Holanďanka poslem svobody

Česká filharmonie tradičně připomněla sváteční 17. listopad (i sebe) exkluzivní hudební hostinou. Vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina, na pódiu a varhanní empoře zkrášlená nádhernou květinovou výzdobou ve státních barvách, se zatajeným dechem naslouchala hudbě Johannesa Brahmse, Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Antonína Dvořáka. Zdůrazňuji „exkluzivní“, protože hosty přední české hudební instituce byli dirigent Antonio Pappano, šéf Královské opery Covent Garden a designovaný šéf London Symphony Orchestra, jenž kupodivu u České filharmonie při svém světovém věhlasu v 63 letech debutoval, a pětačtyřicetiletá nizozemská houslistka a violistka Janine Jansen. (Česká filharmonie u nás dlouhodobě dominuje právě v oborech dirigování a housle.)

Slavnostní koncert uvedla česká státní hymna s velkolepým gestem pana Pappana, kdy se poprvé projevily hlasové kvality Pražského filharmonického sboru. Sympatické i empatické bylo entrée generálního ředitele ČF Davida Marečka, jenž připomněl nejen příslušná státní data 1939 a 1989, ale i významné okamžiky dějin orchestru… a svobodu! Brahmsem zhudebněná Schillerova báseň Nänie, jež hudební dikcí připomíná Německé requiem, je sice rozsahem ve skladatelově díle okrajový opus, ale při správném interpretačním uchopení může silně zapůsobit. Dirigent inspiroval orchestr a zvláště sbor k výkonu, který snad musel zaujmout každého vnímavého posluchače – „I krása musí zemřít“.

, foto Petr Kadlec

Mendelssohnův Houslový koncert e moll je vděčným kusem jak pro sólistu, tak pro posluchače. Není divu, že patří k nejhranějším skladbám houslového repertoáru. Zdánlivě v něm nelze najít něco nového. Přesto se to paní Jansen svým způsobem znovu podařilo. Tempa a celkový rámec byl tradiční. Jenže možnosti její pravé ruky jsou neuvěřitelné. (Něco podobného udělal v této sezoně Augustin Hadelich při zahajovacím koncertu České filharmonie s Dvořákem.) Nejenže má mimořádně osobitý, mazlivý, opojně krásný tón plný medu (Shumsky-Rode Stradivarius z roku 1715), což na mě působilo až existenciálně hlavně v Andante, ale v krajních větách volila občas smyky, které se vymykaly tradici. Navíc decentní appassionato a fantasticky zahraná kadence první věty lehkost (opět) pravé ruky v třetí větě! Tento houslový hit jsem slyšel živě a na deskách snad dvě stě krát, ale tento výklad souzní s mojí představou nejvíce. Přídavkem byla 3. část z Bachovy Sonáty C dur BWV 1005.

, foto Petr Kadlec

Volba Dvořákových Slovanských tanců op. 72 byla vzhledem ke svátečnímu dni, historii orchestru a Rudolfinu správná, až na maličkost – pro dirigenta to jistě byla výzva, ale byl-li to jeho debut, měl se filharmonickému publiku prezentovat v hudbě, která jej právem proslavila, například Bernstein, Britten, Schumann, verismus… Nicméně doufám, že další projekty jsou v plánu nebo se připravují. Tento dirigent by měl být hostem nejen České filharmonie, ale i našich nejlepších festivalů stejně často jako jiné dirigentské hvězdy… Janine Jansen opět pro mě potvrdila, že je v současnosti houslovou královnou a paradoxně nebyla jen hlavní hvězdou večera, ale i symbolickým poslem svobody, pojmu, který ten den měli v ústech politici, umělci i redaktoři všemožných médií.

, foto Petr Kadlec

Vraťme se ale k Dvořákovi. Pro Antonia Pappana je zřejmě velmi emocionálním skladatelem, přičemž mu ani tak nezáleží na vnitřní struktuře a názorech skladatele, jako na hudebním proudu té které skladby. Svědomitě se pokusil umocnit lidové inspirace i „nečeských“ tanců – odzemek, dumka, polonéza, kolo. Celkový dojem cyklu působil na auditorium natolik mocně, že na konci odměnili dirigenta, zajisté právem, mocnými ovacemi vstoje. Můj poslech? Některé „tance“, formou standardní, byly báječné – v jedničce nádherné zpěvné vlny, ve čtyřce a pětce tónová ušlechtilost a silný tah, ve finální osmičce jsem ocenil graciézní noblesu a pianissima, i když dikce valsu se nebezpečně blížila sentimentu à la Čajkovskij. V jiných tancích jsem měl neodbytný pocit, že nepochopil právě onu specifickou tanečnost, což se mi jevilo hlavně v nedostatečné rytmizaci, tempech a zbrklosti. Nejvíce patrné to bylo v jásavé sedmičce. V takovémto prestissimu a accelerandu by srbské kolo snad nepoznal ani skladatel… A opět jsem si uvědomil, že opus 46 je mi bližší než opus 72…

Dvořák Antonia Pappana byla atraktivní internacionální výkladní skříň, bylo by však smutné, kdyby jej takto Česká filharmonie hrála i v budoucnu. Přimlouval bych se, aby vybírali to nejlepší z „české“ tradice, kterou po svém vytvarovali Václav Talich, Václav Neumann, Rafael Kubelík a Jiří Bělohlávek.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější