Luboš Stehlík

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Pardubická filharmonie v roce 51 aneb Orchestr, který je ve svém městě skutečným rodinným stříbrem

Regionální orchestry mají na růžích ustláno, tj. nemálo trnů kolem sebe. Přesto tvrdošíjně a většinou úspěšně bojují o místo na hudebním slunci. Jedním z nich je Komorní filharmonie Pardubice, kde je historie spjata se jmény Libor Pešek, Libor Hlaváček, Petr Altrichter, Marko Ivanović… Několik otázek mířilo k ředitelce Jarmile Zbořilové.

Harmonie 10/2019

27. září 2019
Harmonie 10/2019

Ovoce, pravda a láska. Švejk: „Paní Müllerová, já jdu na vojnu.” Müllerová: „A co tam budou dělat?” Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”Můj srpnový editorial byl po odeslání do tisku náhlým ukončením „kauzy šmarda“ zčásti antikvován, což je riziko časopisů, když chtějí být aktuální. (Doufám, že na počátku října nebude minulostí i tento sloupek.)

Patetický večer aneb Čajkovskij bližší než Dvořák

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Začalo loučení Pietariho Inkinena

20. září 2019
Začalo loučení Pietariho Inkinena

Pro Pietariho Inkinena bude koncertní sezona 2019/20 poslední v roli šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Loučení začal 18. září zahajovacím koncertem sezony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Sólisty večera byli houslista (jindy také dirigent) Pinchas Zukerman (1948) a violoncellistka Amanda Forsyth (1966, dcera skladatele Malcolma Forsytha, členka Zukerman Chamber Players). Musím dodat, že Pinchas Zukerman přijal nabídku být v této sezoně rezidenčním umělcem FOKu. Ostatně orchestr dobře zná, neboť v roce 2012 měl v Praze recitál a o pět let později zahajoval 83. sezonu FOK. Loučení Inkinena bude pokračovat v říjnu Mahlerovou 3. symfonií, v březnu Dvořákem (Vodník), Mozartem (Klarinetový koncert), Sibeliem (Oceanidy) a Debussym (Moře), v dubnu provede Dvořákovu Stabat mater. Tečkou pak bude atraktivní červnový program, kdy si vzpomene na svou houslovou dráhu a provede s Pinchasem Zukermanem Bachův houslový Dvojkoncert d moll, podpoří svého přítele v Mozartově Houslovém koncertu A dur a jako vrchol sezony uvede Stravinského Svěcení jara.

Ruské snění

18. září 2019
Ruské snění

Úterní večer 17. září patřil na festivalu Dvořákova Praha opulentní oslavě hudby Petra Iljiče Čajkovského. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova žije posledních několik let hlavně tímto skladatelem. Průsečíkem všeho je pro ni sedmidílný „komplet“ The Tchaikovsky Project, jenž vydal londýnský label Decca a jenž je nyní oceňován v řadě zemí světa. Na festivalu uvedl náš národní orchestr hned dva programy cele věnované Čajkovskému. (Úvahu o vhodnosti tak velkého jednostrunného přídělu hudby nechám pro tentokrát stranou, protože by to bylo na delší studii.) Program 13. 9. jsem neslyšel, proto se budu věnovat večeru, na němž zazněly Serenáda C dur, Variace na rokokové téma A dur a Pátá symfonie e moll.

Harmonie 9/2019

27. srpen 2019
Harmonie 9/2019

Jasné zítřkyUž v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.

Josef Špaček: Housle jako opium

22. srpen 2019
Josef Špaček: Housle jako opium

Původně jsem se chtěl s Josefem Špačkem sejít kvůli Ševčíkovi a festivalům a mělo stačit dvacet minut. Během rozhovoru jsem se však dozvěděl novinku, jež mě přiměla improvizovat, takže jsme pili kávu dvě hodiny. Elitního českého houslistu totiž čeká poslední sezona na první židli České filharmonie, pak jeho sólový klipr vypluje na bezbřehé hudební moře. Důvodem k setkání nebylo však jen ohlédnutí za jeho působením ve filharmonii, ale i výzvy budoucnosti. 

Harmonie 8/2019

29. červenec 2019
Harmonie 8/2019

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?Českou filharmonii čekají další změny. Vedení Rudolfina vyměnilo z více než 60 procent Radu Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a zveřejnilo zprávu, že hlavní koncertní mistr Josef Špaček rezignoval na svoji pozici a sezona 2019/2020 bude jeho poslední. Zatímco dosud dravost proudu kariéry sólisty jen testoval, příští rok s ním bude už naplno bojovat. Jestli z toho budou výhry, nebo i ztráty, ukáže čas.

O (ne)dokumentu Pavarotti

23. červenec 2019
O (ne)dokumentu Pavarotti

Kolega Boris Klepal napsal pro server Aktualne.cz výbornou reflexi filmu Pavarotti. Tedy zjevně jej viděl celý. Já jej viděl také. Na rozdíl od něho jsem o něm ale nechtěl psát, protože mi to přišlo zbytečné. Dlouho jsem to měl v podvědomí, ještě jednou jsem se k recenzi pana Klepala vrátil a nakonec se rozhodl, že učiním výjimku a sepíšu poněkud osobní reflexi, ostatně stejně nemám v sobotu 20. 7. nic fundamentálního na práci a chci se vyhnout koupání v jihočeském písníku.

Pěvecký zlatý standard Ameriky

12. červenec 2019
Pěvecký zlatý standard Ameriky

V roce 1997 jsem zažil jeden z mých nejsilnějších hudebních okamžiků – byl jsem přítomen výseku natáčení Rusalky pro společnost Decca. Nad vším vládl totálně koncentrovaný sir Charles Mackerras, nicméně víc než hra České filharmonie, jež měla tehdy své limity, si mě podmanil zpěv Bena Heppnera a především Renée Fleming, jež byla řadu let hlavní primadonou Metropolitní opery v New Yorku. (O dvacet let později dlouhou kariéru v tomto legendárním divadle ukončila.)

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.