Čeká nás kulturní sfumato? Sfumato je druh malířské techniky, ve které tvůrce překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil zjemněný prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru. Celá malba tak získá dojem jemného, jakoby kouřového oparu, ve kterém se ztrácejí ostré kontury i hranice vržených stínů. Sfumato snižuje kontrast a zviditelňuje nejtemnější stíny.“/p>

Legendy XX. Děkuji všem čtenářům a přátelům Harmonie, autorkám, autorům a našim partnerům za podporu a přízeň v tomto podivném roce. Procházeli jsme složitým ekonomickým, personálním i zdravotním obdobím, nicméně přesto jsme nabídli jedinečné projekty. (Údolí stínů jakoby nemělo konce a bude mít bohužel asi pokračování i v roce MMXXII.) Zmíním několik z nich: po třech letech se završil unikátní autografní vějíř špičkových českých a moravských muzikologů, bezmála evropským eposem se stalo poutavé vyprávění o životních osudech českých muzikantů z Polep u Litoměřic – bratrů Zavrtalových (Sawerthalových). Během svého života jsem se v skrytu duše postupně loučil s dirigenty, kteří mi byli nejbližší – Herbert von Karajan, Claudio Abbado, Jiří Bělohlávek, Mariss Jansons, Rafael Kubelík, Charles Mackerras, Carlos Kleiber, Václav Neumann. V říjnu odešel jeden z posledních velmistrů taktovky 20. století – Bernard Haitink. Znovu musím zopakovat, že bylo pro mě darem uveřejnit jeho vzpomínky a myšlenky, jež vnímám jako vyznání.

Brouci v hlavě. „Míváte někdy brouky v hlavě? Mám s nimi zkušenosti. Vím, jak na ně. Vyplavat, vychodit, vyběhat, vyřvat, vyzpívat…“ I já mívám brouky v hlavě, ale neumím je „vychodit nebo vyřvat“ jako Jitka Molavcová. A vyzpívat už také ne... Pod citlivým vedením vydavatelství Galén vydala letos věčná souputnice Jiřího Suchého svou první šansonovou desku. Jmenuje se Zčistajasna a skutečně – zčistajasna je tu klenot. Mnoho let mě při poslechu paní Molavcové napadá, proč taková herečka, spisovatelka a originální zpěvačka nezpívá šansony, vždyť její hlas je pro ně ideální. Proč je šanson v Česku synonymem, při vší úctě, například pro Hanu Hegerovou či Juditu Čeřovskou…?

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Titulek nechce bulvárně poutat vaši pozornost. Jde pouze o hyperbolu a simplifikaci. Zrcadlí jen skutečnost, která vzešla z dramaturgie festivalu Dvořákova Praha. 21. 9. zakončili Bamberští symfonikové svoje druhé festivalové vystoupení provedením druhé řady Dvořákových Slovanských tanců (op. 72, B. 147). Posledním dílem letošní Dvořákovy Prahy byla 24. 9. v podání České filharmonie první řada Slovanských tanců (op. 46, B. 83). Bylo zajímavé poslechnout si dvě koncepčně zcela odlišné interpretace, dvě různá dirigentská pojetí – Jakuba Hrůši a sira Andráse Schiffa, jiná naturelem, věkem, zkušenostmi i zázemím. Tolik ke slůvku „souboj“. Je to i „simplifikace“, protože koncerty nabídly naštěstí i jinou hudbu a podle mě Dvořák sice byl pro posluchače velmi atraktivní, avšak nebyl na obou večerech úhelným kamenem.

Chvála hudební diplomacie. Jako člověku veskrze nesportovnímu mi vždy přišlo zábavné pozorovat, jak mocně stát podporuje tzv. vrcholový sport, přičemž výsledný efekt by se asi dal často úspěšně zpochybnit. Nikdy jsem neměl pocit, že by například český fotbal vstoupil v tomto století do mezinárodní elity. Nejsem si ani jist efektem pro český byznys. Jestli třeba pro Škodu Auto má sponzoring českého hokeje větší marketingový smysl než podpora České filharmonie… Naopak desítky let stát i byznys nechápaly výhodnost silné a smysluplné podpory české kultury. Respektive až na jednu exkluzivní výjimku – audiovizi, zvláště pak Karlovarský filmový festival, který si hýčkaly, hýčkají a hýčkat budou. Přitom nemám pocit, že by se jim vložené miliony vracely v podobě cen na nejdůležitějších festivalech či v žebříčcích světové sledovanosti. Přesuňme se k hudbě, která si na sebe horko těžko vydělává, ale kde každá vložená koruna má větší efekt než vložená koruna do sportovce, filmaře, zbrojaře, pivaře i vinaře (omlouvám se svým známým vinohradníkům). Co se týká byznysu, tak jsou to stále jen výjimky, jež potvrzují pravidlo (Česká filharmonie, Národní divadlo a pár festivalů…), co se týká státu, tak podpora regionálních orchestrů a divadel, přes všechny minulé proklamace, zatím není zrovna důvodem k polce či fašanku. Možná stát něco upustí navíc pro živé umění v dalším rozpočtu, možná proteče nějaká almužna do umění z Národního plánu obnovy, ale o skutečně promyšleném a koncepčním řešení nevím.

Svoji reflexi hudebního čtvrtka 16. září musím začít letmou předjímkou. Den předtím, ve středu 15., se na festivalu Dvořákova Praha představil pianista Kit Armstrong – subtilní postavou, gigantický uměním. Jak povýšil „Egyptský“ koncert Camilla Saint-Saënse z kompoziční všednosti na velkolepé dílo jsem zažil v hudbě jen několikrát v životě. Navíc Pražští symfonikové vedeni Tomášem Braunerem sugestivně provedli Svěcení jara. Myslím, že by měl Igor Stravinskij radost, jak jeho ještě dnes provokující pohanská hudba zněla syrově, drsně a posluchače mohlo jen mrzet, že chyběl taneční kondukt. Jaký kontrast k idylickému ztvárnění pohanství další večer v katedrále sv Víta.

Při cestách s mými malými dětmi do parků v pražských Vršovicích jsem v 80. let občas šel kolem Kina Vzlet. Vždy mě napadlo, jak tristní je to pohled a kam došlo vyvlastnění sokolského biografu z roku 1921 ve stylu art deco, jeden z dokladů bolševického ničení architektury.