Při cestách s mými malými dětmi do parků v pražských Vršovicích jsem v 80. let občas šel kolem Kina Vzlet. Vždy mě napadlo, jak tristní je to pohled a kam došlo vyvlastnění sokolského biografu z roku 1921 ve stylu art deco, jeden z dokladů bolševického ničení architektury.

Hudba je těsnopis emocí, řekl údajně Lev Nikolajevič Tolstoj. Johann Wolfgang von Goethe pak nabádal: „Každý by měl denně poslouchat trochu hudby, přečíst nějakou báseň, podívat se na dobrý obraz a pokud možno říci několik rozumných slov.“ Letošní jaro a část léta Mám rád ty, mi nečekaně zpříjemnil artový program České televize, vůči němuž mám občas výhrady. V případě seriálu This Is Art (v české verzi Emoce v umění) bych jistě mohl vyjmenovat množinu věcí, s nimiž jsem nesouzněl, kde jsem cítil mantinely rozpočtu, ale vedle samotného příběhu a filozofie projektu mě fascinovaly entusiamus, nakažlivá radost a angažovanost tvůrce a režiséra Ramóna Genera, katalánského pianisty, zpěváka, spisovatele, milovníka filozofie, literatury, výtvarna, sochařství a architektury, polyglota, prostě všeuměla a svébytného artového enterteinera. (Škoda že někoho takového nemáme.) Líbily se mi mnohé jeho režijní nápady, myšlenky jeho hostů a hlavně zapojení „lidí z ulice“. Zaujal mě už jeho předchozí seriál To je opera, nicméně Emoce šly ještě dál. Jistě, bylo to velmi osobní, jeden z desítek možných pohledů na umění, ale v rámci mantinelů rozpočtu, národnosti i jeho samotného to bylo nesmírně sugestivní a z ohlasů se zdá, že seriál aktivoval hodně širokou laickou veřejnost, která by možná jinak neměla důvod se nad uměním zamýšlet. Dovolím ocitovat headline Ramóna Genera: „Mám rád ty, kteří se dokáží vyjádřit skrze umění, aby sdíleli to nejuniverzálnější: emoce! Obraz, socha nebo píseň mě inspirují, vyvolají ve mně vzdor, lásku nebo dojetí. Miluji umění! V kontaktu s ním se sami proměňujeme v cosi jedinečného.“

Letní slavnosti staré hudby navštívily letos mezi 20. červencem a 5. srpnem zajímavé lokality (Emauzské opatství, kostel sv. Martina ve zdi, Trojský zámek, barokní sál Šlechtovky, Letní refektář Strahovského kláštera) a oblažily posluchače mnohými hudebními perlami. Určitě musím připomenout například lamentace Orlanda di Lassa, hudbu Johannesa Ciconii, nádhernou Händlovu Chaconnu A dur nebo taneční španělskou renesanční hudbu.

Nezbytné a zbytné aneb vše zlé je i pro něco dobré. Snad nastává čas sčítání pandemických proher a výher. Výher kupodivu není málo. Například jsme se naučili správně si mýt ruce, pečovat o své zdraví, o své blízké, probudili jsme v sobě možná až nečekanou míru empatie. Prohrou nejstrašnější je děsivý počet „nadúmrtí“. Učinila se špatná rozhodnutí a neexistuje pro ně fundamentální omluva. Mezi nenahraditelné ztráty patří i dva bývalí disidenti, jichž jsem si vážil – filozof Jan Sokol a socioložka Jiřina Šiklová.

Duše a tělo. „V hlubinách našeho vědomí se ukrývají stopy po zapomenutém prvotním výbuchu úžasu nad vlastní existencí. Umělec má pátrat po tomto úsvitu ukrytém v hlubinách, aby každý, i pohodlný člověk, mohl pochopit a pocítit, že může být šťasten jenom proto, že žije.“ (Gilbert Keith Chesterton) Karel Čapek o Chestertonovi napsal: „Vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného života, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl to kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny… Hájil prostotu a konzervativnost lidského života s nejskvělejší genialitou poety…“

Nechci informační roboty. V březnu se silně zviditelnil výborný houslista, ale též pedagog, propagátor hudby a entertainer, Pavel Šporcl dopisem premiérovi a vládě. Jestli jej neznáte, doporučuji si jej na internetu najít. Jeho apelativní bušení mělo možná vzniknout podstatně dříve, možná mělo bít na poplach více celebrit českého umění. Je to sice silně emocionální reflexe současnosti, ale v podstatě dobře nastínil situaci, v níž se kultura nachází. Jsou tam i takovéto ostré věty: „Když už něco v médiích o kultuře zazní, tak ve smyslu, že muzikanti a herci jsou póvl. Zbohatlíci, kteří se jen přetvařují a šmidlají na hudební nástroje, a nic nepotřebují. A pokud se neuživí, měli by dělat něco jiného. Takto to vnímáme z kroků vlády, slyšíme od prezidenta, dalších představitelů a bohužel nás takto vidí i část veřejnosti.“

Je prvního března. Vzpomínám na slova řady spisovatelů i skladatelů, jak jim bylo občas těžko z bílé první strany románu nebo první strany symfonie. Prázdný monitor notebooku na mě výsměšně civí, protože nevím, o čem bych měl psát. Vlastně vím, ale nevím, jakou dát myšlenkám formu, do jakých slov je obléknout, protože nejsem věštec ani nemám inteligenci a matematickou erudici přítele mého syna Jana Kulveita, experta na modelování a globální rizika z Oxfordské univerzity. Naštěstí mají novináři svého patrona – sv. Františka Saleského, takže mohl vzniknout tento editorial. Jemu patří chvála.