Luboš Stehlík
Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.
Otec Jiří Fišer a jeho synové Jan a Jakub jsou nejslavnější současnou houslovou rodinou České republiky.
Česká filharmonie tradičně připomněla sváteční 17. listopad (i sebe) exkluzivní hudební hostinou. Vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina, na pódiu a varhanní empoře zkrášlená nádhernou květinovou výzdobou ve státních barvách, se zatajeným dechem naslouchala hudbě Johannesa Brahmse, Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Antonína Dvořáka. Zdůrazňuji „exkluzivní“, protože hosty přední české hudební instituce byli dirigent Antonio Pappano, šéf Královské opery Covent Garden a designovaný šéf London Symphony Orchestra, jenž kupodivu u České filharmonie při svém světovém věhlasu v 63 letech debutoval, a pětačtyřicetiletá nizozemská houslistka a violistka Janine Jansen. (Česká filharmonie u nás dlouhodobě dominuje právě v oborech dirigování a housle.)
Více než pět let rozšiřuje bohaté spektrum hudby v Praze cyklus klavírních recitálů Hybatelé rezonance. Hybateli jsou čeští umělci a umělkyně, rezonance je asi míněna jak ve vztahu k nástroji, tak obecně vyzařováním ušlechtilého zvuku, hudby a specifického étosu do otevřené veřejnosti. Pořadatelem, financiérem dodavatelem rezonance je společnost Bechstein (1853). Je příznačné, že pro tuto významnou firmu na evropském a částečně i světovém trhu je i malé Česko natolik důležité, že zde pořádá kvalitní koncerty a půjčuje spřízněným pianistům a pořadatelům své špičkové nástroje, kdežto světový klavírní leader Steinway je u nás v hluboké defenzivě.
Jistě nemusím popisovat historii symfonického pochodu V nový život Josefa Suka z roku 1919. Skladatel ho věnoval českému tělocvičnému spolku Sokol, který se k němu zpočátku choval docela macešsky. Všesokolský slet s číslovkou XVII. se uskuteční od 30. června do 5. července 2024. Doufám, že jeho součástí bude kromě nepostradatelných – Bedřicha Smetany a Františka Kmocha – i hudba Josefa Suka. (Mimochodem těžko bych hledal v české hudbě kompozičně lepší pochod. Velkolepým sletovým výstupům sokolů budou snad marně konkurovat etapy Tour de France.)
Jan Žemla: Působit na poli umění je privilegium, které nemá každý
5. říjen 2023
Pane řediteli, Janáčkova filharmonie slaví v této sezoně sedmdesáté výročí, konkrétním datem vzniku byl 1. leden 1954. Tedy život několika generací, vše zarámované do řady společenských krizí a proměn: na počátku drsný socialismus, oteplení let šedesátých, okupace, normalizace, státoprávní změny, sinusoida budování kapitalismu, covid, krize válečná a ekonomická. Jak se s tím vypořádávala a vypořádává filharmonie, navíc v městě, které má výjimečnou energii, ale také výjimečné společenské problémy? Vzhledem k tomu, že se dostáváme do osmé dekády naší existence, tak snad je možné říct, že se JFO se vším, co jste popsal, vypořádala dobře. Mě se vzhledem k mému věku týká jen posledních pár bodů. I nyní aktuálně žijeme v období jakési transformace společnosti, která myslím ještě neskončila, a tak je obtížné to posuzovat. Historicky má provozování symfonické hudby na Ostravsku poměrně silnou a více než stoletou tradici a já v tomto pozadí cítím základ naší současné umělecké stability. Ano, Ostrava je specifickým městem, to je známá věc. Ovšem právě to je jaksi zdrojem její energie, která je mimořádná. Já osobně jsem tu vždy cítil obrovskou uměleckou svobodu.
Jistě nemusím popisovat historii symfonického pochodu V nový život Josefa Suka z roku 1919. Skladatel ho věnoval českému tělocvičnému spolku Sokol, který se k němu zpočátku choval docela macešsky. Všesokolský slet s číslovkou XVII. se uskuteční od 30. června do 5. července 2024. Doufám, že jeho součástí bude kromě nepostradatelných – Bedřicha Smetany a Františka Kmocha – i hudba Josefa Suka. (Mimochodem těžko bych hledal v české hudbě kompozičně lepší pochod. Velkolepým sletovým výstupům sokolů budou snad marně konkurovat etapy Tour de France.)
Zahajovací koncert 128. sezony České filharmonie (Dvořákova síň Rudolfina, 27. 9.) byl plný lesku a symboliky – pocta Antonínu Dvořákovi, slavnostní proslovy, plno VIP, kteří přišli za hudbou, večer měl pevně v rukou hudební ředitel Semjon Byčkov a hostem byl devětatřicetiletý italsko-německo-americký houslista Augustin Hadelich. Nám však jde o hudbu, takže jaký to byl večer?
Jízdárna Pražského hradu byla 25. září svědkem koncertu sympatického mladého pianisty Tomáše Kača. Na internetu jsem se dočetl, že „hudbu Tomáše Kača označují kritici za žánr sui generis, natolik je jeho způsob propojení klasické, jazzové a tradiční romské hudby originální… Tomáš Kačo komponuje i aranžuje hudbu pro sbory a orchestry, ale věnuje se i filmové hudbě. Je vyzdvihována jeho schopnost pohlížet na zavedená témata nově, je často označován jako The opener.“
Akademie klasické hudby hostila Akademii komorní hudby
19. září 2023
V neděli 17. září se uskutečnil koncert s neobyčejným obsahem i rámcem. Akademie klasické hudby, která pořádá mezinárodní festival Dvořákova Praha, uspořádala večer Akademie komorní hudby (AKH). Festival získal exkluzivní a mimořádně kvalitní program, interpretační akademie prestižní platformu, aby vyšla ze záhudbí na mezinárodní jeviště.
Jako dramaturgický vrchol festivalu Dvořákova Praha vnímám uvedení Německého requiem Johannesa Brahmse 14. 9. 2023 v Rudolfinu; bylo to i vyvrcholení oslav 190. výročí narození. Nebudu zatěžovat frázemi, které můžete dohledat v encyklopediích o tom, jak je tento 45. opus kompozičně komplexní, mistrovsky propracovaný, v Brahmsově díle nejrozsáhlejší (může se provést za přibližně 70 minut), jak je interpretačně bezprecedentně náročný.