V rámci Dvořákovy Prahy zazněly v pražském Rudolfinu dva koncerty, jejichž společným jmenovatelem bylo umění Gila Shahama. Jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších představitelů současné houslové interpretace rozezněl své vzácné stradivárky nejprve s Pražskou komorní filharmonií ve Dvořákově houslovém koncertu, a příštího dne v recitálu s klavíristou Michailem Lifitsem.

Desátého září zazněl v Dvořákově síni Rudolfina zahajovací koncert Komorní řady festivalu Dvořákova Praha. Kurátorem a spoluautorem její dramaturgie byl přizván světově proslulý houslista Gil Shaham. To zjevně se stalo i zárukou skvělého výběru jeho partnerů v sestavě komorního souboru. Klavírní kvinteto Gil Shaham, Josef Špaček (housle), Pavel Nikl (viola), Kian Soltani (violoncello) a Gerhard Opitz (klavír) nejen naplnilo očekávání, ale lze říci, že je překonalo. Když se atraktivní sólisté scházejí příležitostně u složité partitury komorního díla, tak často přes dokonalost svých jednotlivých výkonů nesplynou v jeden celek, v jednotně znějící vícehlasý nástroj komorní interpretace. Tím spíše, že většinou nemají odpovídající čas a prostor k jeho vytvoření. O to více zasluhuje obdiv, jak dokonalý komorní celek a jedinečný výkon umělci představili. Souhra a vzájemné vnímání významu jednotlivých hlasů, jejich odstínění, jednotná a přesvědčivá představa celku, přirozenost, vitalita a zjevná radost ze hry byla srovnatelná s nejskvělejšími výkony nejproslulejších světových komorních souborů.

V historii české interpretace nikdy nebylo a nepůsobilo současně tolik skvělých kvartetních souborů, jako v posledních desetiletích – tento trend však již započal vlastně před půl stoletím prací vynikajících pedagogů komorní hudby. Nejvyšší požadavky na stále náročnějších světových pódiích dnes plní úspěšně více než desítka současných českých smyčcových kvartet. Což je i jakousi garancí jejich existenčního přežití – „živí“ je především úspěšná koncertní činnost v zahraničí. Úspěšná je i proto, že tyto soubory nejsou sobě podobnými klony, ale každý z nich má více či méně svou osobitou interpretační tvář a zaměření, lákající k poznání jejich zajímavé odlišnosti. Takovým je i Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin). O tomto souboru jsem psal již v r. 2013, a můj tehdejší obdiv k jejich umění i nápaditosti mohu pouze opakovat či jen zdůraznit. V r. 2018 zahájili sérii komorních koncertů, nazvanou 4plus, kdy kvarteto se v jedné části rozšíří o přizvaného hosta v kvinteto. Na 3. koncertě letošního ročníku 12. června v Sukově síni Rudolfina jím byl violista Casals Quartet Jonathan Brown.

Členové Wihanova kvarteta  se poměrně často vyskytují nejen v jejich „klasické“ kvartetní podobě, ale i v dalších sestavách. I tehdy jejich umění má vždy tu kvalitu, která z jejich kvarteta učinila komorní soubor světové třídy. Dva z takových koncertů nedávno zazněly v sálech sloužících převážně jiné činnosti, ale pro komorní hudbu jako stvořených. 

V rámci 1. cyklu 124. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu zazněl 25. března v Dvořákově síni Rudolfina koncert Sedláčkova kvarteta. Nositelé ceny ČSKH za r. 2016 se představili ne v původní sestavě, ale v již  částečně obměněné (Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich, Matěj Štěpánek). Toto je pro každý již uznávaný soubor vždy choulostivou záležitostí, ale po poslechu lze Sedláčkovcům jen přát, aby jim to vydrželo už nadlouho. Sedláčkovo kvarteto má od počátku dobře a úspěšně zvolený výběr svého repertoáru, kterým se pro publikum stává zajímavým a osobitým i v konkurenci dalších skvělých souborů. Se sympaticky mladistvou odvahou se pouštějí do prachem zavátých zapomenutých partitur, aby v jejich rukou překvapily posluchače původním šarmem a půvabem. Stejně tak si vybírají i současné autory, pro jejichž přesvědčivé provedení mají bezesporu výborný cit i technickou průpravu. Tento večer byl vzornou ukázkou takovéto programové kombinace.

Osmnáctého března zazněl v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou Petra Altrichtera koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První polovina večera byla věnována hudbě nejvýznamnějšího arménského skladatele 20. století Arama Chačaturjana, jehož originální tvorba nesporně je srovnatelná významem i jazykem se špičkou tehdejší evropské hudební moderny. Ač žil a tvořil v rámci Sovětského svazu, jenž projevy vymykající se doktríně socialistického realismu tvrdě kritizoval i postihoval, na rozdíl od Prokofjeva či Šostakoviče své harmonické, rytmické a melodické „šišatosti“  úspěšně uhájil s odkazem na tradice arménské lidové hudby.

Přinejmenším v posledním desetiletí, ale spíše už daleko dříve, je české koncertní publikum svědkem dosud dříve nevídaného fenoménu. Na pódiiích se nám představuje stále více skvělých českých interpretů špičkové úrovně, postupně dosahujících vrcholné světové kvality. Přičemž každý má svou nezaměnitelnou podobu a způsob uměleckého vyjadřování, tedy žádná šablona sériové výroby šperků, ale co kus, to jedinečný originál. To platí jak o komorních souborech, tak o sólistech, a mnozí z nich se stále častěji úspěšně prolínají nejen těmito oběma, ale i více oblastmi současně. Skvělých houslistů „nadnárodní“ úrovně jsme asi nikdy neměli v naší historii tolik najednou, jako v současnosti. Je to kromě jiného - a především - zásluhou pečlivé, obětavé a dlouhodobé práce několika vynikajících pedagogů, jejichž nejzřejmější současnou špičkou je dnes nesporně prof. Ivan Štraus. Mezi téměř desítkou našich současných houslistů světové úrovně zase stále častěji vyniká talent a umění Josefa Špačka.

V době mého mládí, tedy dědků kolem sedmdesátky, nebyla na koncertních pódiích zdaleka taková tlačenice zajímavých a dokonalých interpretů, jakou se dnes musí prodírat dnešní o generaci či dvě mladší umělci. Nejen u nás doma, ale v celém světě. Je to jak vlivem např. stále většího množství skvěle připravených asijských talentů, tak i otevřením možností v dříve uzamčeném světě, včetně českého. Technická dokonalost dříve dostačující k dosažení pozornosti a úspěchu je dnes banální samozřejmostí, která už neudivuje. Každý se tak musí snažit se vydělit a zaujmout osobitostí projevu a přesvědčivým nasměrováním svého cíle. Ne všem se toto daří, snaha o originalitu dostává někdy až křečovitou podobu. Umět se těmto nástrahám vyhnout není vůbec snadné.

Leckdy poslouchám stesky, jak svět kultury je stále utlačenější či téměř bojující o přežití v přílivu komerčního utilitarismu. Tedy svět té kultury s nadčasovým přesahem a významem. I já ze svého stanoviště sdílím občas tento pohled. Stačí se však pohnout, a optika se trochu změní. Veřejný prostor sice zaplavuje spousta plytkosti a nevkusu, ale současně je možné z mnoha míst stále častěji poznávat a slyšet krásné a inspirativní kulturní projevy. Je jich daleko více, než by v tom malém českém prostoru kdokoliv očekával. Festivaly, divadla, koncerty, přehlídky, vše tak zvané „vážné“ umění, a to vše všude nachází publikum. Díky iniciativě často nezištně obětavých či osvícenějších jedinců a skupin se imunita vůči bezduchosti spíše šíří, nežli zaniká.

Britský Belcea Quartet ( Corina Belcea-Fischer, Axel  Schacher, Krzystof Chorzelski, Antoine  Lederlin ) vznikl r. 1994 na Royal College of Music z iniciativy houslistky Coriny Belcea. Velmi rychle získal pozornost publika i kritiky, a dnes patří mezi uznávanou a vyhledávanou špičku komorních souborů. Toto skvělé kvarteto jsem slyšel již před několika lety, kdy se představilo na festivalu EuroArt, organizovaným již mnoho let Stamicovým kvartetem, a spolu s ním tehdy provedli i Smyčcový oktet G. Enescu. Tentokrát jejich umění zaznělo 11. září v rámci komorní řady mezinárodního festivalu Dvořákova Praha. Magicky nadčasový prostor fragmentů vznosné gotiky Anežského kláštera je jedním z nejvhodnějších a nejinspirativnějších prostředí pro poslech i provádění komorní hudby.