Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.

Letošní festival Dvořákova Praha nabídl osm koncertů osmi úspěšných mladých smyčcových kvartet. Já jsem bohužel stihl jen tři, a závidím všem, kteří vyslechli více. Málokdy lze v krátkém časovém úseku porovnat způsob interpretace několika špičkových souborů, zvláště když úkolem každého z nich je provedení jednoho z Dvořákových kvartetních opusů.

Mezinárodní houslová soutěž Jaroslava Kociana je asi nejtrvalejším náročným hodnocením a měřením houslového umění dosaženého „profesionály“ do patnácti let věku. Tato soutěž je ve všech kategoriích značně obtížná, v těch vyšších se technickými i hudebními požadavky vyrovná i prestižním soutěžím dospělých profesionálů. Soutěž se uskutečňuje každoročně, a mnozí úspěšní účastníci z nižších věkových kategorií později soutěží i v kategoriích vyšších. To dává zajímavou příležitost k pozorování fází vývoje mimořádných talentů, z nichž se leckdy rodí i hvězdy hudebního nebe. V dlouhodobějším sledování jednotlivých ročníků lze zřetelně rozeznat současné aspekty a trendy vývoje houslové hry a pedagogiky jak doma, tak ve světě.

Narozdíl od některých recenzujících jedinců se mi bohužel nedostává příležitosti proslavit se nějakou zdrcující kritikou. Pokud se rozhodnu navštívit nějaký koncert, shledávám, že ani po problémech covidem způsobených by tam žádný po krvi interpretů žíznící kritik svou žáhu nezchladil. V rámci Přehlídky koncertního umění zazněl 16. března v sále Martinů koncert přesně tohoto druhu. Program koncertu byl rozdělen na dvě části: v první zazněl recital houslisty Leoše Čepického a ve druhé Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Michal Kaňka), všichni s klavíristou Markem Kozákem.

V poslední době se mi jeví psaní recenzí a kritik čím dál tím více jako činnost v drtivé většině nadbytečná a v lepším případě popisující něco, co i bez toho musí poznat každý citlivější a vzdělanější posluchač. A jiní to beztak ani nečtou. Jsou však výjimky, kdy je vhodné upozornit na jev či výkon hodný pozornosti, jenž by jinak zájemcům mohl ujít. Taková je i nahrávka tří Mozartových klavírních koncertů v provedení pianisty Matyáše Nováka a Wihanova kvarteta.

Čtvrtého prosince uzavřelo Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin) svůj druhý ročník série komorních večerů „4plus“. Tentokrát propojilo ikonická díla dvou významných tvůrců klasické kvartetní literatury s moderní nápaditostí svého současníka. A jako vždy velmi úspěšně a přesvědčivě. Akustice Velkého sálu Městské knihovny v Praze jsem trochu nedůvěřoval, mám raději např. Sukovu síň. Avšak zbytečně - Sukova síň Rudolfina sice „balí“ zvuk tónů do sametovějšího kabátku, ale v nahaté akustice Knihovny zase více vynikne pečlivost a přesnost provedení každého detailu daleko zřetelněji. To, co může být pro leckterého interpreta nebezpečné, tomuto souboru naopak pomohlo zdůraznit jeho kvality.

Napsat něco odpovídajícího o dojmu, který si odnáší posluchač z  koncertu, jaký uspořádal FOK 27. listopadu ve Smetanově síni pražského Obecního domu, je spíše úkol pro básníka než pro kritika. Recitál dvou velkých umělců, houslisty  Vadima Repina a klavíristy Andreje Korobeinikova,  byl jedním ze vzácných projevů dokonalosti a přesvědčivosti hudební představy, kdy dva rovnocenní interpreti se nerozlišitelně stávají interpretem jediným. Pokus o „kritickou“ pitvu mi v takovém případě připadá podobně nevhodným jako pokus o portrét tváře krásné dívky  rentgenovým snímkem. Repin (1971) i Korobeinikov (1986) patří k té špičce světových sólistů, jejichž kariéra započala již v  dětském věku „vunderkindů“, a na rozdíl od mnohých podobných, oslnivě pokračuje i nadále. V jejich hře lze zřetelně slyšet vliv všech nejznamenitějších prvků proslulé ruské nástrojové školy počínaje od Auera a Rubinštejna až po Oistracha či Richtěra. Jejich projev, podobně jako je tomu i u Gidona Kremera, má však modernější, nebo lépe řečeno civilnější podobu určité střízlivosti, která ale neubírá emocionální účinnosti, naopak ji spíše umocňuje. Smetanova síň není svou akustikou pro podobný koncert nejvhodnějším prostorem, zvláště v některých místech parteru je zřetelnost poslechu problematická. Měl jsem však lístek na střed balkonu, kde je poslech asi nejlepší.

Večer 8. listopadu zazněl v sále Emy Destinové malostranského Kaiserštejnského paláce benefiční koncert, který již pátým rokem organizuje Institut Bohuslava Martinů. Málokterá kulturní instituce je tak perfektně funkční, efektivní, obětavě a odborně vedená jako právě tato. Jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů má v ní odpovídající zázemí pro celkovou katalogizaci, studium i šíření jeho díla, rozptýleného osudy 20. století po celém světě.