je i v Mistrově 2. smyčcovém kvartetu… Robert Jindra a orchestr složitou problematickou partituru představili v působivé plasticitě krásně nosného zvuku.
Balada op. 9 Otakara Ostrčila (1872–1935) na slova lidové písně Osiřelo dítě je temně znepokojivá skladba, která účinkem překonává děsivé filmové horory. Úžasně zazněla v sugestivním podání mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové, která svým uměním i zjevem zcela podmanila uhranuté publikum. Oslnivá kněžna opery!
Následující Ostrčilův melodram op. 6 Balada česká (na slova Jana Nerudy) v přednesu Davida Prachaře na mne příliš nezapůsobil. Prachař je jistě skvělý herec, ale jeho přednes postrádal potřebnou koordinaci s frázováním a rytmem hudební partitury. Jako by četl text bez pohledu na notový záznam… škoda. Slova v melodramu vyžadují téměř stejnou přesnost jako slova v opeře.
Smetanův Blaník byl připomenutím 140. výročí premiéry Mé vlasti z 5.11.1882, provedené orchestrem Prozatímního (později Národního) divadla. Důstojné, vlastenecké reminiscence probouzející prostředí scény Národního divadla přispělo k silnému zážitku stejně, jako velmi profesionální a procítěný výkon orchestru potvrzující, že právem patří k našim nejpřednějším.
Karel Kovařovic (1862–1920) byl v letech 1900–1920 dalším z šéfů opery. Z jeho obsáhlého díla se dnes uvádí jen máloco. Že to je škoda, dokazuje i jeho třívětý Klavírní koncert f moll op. 6 (1887), jenž zazářil v rukou Marka Kozáka v brilantně muzikantské a technické podobě. Tento opus v takovém provedení je rovnocenný velkým koncertním kusům autorů čerpajících inspiraci z podobné hudební dimenze (např. Brahms, Čajkovskij, či Fibich). Kozák je jedním z největších talentů mladé klavírní generace, což potvrzuje každým svým vystoupením. Tvorbou tónu, frázováním a uměřenou logikou výstavby prováděného díla mi připomíná vrcholné klavírní umění jeho učitele Ivana Klánského. V interpretaci Marka Kozáka lze tento klavírní koncert považovat za jeden z vrcholných opusů české klavírní koncertantní literatury.
