
Pravoslav Kohout
Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.
Hommage à Smetana, Kovařovic, Ostrčil
31. říjen 2022Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.
Letošní festival Dvořákova Praha nabídl osm koncertů osmi úspěšných mladých smyčcových kvartet. Já jsem bohužel stihl jen tři, a závidím všem, kteří vyslechli více. Málokdy lze v krátkém časovém úseku porovnat způsob interpretace několika špičkových souborů, zvláště když úkolem každého z nich je provedení jednoho z Dvořákových kvartetních opusů.
„Kocianka“ aneb transfuse mladé krve a radosti
18. květen 2022Mezinárodní houslová soutěž Jaroslava Kociana je asi nejtrvalejším náročným hodnocením a měřením houslového umění dosaženého „profesionály“ do patnácti let věku. Tato soutěž je ve všech kategoriích značně obtížná, v těch vyšších se technickými i hudebními požadavky vyrovná i prestižním soutěžím dospělých profesionálů. Soutěž se uskutečňuje každoročně, a mnozí úspěšní účastníci z nižších věkových kategorií později soutěží i v kategoriích vyšších. To dává zajímavou příležitost k pozorování fází vývoje mimořádných talentů, z nichž se leckdy rodí i hvězdy hudebního nebe. V dlouhodobějším sledování jednotlivých ročníků lze zřetelně rozeznat současné aspekty a trendy vývoje houslové hry a pedagogiky jak doma, tak ve světě.
Kozák, Čepický a Wihanovci jako zřídlo živé vody
21. březen 2022Narozdíl od některých recenzujících jedinců se mi bohužel nedostává příležitosti proslavit se nějakou zdrcující kritikou. Pokud se rozhodnu navštívit nějaký koncert, shledávám, že ani po problémech covidem způsobených by tam žádný po krvi interpretů žíznící kritik svou žáhu nezchladil. V rámci Přehlídky koncertního umění zazněl 16. března v sále Martinů koncert přesně tohoto druhu. Program koncertu byl rozdělen na dvě části: v první zazněl recital houslisty Leoše Čepického a ve druhé Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Michal Kaňka), všichni s klavíristou Markem Kozákem.
Když běžný smrtelník, jako jsem třeba já, pozoruje profesora Ivana Štrause (nar. 13. února 1937), zažívá relativitu času v rozměru všedního vesmíru málokdy zřejmou. Je to vlastně zážitek z oblasti mystiky i kvantové fyziky. Čas určující fyzickou a duševní kondici výše jmenovaného zjevně ubíhá jinak než ten v našem časoprostoru odměřovaném kalendářem. Ten sice 13. ledna oznámil jmenovanému osmdesát pět proběhlých let, ale ohromené publikum oslavného koncertu spatřilo v sále Martinů svěžího dlouhána, jemuž se blíží nejvýš šedesátka. Pádnější důkaz unikátních zákonitosti štrausovského časoprostoru, odlišného od prostorů Euklida, Newtona a Einsteina, myslím není.
Mozartovy klavírní koncerty s Matyášem Novákem a Wihanovým kvartetem jako osvěžující životabudič
21. leden 2022V poslední době se mi jeví psaní recenzí a kritik čím dál tím více jako činnost v drtivé většině nadbytečná a v lepším případě popisující něco, co i bez toho musí poznat každý citlivější a vzdělanější posluchač. A jiní to beztak ani nečtou. Jsou však výjimky, kdy je vhodné upozornit na jev či výkon hodný pozornosti, jenž by jinak zájemcům mohl ujít. Taková je i nahrávka tří Mozartových klavírních koncertů v provedení pianisty Matyáše Nováka a Wihanova kvarteta.
S Pavlem Hůlou (23. 1. 1952) jsem se seznámil v roce 1975. Tehdy mi následky zranění znemožnily pokračovat v kariéře primária mnou založeného Nového smyčcového kvarteta, a Pavel byl ochoten nastoupit na moje místo. Tato jeho volba dle mého soudu kvarteto zachránila, a jeho schopnost zvládnout v krátkém čase jakýkoliv potřebný repertoár soubor úspěšně navrátila na pódia. Pavel byl dvojnásobným laureátem Kocianovy houslové soutěže, takže bylo logické se zaštítit v nové sestavě jménem Mistra. Pavel Hůla byl ideálním primáriem, který svým přínosem, přirozenou hudebností a dokonalou technikou mi od počátku připomínal umění jedinečného primária Smetanova kvarteta, Kocianova žáka Jiřího Nováka. Během několika let Kocianovo kvarteto, především díky Pavlově talentu, se umístilo mezi nejuznávanější špičku evropských komorních souborů.
Zemlinského kvarteto v knihovně: Prostor a čas s vrcholnou přesvědčivostí
10. prosinec 2019Čtvrtého prosince uzavřelo Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin) svůj druhý ročník série komorních večerů „4plus“. Tentokrát propojilo ikonická díla dvou významných tvůrců klasické kvartetní literatury s moderní nápaditostí svého současníka. A jako vždy velmi úspěšně a přesvědčivě. Akustice Velkého sálu Městské knihovny v Praze jsem trochu nedůvěřoval, mám raději např. Sukovu síň. Avšak zbytečně - Sukova síň Rudolfina sice „balí“ zvuk tónů do sametovějšího kabátku, ale v nahaté akustice Knihovny zase více vynikne pečlivost a přesnost provedení každého detailu daleko zřetelněji. To, co může být pro leckterého interpreta nebezpečné, tomuto souboru naopak pomohlo zdůraznit jeho kvality.
Vadim Repin a Andrei Korobeinikov podali svěží elixír čisté hudby
5. prosinec 2019Napsat něco odpovídajícího o dojmu, který si odnáší posluchač z koncertu, jaký uspořádal FOK 27. listopadu ve Smetanově síni pražského Obecního domu, je spíše úkol pro básníka než pro kritika. Recitál dvou velkých umělců, houslisty Vadima Repina a klavíristy Andreje Korobeinikova, byl jedním ze vzácných projevů dokonalosti a přesvědčivosti hudební představy, kdy dva rovnocenní interpreti se nerozlišitelně stávají interpretem jediným. Pokus o „kritickou“ pitvu mi v takovém případě připadá podobně nevhodným jako pokus o portrét tváře krásné dívky rentgenovým snímkem. Repin (1971) i Korobeinikov (1986) patří k té špičce světových sólistů, jejichž kariéra započala již v dětském věku „vunderkindů“, a na rozdíl od mnohých podobných, oslnivě pokračuje i nadále. V jejich hře lze zřetelně slyšet vliv všech nejznamenitějších prvků proslulé ruské nástrojové školy počínaje od Auera a Rubinštejna až po Oistracha či Richtěra. Jejich projev, podobně jako je tomu i u Gidona Kremera, má však modernější, nebo lépe řečeno civilnější podobu určité střízlivosti, která ale neubírá emocionální účinnosti, naopak ji spíše umocňuje. Smetanova síň není svou akustikou pro podobný koncert nejvhodnějším prostorem, zvláště v některých místech parteru je zřetelnost poslechu problematická. Měl jsem však lístek na střed balkonu, kde je poslech asi nejlepší.
Haasovci podpořili Martinů a překvapili Bartókem
15. listopad 2019Večer 8. listopadu zazněl v sále Emy Destinové malostranského Kaiserštejnského paláce benefiční koncert, který již pátým rokem organizuje Institut Bohuslava Martinů. Málokterá kulturní instituce je tak perfektně funkční, efektivní, obětavě a odborně vedená jako právě tato. Jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů má v ní odpovídající zázemí pro celkovou katalogizaci, studium i šíření jeho díla, rozptýleného osudy 20. století po celém světě.