Ve dnech 20.–22. 4. 2022 hrál v Praze díky České filharmonii konečně jeden z nejsledovanějších klavíristů současnosti, Islanďan Víkingur Ólafsson. A na rozdíl od řady jiných světových „hvězd“ potvrdil svou hrou pověst výjimečného umělce. Nicméně 22. dubna jsem zažil něco zvláštního. Jakkoliv mě pan Ólafsson oslnil, což ještě vysvětlím, přesto nejsilnější vnitřní zážitek jsem měl z finále večera – baletní hudby Svěcení jara Igora Stravinského.

České hudební festivaly, jedno jestli hudby klasické, jazzové, rockové či multižánrové, se snaží pochlubit tzv. hvězdami. Hlavními limity jsou finance a kreativita. A tak mediálním tahounem Pražského jara je mimo jiné dirigent, pianista, věrozvěst sbližování etnik a úspěšný podnikatel Daniel Barenboim, Smetanovy Litomyšle barytonista Erwin Schrott, MHF Leoše Janáčka cembalista Jean Rondeau, Concentu Moraviae Magdalena Kožená a Simon Rattle, Letních slavností staré hudby Roberta Mameli nebo Svatováclavského hudebního festivalu Elīna Garanča.

Pandemie zla. Původně měl být na tomto místě zcela jiný článek. Mělo to být zamyšlení nad zchudlým rozpočtem Ministerstva kultury, kdy v roce 2021 přiteklo ze státní kasy 15 848 911 330 Kč a pro tento rok bude mít kultura dietu ještě větší – 15 217 780 850, a nad vzletnými frázemi, jak „kultura spoluvytváří hodnoty a vnáší do našich životů krásu…“. Nicméně 24. únor mi změnil život, asi podobně jako stamilionům lidí ve světě. „Válečný zločinec“ Vladimír Putin, podivná lidská sloučenina ruských carů, Čingischána, Stalina a Hitlera, se rozhodl realizovat konečné řešení ukrajinského problému, ovládnout suverénní Ukrajinu, bratrsky ji demilitarizovat a stát se židovským prezidentem tzv. denacifikovat. Pravé pohnutky a cíle jsou sice jiné, ale nejsem politický geograf. Já mohu k Ukrajině a k pokusu o její okupaci sdílet jen své pocity.

Sympatická je celosvětová záplava benefičních hudební projektů na podporu Ukrajiny. Svým dílem přispěli například Daniel Hope, Paavo Järvi, Janine Jansen, Semjon Byčkov, Vladimir Jurowski, Kirill Petrenko Radek Baborák a skoro všechny české orchestry. V sobotu 26. března přispěl svou hřivnou i Pražský filharmonický sbor.

Pro sympatii k pražskému festivalu Věčná naděje, jenž začal 15. února a skončí 3. dubna, mám dva důvody. Jednak se úspěšně snaží překonat apriorní pochmurnou zakotvenost v hudbě skladatelů, kteří skončili v koncentračních táborech volbou hudby, která s ní nějak komunikuje nebo je v naopak vysloveně kontrastní, jednak si je vědom ekonomické reality a nesnaží se o megalomanské projekty s nejistým výsledkem.

Koncert Collegia 1704 15. února v pražském Rudolfinu byl svým způsobem mimořádný. Jednak hostování u českého hudebního společenství přijala báječná zpěvačka, u níž by se mohla ledaskterá česká pěvkyně inspirovat, jednak zazněla kompozice, jež je i není mší.

Nenechme se votrávit. Přechod mezi starým a novým rokem jsem strávil ve společnosti TV Mezzo, Bernarda Haitinka, Isabelle Faust, Berlínské filharmonie a milovaného houslového koncertu Ludwiga van Beethovena. Nevadily mi spektakulární ohňostrojné domácí i světové pokusy, protože už dávno vím, že tvůrcem jediného ohňostroje, který je chytrý, nezničitelný a nadčasový, byl Georg Friedrich Händel. Mezi první a druhou větou jsme stihli novoroční přípitek a při finále jsem přemýšlel, jak je proti řadě jiných zemí u nás chabě a občas i chaoticky podporována kultura.