Představa smyčcového kvarteta ve strohé konstrukci haly Národního technického muzea, hrajícího mezi lokomotivami, automobily, letadly a dalšími stroji, se asi vymyká běžné představě o vhodném prostoru pro komorní koncert Pražského jara.  Epoque Quartet (David Pokorný, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek) se však též vymyká běžné představě o podobě klasického kvarteta. Na počet obyvatel je v Čechách snad celosvětově největší počet špičkových smyčcových kvartet, která si zde konkurují. Epoque Quartet však našli v hudbě prostor, kde jsou zřetelně ojedinělí a výrazně zajímaví. Ač jejich hra nezapře tradici a kvalitu české kvartetní školy, tak především přesvědčivým způsobem přináší a rozeznívá ty dimenze hudby, které kdysi otevřel dnes již legendární Kronos Quartet. Epoque Quartet 28. května opět přesvědčil, že je jedinečným tlumočníkem soudobé hudby všech podob, a v Technickém muzeu se jeho umění vyjímalo podobně přirozeně, jako tóny barokního souboru v Klementinu. Mnohdy odlišné světy autorů uvedených v programu spojovala upřímnost nevykalkulované originality a muzikálnost skladeb, stejně jako sugestivní radost a tvůrčí energie tryskající z jejich špičkové interpretace. V překvapivě příznivé akustice jsem si všiml až po chvíli, že umělci přenášejí zvuk mikroporty do reproduktorů. Ač nejsem běžně příznivcem těchto vylepšení, tak všechny tóny a nuance – možná i proto – vyzněly v tomto nezvyklém prostředí do detailu srozumitelně, přirozeně a nezkresleně – před případným panem zvukařem smekám.

Ve spolupráci Českého spolku pro komorní hudbu a festivalu Pražské jaro od 18. 5. do 21. 5. proběhl Víkend komorní hudby. Pod tímto nevýrazným názvem zaznělo devět nevšedních komorních programů. 18.5. se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert, který dalším následujícím nastavil nejvyšší laťku úrovně a srovnávání. Francouzský Quatuor Arod (Jordan Victoria, Alexandre Vu, Tanguy Parisot, Sarny Rachid) jsou absolventi pařížské Conservatoire national superior de musique et de danse, kteří během čtyř let své dosavadní činnosti stačili získat jak mnohá prestižní ocenění (např. pro sezony 2017-19 jmenování BBC New Generation Artists), tak superlativy kritiků významných pódií (Wigmore Hall, Mozarteum, Concertgebouw, Konzerthaus Wien, ap.). Reklamní hlášky uměleckých manažerů rády sugerují, že právě jejich svěřenci jsou ti nejskvělejší z nejskvělejších, ne-li zvěstovateli nové převratné éry. Takže jsem k textovým úvodům značně skeptickým. I v programu tohoto koncertu pořadatel citoval z webového Bachtracku, že „Arod přichází, aby radikálně změnil cesty, zpochybnil naše zvyklosti, náš vkus a pravidla interpretace.“ Takže jsem přicházel nastražen, jakou to zase interpretační schválnost a nesmysl uslyším. Arod však předvedl klasickou hudbu v podobě, kterou mohu označit jako ideální příklad interpretace pro 21. století. Jak kulturou hudebního projevu, tak kulturou vystupování.  Tito new generation artists nejsou představiteli destrukce tradic, jsou to tvůrci citlivého a inteligentního vývoje a pokračování komorní interpretace. Jejich hra není hra na revoluci, je dalším stupněm evoluce. Bachtrack se mýlí, „radikalita“ Arodu spočívá ve výrazné akcentaci a čistotě hledání dalšího vývoje tradičních hodnot, což právě souboru s předvedenou dokonalostí a vkusem dodává onu osobitost a přesvědčivost.

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří k současné světové špičce smyčcových kvartet. Toto jednoznačně potvrdil i večer Českého spolku pro komorní hudbu, kdy 25. dubna v Dvořákově síni Rudolfina zazněli Bennewitzovci v roli letošního rezidenčního souboru již potřetí. Soubor letos jubiluje dvacátý rok od svého založení, ale při poslechu jeho posledních skvělých výkonů mám pocit, že jeho umění, stále plné mladistvého elánu a energie, pořád nachází další možnosti překvapivých zdokonalení a hloubky přesvědčivosti předkládaného hudebního sdělení. Bennewitzovci dosáhli ideálu kvartetní souhry – není to jen pouhá souhra čtyř nástrojů, ale kvarteto zní jako jeden nástroj rozeznělý jediným interpretem.

V sobotu 14. dubna, ve věku téměř devadesáti let, zemřel poslední žijící člen slavného Smetanova kvarteta, prof. PhDr. Milan Škampa. Když mě můj přítel PhDr. Luboš Stehlík požádal, abych o prof. Škampovi napsal do Harmonie malou vzpomínku, byl jsem velmi v rozpacích, jak se s takovým úkolem dobře  vypořádat. Okamžitě se mi vybavil Milanův pobaveně potutelný úsměv doprovázený vtipnou poznámkou, která nikdy nedovolovala ani zbla vznešeného pathosu či přílišného velebení. Životopisná data všech Smetanovců jsou již mnohde dosti přesně popsána profesionálními muzikology, nebudu se proto pokoušet o Milanovu biografii a pokusím se 

Dopolední koncert ČSKH, který zazněl v malostranském sále Martinů 9.12. , byl svědectvím vysoké a trvale stoupající umělecké úrovně Tria Bergerettes  (Barbora K. Sejáková, Daniela Oerterová, Tomáš Strašil). Tento koncert by byl ozdobou i nejnáročnějšího světového pódia. Trio Bergerettes  je nyní souborem, jenž svým přístupem i originalitou zjevně patří mezi současnou špičku komorní interpretace. Poměrně rozsáhlý program byl zajímavě a pestře sestaven, a jeho přesvědčivé provedení nikomu nedovolilo polevit v nadšené posluchačské pozornosti.

Malostranské komorní slavnosti jsou jedním ze šesti unikátních festivalů, které zaznívají během roku v rámci Českých kulturních slavností (ceske-kulturni-slavnosti.cz) v šesti místech naší země, podobné šesti větám jedné kompozice. Tyto koncerty se vyznačují nejen špičkovou kvalitou interpretů, příkladnou dramaturgií a důstojným prostředím, ale téměř nikde jinde nevídanou vlastností -  vstup na ně je volný, byť někde musí být podmíněn rezervací, neboť zájem pravidelně převyšuje kapacitu sálu.  Mezinárodní hudební festival Malostranské hudební slavnosti, který právě završil svůj patnáctý ročník, nese všechny tyto atributy. Festivalové koncerty krom varhanního zazněly - jako obvykle -  v jinak běžně nepřístupném barokním Hlavním sále Valdštejnského paláce, který Senát ČR pro tuto příležitost velkoryse dává k dispozici. Jak mám ve zvyku, zneužiji nyní textu k vložení kontextu: Je s podivem, s jak malým, vlastně téměř žádným mediálním a odborným ohlasem se tyto koncerty na rozdíl od jiných srovnatelných setkávají. Leckteré kulturní zhůvěřilosti a 

Jsou koncerty, kdy jedinec v roli kritika se může cítit trapně zbytečným. Pokud si pak z palce pracně nevysává virtuální pochybení, zbývá mu ke kritice pouze postmoderní kontrapunkt chrchlání zahleněných starců s elektronickými skřeky mobilů, byť ten je často mezi větami odměněný potleskem. Takovým koncertem, kde kritik nenajde žádnou hudební záminku opravňující jeho existenci, byl i koncert Českého spolku pro komorní hudbu 18. října v Dvořákově síni Rudolfina.  Obávám se, že skutečný kritik-predátor by tam zhynul nedostatkem potravy. Pokud lze, dávám přednost spíše radostnému zvěstování výjimečně krásných hudebních úkazů, jakým tento večer bylo společné vystoupení Bennewitzova kvarteta a klarinetisty Iba Hausmanna. Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří ke špičce české komorní interpretace, a po poslechu tohoto večera bych si troufl říci, že v mnohém ohledu je možná tou absolutní špičkou. Na třech velmi odlišných hudebních světech předvedli umělci nejen svou technickou dokonalost, tu vlastní i mnozí jiní, ale především vzácnou hudební inteligenci a citlivost respektující a rozeznívající záměr každého detailu autorského zápisu.

Málokterá kulturní instituce, snad kromě Národního divadla, má v Čechách tak dlouhou a ctihodnou historii, jako Umělecká beseda. 154 let jejího trvání bylo sice vynuceně přerušeno ideologickým příkazem normalizačních úřadů v roce 1972, ale vzápětí po Listopadu její členové a příznivci s cílevědomou obětavostí její původní poslání a tradici obnovili. Neznám sice okolnosti, ale bez ohledu na jejich detaily pokládám za ostudné, že na rozdíl od jiných a daleko méně zasloužilých restituentů nebyl Umělecké besedě vrácen ukradený majetek, tedy především malostranský spolkový dům, který si pro své účely v minulém století vybudovala. Pro svou veřejnou činnost proto nyní nemá jiné, než pronajaté či propůjčené prostory. 3. října se uskutečnil 621. úterek Umělecké besedy, věnovaný životním jubileím předních soudobých českých skladatelů, významných členů spolku. Koncertní sál bývalého kostela sv. Vavřince je akusticky ideálním prostředím pro vyznění komorního projevu a je dobře, že Umělecká beseda má též možnost zde účinkovat. V dokonalém provedení sedmi skvělých muzikantů zde zazněly ukázky z komorních děl Ivana Kurze, Jana Málka, Jiřího Smutného, Jaroslava Rybáře a Zdeňka Šestáka.

Tak lze stručně popsat průběh zahajovacího koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu ze dne 14. září. V úvodu zazněla dvě díla Ludwiga van Beethovena – Romance pro housle a orchestr č. 1 G dur a Koncert pro housle a orchestr D dur.

V rámci festivalu Dvořákova Praha zazněla 8. října v Rudolfinu Londýnská filharmonie s šéfdirigentem Vladimirem Jurowským a sólistkou Alinou R. Ibragimovou. Program koncertu nabídl díla A. Dvořáka, S. Prokofjeva a D. Šostakoviče.