„Je lepší nazvat občas nějakou horu kopcem a nějaký kopec horou než se nacházet v myšlenkovém stavu, kdy se člověk domnívá, že na světě nejsou žádné hory, protože nebyla pevně stanovena výška toho, co je horou.“ (Gilbert Keith Chesterton). Hlavním hudebním jubilantem loňského roku byl Ludwig van Beethoven. V roce 2021 si budeme (doufejme živou) hudbou připomínat asi jiné hudební hory – Dvořáka, Mozarta, Stravinského. Jen doufám, že ne tak pandemicky jako Beethovena. Snad ale nezapomeneme na další důležité kopce, například Josefa Bohuslava Foerstera a Sergeje Prokofjeva.

Když jsem v roce 2018 slyšel (a viděl) nahrávku Nativitas – Vánoční písně staré Evropy, působila na mě rozporuplně, a to hlavně kvůli necitlivému „operismu“ Dagmar Peckové, na níž byl postaven marketing, a kolísavému výkonu sboru. Viděno prizmatem posluchačů, mýlil jsem se, neboť byla komerčně úspěšná. Na podzim vyšel druhý díl - Exaltatio – Christmas Carols. Stejná zpěvačka, stejný orchestr, stejný dirigent a aranžér. Opět tu máme výběr z vánočních písní Evropy (sympatická je volba jedné slovenské písně). Kromě toho několik vánočních a adventních 

„Šípkové cukroví: 17 dg cukru, 17 dg spařených a strouhaných mandlí, limonová šťáva, polívková, ne vrchovatá lžíce šípkové marmelády (bez cukru), na talíři rozmíchat, podlouhlé válečky z toho dělat, na prst vysoko vyválet a ledem z půl bílku a cukru potřít, ostrým nožem tenké plátky nakrájet a otočit do kroužku. Naklade se na plech a nechá se sušit.“ Nemyslel jsem si, že bude námětem mého psaní někdy gastronomie. Mým vrcholem v kuchyni je totiž prozatím krupicová kaše. Před časem se ocitla na mém redakčním stole Mářina kuchařka, Recepty l Kronika našeho života s podtitulem Zapsala Marie Stejskalová, hospodyně v rodině Leoše Janáčka. Poprvé v životě jsem nadšeně pročetl kuchařku. (Jen kdybych věděl, kolik tehdy bylo kvasnic za tři krejcary.) Zjištěním, co měl Janáček rád, se mi skladatel ještě více zlidštil a moje manželka nejlepší ze všech se dala přesvědčit, aby pár obzvlášť lákavých receptů vyzkoušela, byť kuchyň u ní nemůže konkurovat zahradě. Dle kuchařky můžete stvořit nejen dorty, koláče, táče, vánočky, mazance, záviny, koblihy, nákypy, palačinky, amolety nebo sušenky, ale i nápoje se slibnými názvy: Silvestrovský punč, Z růží koňak, Pivní likér… Neobyčejný soupis receptů, jenž příliš nekonvenuje se současnými kuchařkami, je doplněn Kronikou našeho života, netradičním pohledem na část života běhu geniálního umělce, jež by mohla být pro muzikology, interprety i studenty hudby zajímavá.

Pod optimistickým heslem Svítá na lepší časy zahájil Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha 19. listopadu vánoční on-line prodej na vybrané projekty 14. ročníku (www.dvorakovapraha.cz). Jestliže rok 2020 byl zevně i vnitřně ovliněn pandemií čínského koronaviru, rok 2021 jakoby chtěl vzlétnout k nebesům. Je velmi ambiciózní a pozitivní. Svědčí o tom slova intendanta festivali Jana Simona: „Jakkoliv to bylo složité, podařilo se nám letos uspořádat festival Dvořákova Praha v plném rozsahu. Je pravdou, že jsme  finální podobu museli přizpůsobit okolnostem, které zasáhly celou naši společnost, nejenom kulturní život. Každopádně jsme ale získali obrovské zkušenosti s krizovými situacemi. Nyní však věříme, že až zahájíme v září 2021 další festivalový ročník, naše letošní zkušenosti zůstanou vzpomínkami, epidemická situace bude již daleko příznivější a milovníci hudby se s interprety budou moci setkávat bez jakýchkoliv omezení.“ A ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář dodává, že „jakkoliv druhá vlna šíření nemoci znovu zastavila kulturní život, všichni skutečně pevně doufáme, že když ne ještě letos, tak alespoň příští rok se již všechno vrátí do normálu. Tedy že již brzy bude svítat na lepší časy“.

Ředitel největšího českého hudebního festivalu Roman Bělor napsal, že „Pražské jaro chce být symbolem naděje“.  A program 76. ročníku s letopočtem 2021, který byl odtajněn 10. listopadu,  to potvrzuje. Po víceméně totálně covidově internetovém 75. ročníku, který prověřil kreativitu pořadatelského týmu na maximum, nabízí festival vskutku hodně mezinárodní koncept. Věřme, že do počátku května bude nejen celý svět, ale i naše země ochráněn před neústupným covidem 19 účinnými vakcínami a definitivně se vyhne letošním nouzovým stavům, které tak silně poznamenaly nejen Pražské jaro, ale i Festival Rudolfa Firkušného.

Původně jsem si chtěl říjnovým editorialem udělat pro tento rok pauzu s cenami, ale 28. září jsem změnil názor. Ke Dni české státnosti udělil předseda Senátu Parlamentu České republiky stříbrné pamětní medaile. Toto ocenění má sice tradici jen od roku 2012, zato má již dobrý kredit. Udělují se „významným osobnostem z řad vědců, umělců, sportovců a dalších veřejných činitelů, kteří vynikají ve svých oborech nebo svými zvláštními činy či schopnostmi“. Mezi oceněnými byla jedna osobnost, pro kterou je vztah ke klasické hudbě životním posláním. Medaile pro Magdalenu Koženou, jež ji převzala 29. září, mě překvapila.

Koronavirová pandemie těžce dolehla na statisíce lidí v tomto státě.  Nejhůře na tom jsou asi  hotely, cestovky a kultura. A na dně, od něhož bychom se mohli odrazit, pořád ještě nejsme. Postiženo je i hudební školství – základní umělecké školy, konzervatoře, vysoké školy. Položil jsem zástupně několik otázek profesoru Ladislavu Horákovi, jenž je nejen   statutární zástupce ředitele Pražské konzervatoře, ale i  akordeonista mezinárodní  úrovně.

Jedním z lákavých programových titulů stávající sezony České filharmonie bylo uvedení  1. houslového koncertu a moll Dmitrije Šostakoviče v prvním říjnovém týdnu 2020. V Rudolfinu jej měla zahrát u nás dosud neznámá Karen Gomyo. Těšil jsem se o to víc, že k jejímu spojení s Českou filharmonií došlo příznačnou „náhodou“. Šéfdirigent Semjon Byčkov ji tento koncert slyšel hrát v USA a byl prý provedením tak uchvácen, že ji s tímto dílem, jež patří v houslové literatuře ke klíčovým, pozval do Prahy. Ve spojení s Dvořákovou 8. symfonií G dur to měl být údajně jeden z vrcholů sezony. Jenže covid-19 a nouzový stav způsobily, že 7. a 8. října zazněl jiný program. Provozně i stylově jednodušší. Místo Šostakoviče zazněl Mozartův Houslový koncert č. 3 G dur a místo Dvořáka Beethovenova 2. symfonie D dur. Sólistka a dirigent se neměnili.

Nejen jaro, ale i podzim je obdobím udělování cen. V případě října dokonce státních medailí. O prezidentském spektakulárním oceňování je zbytečné psát; netřeba znovu a znovu rozebírat umělce a Umělce. Naproti tomu ceny ministerstva kultury jsou jiná káva, jsouce cenami odbornými. Hudebníci si vždy všimnou jména hudebního laureáta… Dnešní údajně postfaktická doba znejisťuje kdeco, ba i dosud přirozené pojmy jako otec, matka, manžel, manželka, muž, žena. Nicméně například naše ministerstvo kultury takovým svodům nepodléhá. Co se týká cen, je dělení zcela jasné… S dosavadními laureáty nemám problém. Ostatně kdo by se odvážil nesouhlasit s oceněním práce tak slovutných mužů, jako byli či jsou Marek Kopelent, Ivan Moravec, Richard Novák, Svatopluk Havelka, Jiří Kout, Zdeněk Šesták, Milan Slavický, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Jiří Chvála, Lubomír Dorůžka či Luboš Sluka.