Některé hudební události se někdy svou atmosférou, prostředím i obsahem vymykají běžným rutinním prostředkům popisu. V jejich účinku hrají významnou roli prvky, které jinde nejsou tak silnou a ovlivňující součástí působení hudebního sdělení. Takové bylo festivalové nokturno 31. května v  kostele Panny Marie Sněžné. Až kosmickou vznešeností působící výška gotické chrámové klenby vytváří nezemsky přízračnou akustiku, jako stvořenou pro téměř mystické vnímání hudebních zvuků s halucinogenním účinkem překvapivých barev do sebe proznívajících tónů. Toto bylo ještě umocněno neobvyklou kombinací dvou zvukově odlišných nástrojů, na nichž kouzlili violoncellista Tomáš Jamník a akordeonista Frode Haltli. Oba mladí umělci jsou uznávanými vrcholnými interprety, spojení jejich nástrojů je však v koncertních programech spíše výjimkou. Prostor

Na festivalovém večeru v Dvořákově síni Rudolfina se 29. května propojilo několik skvělých prvků komorní hudby v jednu výjimečnou hudební událost. Dva soubory, české Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Matěj Štěpánek) a britský Sacconi Quartett (Ben Hancox, Hannah Dawson, Robin Ashwell, Cara Berridge) se prolnuli v jedno dokonalé smyčcové okteto, aby představili tři geniální skladatele v dílech jejich raného tvůrčího období. Ač oba soubory dělí rozdíl i zkušenost jedné generace, podoba jejich hudebnosti, nástrojová suverenita i příbuzný temperament komorního projevu z nich na

Odpolední koncert Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková), jenž zazněl v rámci Pražského jara v Anežském klášteře 28. května, byl v mnohém mimořádným zážitkem. Kvarteto Martinů od prvního do posledního taktu opět předvedlo, proč je dlouhodobou stálicí na nebi české komorní interpretace. Navíc ojedinělý prostor anežské gotiky umocňuje duši tónů i jejich účinek nejen svou akustikou, ale celým svým geniem loci.

Sedmý koncert Hudebních podvečerů věnoval 19. dubna Český spolek pro komorní hudbu Kvartetu Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková). V Sukově síni Rudolfina se s kvartetisty rozezněl i klavír Karla Košárka. O Kvartetu Martinů jsem psal již vícekrát, a mohu i po tomto koncertu jen zopakovat známou skutečnost – soubor je ve vrcholné formě a dlouhodobě patří mezi špičky kvartetní interpretace. Kvarteto Martinů má vlastní výrazný osobitý projev a vytříbenou zvukovou kulturu, a ke zdůraznění své individuality nepotřebuje žádné extrémní efekty. Soubor příkladně respektuje autorův zápis a dokonale tlumočí jeho myšlenku a záměr, nepřidává žádná zkreslující „vylepšení“, jak bývá dnes často módou.

Některé koncertní události se vymykají obvyklému zařazení a popisu. Třeba formou či kvalitou – ať se znaménkem kladným či záporným.  Koncertem plným krásných kladných překvapení byl i neobyčejný večer 27. března v pražském koncertním sále Kostela sv. Vavřince. Pod symbolickým názvem „Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč“ jej u příležitosti 80. narozenin prof. Ivana Štrause připravila Nadace Bohuslava Martinů. Představovat Ivana Štrause v odborném hudebním tisku je snad stejně zbytečné, jako představovat v Playboyi Brigitte Bardot. Proto jen dodám, že Štraus svou vitalitou i zjevem šokuje neméně jako výše zmíněná, navíc i přidanou hodnotou erudice a znalostí, hodných virtuálně ideálních kandidátů na prezidenta či ministra kultury. Koncert se vtipem jemu vlastním uváděl prof. Jiří Hlaváč, kulturní osobnost podobného rozměru. V osmi odděleních se v přehlídce muzikality a houslové virtuosity představil reprezentační vzorek Štrausových žáků.

Oč snadnější psaní má takový politolog! Programy a hra současných politiků, na rozdíl od většiny programů a hry současných muzikantů, jsou běžně plné chyb, pitomostí a falše. To se mu pak kritizuje! Chudák hudební kritik, pokud mu někde občas nějaká vzácná náhoda nevyhledá něco opravdu blbého, je oproti němu spíše než kritikem, tak someliérem pracně básnivé obraznosti, koštujícím značky opojně ušlechtilého pití ... hudební kritik, má-li dostát svému názvu, si tak mnohdy musí buď umět přesvědčivě vymýšlet, nebo holt nebýt kritikem. Ten název se mi dávno jeví pro většinu podobného psaní zavádějícím, lepší je nazvat podobného šílence spíše odborným zpravodajcem či glosátorem. A v této roli se pokusím popsat dva krásné pražské komorní koncerty.

Jarní řada letošní Svatovavřinecké koncertní sezóny se 16. února otevřela nevšedním programem dvou smyčcových nástrojů, které lze zřídka v této sestavě a kvalitě slyšet. Primarius Wihanova kvarteta Leoš Čepický a violoncellista Pražákova kvarteta Michal Kaňka patří mezi naše vrcholné představitele nejen komorní, ale i sólistické interpretace. Každý jejich samostatný koncert je o to vzácnější, že musí být přizpůsoben náročnému časovému programu nejen kvartetní, ale i pedagogické činnosti. Tím spíše je vzácné, aby oba takto vytížení umělci našli čas a chuť osvěžit posluchače dokonalým osmistrunným dvojhlasem šesti oktáv virtuosity a

Čtvrtý koncert 27. ročníku Dnů soudobé hudby, uskutečněný 9.listopadu v pražském sále Martinů, byl zajímavý nejen premiérovými provedeními skladeb uvedených autorů, kteří navíc v tištěném programu dostali příležitost k stručnému popisu své skladby,  ale z podstatné míry i účinkujícími interprety. Již nástup Přípravného dětského sboru Kantilénka ze ZUŠ Křtinská, který představil čtyři závěrečné části cyklu Živá voda (Kroupy, Mlha, Zmrzlina, Mraky) Ivo Bláhy (1936), byl krásným zážitkem. Děti pod vedením I.4.  Glaserové a klavírním doprovodem K. Konopové byly  m.j. přesvědčivým důkazem vysoké úrovně jak dětských sborů,