Je 19. září 2020. Centrum Prahy osvítily tisíce pouličních světel, Pražský hrad září, jak má, svítí dokonce rozhledna na Petříně. Na unikátní plovoucí scéně přímo na hladině Vltavy mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, vedle Národního divadla a panoramatem Pražského hradu v pozadí, jež vždy pohladí, je vše připraveno pro mimořádný večer festivalu Struny podzimu. Sedících diváků je epidemiology schválený počet, na mostě a nábřeží je snad více lidí, než při čekání na setkání se zesnulým Karlem Gottem, což je pro klasiku dobrá zpráva. Naplňuje se přání pořadatele, že „prostřednictvím televize ARTE, která v koprodukci s Českou televizí koncert streamuje i zaznamenává, zazní z Prahy vzkaz, že Praha opět zní hudbou“. To ostatně avizuje velký headline nad pódiem – „Prague Sounds“. (Že by anticipace budoucí změny názvu festivalu?) Vltava kolem tiše šumí, občas se zvlní lodička či šlapadlo a do příjemně chladného večera zazní v podání Epoque Orchestra amplifikovaná premiéra skladby Vltava na Vltavě Jiřího Slavíka, jenž si ji oddirigoval (možná spíše odmával).

Milí čtenáři, podělím se s vámi o zážitky ze dvou projektů festivalu Dvořákova Praha,  které nemohly být odlišnější. Kontrast byl o to větší, že následovaly za sebou. Pondělí 14. 9. patřilo České filharmonii, což by nemuselo být mimořádné, když je to rezidenční orchestr festivalu. Hodně se však podílela na naplňování motta „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z nouze ctnosti se vyklubalo smysluplné, silné téma, které festival naplnil jak nejlépe uměl. Nicméně ono 14. září se aspoň pro mě stalo památným. Dirigent Jakub Hrůša se totiž tak existenciálně propojil se Symfonií c moll Asrael Josefa Suka a vybudil z orchestru maximum možného, že to byla pro mě koruna celého festivalu a po odeznění prožitku jsem si s hodinovým zpožděním uvědomil, že tento večer musím přiřadit k nejsilnějším interpretacím, které jsem kdy slyšel – Karla Ančerla v roce 1969 a Jiřího Bělohlávka z roku 2014. Ne náhodou byla pokaždé 

Největší český výrobce klavírů nejprve přišel o peníze  z prodeje klavírů do komunistické Číny, ale vzápětí je získal. V médiích jsme všichni mohli dočíst mimo jiné toto: „Rodinná nadace miliardáře Karla Komárka koupila od Petrofu Hradec Králové piana a klavíry, které si zřejmě kvůli návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) nepřevzal čínský odběratel. Nadace rozdá 11 nástrojů z čínské zakázky českým školám. Zásilka nástrojů Petrof pro Čínu měla hodnotu 200 000 eur (5,3 milionu korun).  Podle prezidentky a majitelky Petrofu Zuzany Ceralové Petrofové odběratel pro Peking a okolí do Hradce Králové napsal, že se v Číně mluví o tom, že čínská vláda chce dát sankce na ČR a její zboží a že on nemá na to, aby platil pokuty.“ Pan Komárek uvedl: „Že klavíry koupíme, jsme se rozhodli hned, jak jsme se o problému dozvěděli. S manželkou jsme se domluvili, že je naše nadace obratem věnuje českým školám. Přáli bychom si, aby se těch 11 nástrojů stalo symbolem české hrdosti a soudržnosti.“  Paní Ceralová Petrofová Komárkův krok ocenila a označila ho za velkorysý:  „Jsme rádi, že se naše klavíry dostanou do českých škol. Mne osobně nejvíc překvapila rychlost a rozhodnost Karla Komárka, s jakou k tomuto neplánovanému obchodu přistoupil.“ Nadace KKFF údajně už brzy vypíše grantovou  výzvu, na jejímž základě budou moci školy o klavíry a pianina žádat. Jaké parametry bude třeba splnit, podle jakých kritérií bude nadace rozhodovat a kdo určí „vítěze“ v tuto chvíli nevím.

Moje nejstarší oblažující vnučka má pět let. Je to zvídavý človíček, neustále se na něco ptá, má ráda logické hry a jazykolamy. Samozřejmě má ráda notoricky známé říkanky: „Má máma má malou zahrádku. Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Vedle těchto jistot jsem však v její knize našel i říkanku, kterou jsem neznal: „Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.“ Nešlo neuvědomit s ianalogii k době, kterou prožíváme.

Řeky radosti, řeky veselí, řeky jásotu, řeky touhy, řeky lásky, řeky přátelství se vylévají a tryskají před trůnem slávy, vzdouvají se a ústí k branám nebeských stezek Projevy rasismu mají různé odstíny, od zamlžených virulentních plodů mozkové činnosti určitých politiků až po otevřenou primitivní nenávist a různé jsou i reakce. V USA a jiných končinách světa se řeší Black Lives Matter a Mee Too, což je hodně složité a ze středu Evropy těžko pochopitelné a vede to v kultuře až k absurditám – například celoživotní práce Plácida Dominga je zadupána do země, mimořádné filmové počiny Forrest Gump, Láska nebeská, série Johna Cleeseho Hotýlek atd. jsou rasistické, ničí se sochy důležitých historických osobností. (Tato sebezničující vlna však přece jen dospěla i k nám. Tisková agentura Disharmonie vydala zprávu, že socha Woodrowa Wilsona v pražských Vrchlického sadech bude nahrazena Antonínem Dvořákem, samozřejmě s holoubkem na rameni, protože jeho vztah k menšinám byl příkladný.)

Kolem svých dvanáctin jsem nevedl jen duchovní dialog s Dvořákem, Mozartem, Schubertem, Vivaldim, Brahmsem či Beethovenem, neutápěl jsem se jen ve Svěcení jara, ale schroustal jsem kdeco – od spisů Rollanda včetně Jana Kryštofa a Chrámu i tvrze Pavla Eisnera po životopisy Michelangela, Ondříčka, Kubelíka, od verneovek po jména „literatury absurdna“ jako byli Sören Kierkegaard, Jean-Paul Sartre či Franz Kafka. Je to sice divné, ale svět absurdity mě fascinoval. (Možná proto, že byly v mém podvědomí uloženy zážitky z druhé poloviny roku 1968.) S fenoménem absurdity jsem se pak střetával často – v životě, ve studiu i v křesťanství. Ostatně doba vlády nereformovatelných komunistů byla absurdní ze své podstaty.

Několik měsíců je kultura v podivné hibernaci. Jako občan tohoto státu některým krokům politiků rozumím, jiným částečně, v leckterých tápu. Nechápu, proč v březnu a dubnu nechali na holičkách stovky hudebníků „na volné noze“, takže špičkoví instrumentalisté a zpěváci si museli přivydělávat v supermarketu nebo být podomními distributory, že koncertní sál typu Rudolfina či Besedního domu je pro ně zdravotně rizikovější než hobbymarket nebo obří nákupní centrum atd. atp. Na počátku května sice vláda umožnila pořádání kulturních akcí, jenže limity jsou natolik omezující, že pro divadla, symfonické orchestry a festivaly nemá ekonomický smysl býti Fénixem a povznést z prachu svoje projekty. S nadějí čekají na podzim, jenž by měl být kulturně nabit. Ministr kultury nicméně mimo jiné prohlásil (možná ještě změní názor), že velké kulturní akce jsou do konce října zakázány.

V současné korono době místo abych proklínal Čínu, že vlastně „stvořila“ a vyslala do světa nový virus, přičemž se nechtěně postarala o celosvětovou tragédii a necítí potřebu se za to omluvit, místo abych si dělal legraci z neschopnosti našich politiků včas zajistit ochranné pomůcky a z jejich servility vůči téže zemi, jež nám teď blahosklonně draze prodává roušky a respirátory nebo abych byl nabroušený na českou módu lyžovat v Itálii, raději se pokouším dělat cosi smysluplného. Jelikož moje zdravotní dokumentace a věk mě přiměly být v dobrovolné izolaci a obejít se bez občerstvujícího prostředí redakce Harmonie, dovolím si jen pramínek myšlenek. Budou to dva příběhy, které jsou sice od sebe časově hodně vzdálené, ale mají svůj průsečík.