Koncert Collegia 1704 15. února v pražském Rudolfinu byl svým způsobem mimořádný. Jednak hostování u českého hudebního společenství přijala báječná zpěvačka, u níž by se mohla ledaskterá česká pěvkyně inspirovat, jednak zazněla kompozice, jež je i není mší.

Nenechme se votrávit. Přechod mezi starým a novým rokem jsem strávil ve společnosti TV Mezzo, Bernarda Haitinka, Isabelle Faust, Berlínské filharmonie a milovaného houslového koncertu Ludwiga van Beethovena. Nevadily mi spektakulární ohňostrojné domácí i světové pokusy, protože už dávno vím, že tvůrcem jediného ohňostroje, který je chytrý, nezničitelný a nadčasový, byl Georg Friedrich Händel. Mezi první a druhou větou jsme stihli novoroční přípitek a při finále jsem přemýšlel, jak je proti řadě jiných zemí u nás chabě a občas i chaoticky podporována kultura.

Čeká nás kulturní sfumato? Sfumato je druh malířské techniky, ve které tvůrce překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil zjemněný prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru. Celá malba tak získá dojem jemného, jakoby kouřového oparu, ve kterém se ztrácejí ostré kontury i hranice vržených stínů. Sfumato snižuje kontrast a zviditelňuje nejtemnější stíny.“/p>

Legendy XX. Děkuji všem čtenářům a přátelům Harmonie, autorkám, autorům a našim partnerům za podporu a přízeň v tomto podivném roce. Procházeli jsme složitým ekonomickým, personálním i zdravotním obdobím, nicméně přesto jsme nabídli jedinečné projekty. (Údolí stínů jakoby nemělo konce a bude mít bohužel asi pokračování i v roce MMXXII.) Zmíním několik z nich: po třech letech se završil unikátní autografní vějíř špičkových českých a moravských muzikologů, bezmála evropským eposem se stalo poutavé vyprávění o životních osudech českých muzikantů z Polep u Litoměřic – bratrů Zavrtalových (Sawerthalových). Během svého života jsem se v skrytu duše postupně loučil s dirigenty, kteří mi byli nejbližší – Herbert von Karajan, Claudio Abbado, Jiří Bělohlávek, Mariss Jansons, Rafael Kubelík, Charles Mackerras, Carlos Kleiber, Václav Neumann. V říjnu odešel jeden z posledních velmistrů taktovky 20. století – Bernard Haitink. Znovu musím zopakovat, že bylo pro mě darem uveřejnit jeho vzpomínky a myšlenky, jež vnímám jako vyznání.

Brouci v hlavě. „Míváte někdy brouky v hlavě? Mám s nimi zkušenosti. Vím, jak na ně. Vyplavat, vychodit, vyběhat, vyřvat, vyzpívat…“ I já mívám brouky v hlavě, ale neumím je „vychodit nebo vyřvat“ jako Jitka Molavcová. A vyzpívat už také ne... Pod citlivým vedením vydavatelství Galén vydala letos věčná souputnice Jiřího Suchého svou první šansonovou desku. Jmenuje se Zčistajasna a skutečně – zčistajasna je tu klenot. Mnoho let mě při poslechu paní Molavcové napadá, proč taková herečka, spisovatelka a originální zpěvačka nezpívá šansony, vždyť její hlas je pro ně ideální. Proč je šanson v Česku synonymem, při vší úctě, například pro Hanu Hegerovou či Juditu Čeřovskou…?

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Titulek nechce bulvárně poutat vaši pozornost. Jde pouze o hyperbolu a simplifikaci. Zrcadlí jen skutečnost, která vzešla z dramaturgie festivalu Dvořákova Praha. 21. 9. zakončili Bamberští symfonikové svoje druhé festivalové vystoupení provedením druhé řady Dvořákových Slovanských tanců (op. 72, B. 147). Posledním dílem letošní Dvořákovy Prahy byla 24. 9. v podání České filharmonie první řada Slovanských tanců (op. 46, B. 83). Bylo zajímavé poslechnout si dvě koncepčně zcela odlišné interpretace, dvě různá dirigentská pojetí – Jakuba Hrůši a sira Andráse Schiffa, jiná naturelem, věkem, zkušenostmi i zázemím. Tolik ke slůvku „souboj“. Je to i „simplifikace“, protože koncerty nabídly naštěstí i jinou hudbu a podle mě Dvořák sice byl pro posluchače velmi atraktivní, avšak nebyl na obou večerech úhelným kamenem.