Je vzácné, když recenzent po boji dobude vrcholu a zjistí, že je natolik spokojen, že nemá co „kritizovat“. A to ani program, ani interpretaci, ani režii, ani design, natož pak produkci, která též zaslouží eminenc. Do posledního detailu promyšlený projekt Josefa Špačka a Tomáše Jamníka je nekompromisní, ale zároveň poslechově vstřícný. Jenže posluchač musí v sobě vzbudit emoční empatii. Je to tedy deska, která vylučuje pasivitu.

Dona nobis pacem. Dej nám pokoj, dej nám mír bylo nejčastějším zvoláním velkopáteční křížové cesty poutníků v římském Koloseu za účasti papeže Františka. Nejsa katolík, musím přiznat, že na mě tato symbolická pouť se 14 zastaveními zapůsobila. Měl jsem v sobě ale i velkou hořkost při vědomí, že v době celosvětových proseb o pokoj při každém zastavení umírali na Ukrajině lidé. Nejsem schopen pochopit obludnost duševní schizofrenie diktátora a někdejšího bolševika Putina, který se sice křižuje, líbá ikony při pravoslavné velikonoční mši v katedrále Krista Spasitele a děkuje za zprostředkování Boží milosti svému sluhovi Kirillovi, ale milost velikonočního mlčení zbraní Ukrajině odepřel. (Škoda, že katolická církev včetně své hlavy dosud veřejně neoznačila Rusko jako okupanta a viníka války na Ukrajině.)

V sobotu 21. května představil festival Pražské jaro veřejnosti nejen někdejší vítěze své interpretační soutěže, ale vítěze a laureáty dalších konkursů. Dopoledne hrálo v sále Economia Trio Bohémo (Matouš Pěruška, Kristýna Vocetková, Jan Vojtek) hudbu Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Ástora Piazzolly, podvečer v Anežském klášteru patřil hobojistovi Martinu Daňkovi a jeho skupince hudebních přátel a den vyvrcholil recitálem Arete String Quartetu ve Dvořákově síni Rudolfina. Trio Bohémo vzniklo v roce 2019, výrazně uspělo na zajímavých soutěžích, od roku 2020 sbíralo zkušenosti projektu European Chamber Music Academy. Bohužel mě minulo…

Hostem festivalu Pražské jaro byla jedna z nejzářivějších evropských hvězd a jeden z nejoslavovanějších elegánů současného světa klasické hudby – francouzský violoncellista Gautier Capuçon. (Že by Mischa Maisky 21. století?) Svou rezidenturu naplnil třikrát – 16. 5. v Pražské křižovatce sólovým recitálem, 17. 5. komorním večerem a 18. 5. notoricky známým koncertem Edwarda Edgara, při němž spolupracoval s dirigentkou Mirgou Gražynitė-Tylou a City of Birmingham Symphony Orchestra. Já byl přítomen neintimnějšího počinu v Pražské křižovatce, kdy byl na pódiu sám.

Pro sobotu 14. května připravil MHF Pražské jaro v Anežském klášteru quasi meditační šňůrku tří koncertů zaštítěnou sloganem Vize a sny. V programu byla avizována hudba středověku, renesance, baroka a žhavé současnosti. Dočetl jsem se, že půjde o „dialog mezi starým a novým“. Bývalý klášter založený ve 13. století, jehož mocné zdi vzpírající se všem sítím a pamatující mimo jiné charitativní řád klarisek, naplnila světská hudba.

Hudba v ukrajinském stínu. Smutný ukrajinský příběh má i své (kulturní) konsekvence. Jistě právem se stal dirigent Valerij Abisalovič Gergijev, jemuž chce prezident Putin za věrnost dát pašalik a učinit jej carem nad ruskou kulturou a jehož západní svět desítky let (i po invazi na Krym) královsky platil, v EU a v USA nezaměstnatelným a může dirigovat snad jenom kulturní tučňáky v Norsku a na Aljašce. Jsem rád, že Anna Netrebko, jakkoliv se kaje, má punc putinské sopránové carevny. Bojím se však, abychom, jak je u nás historickým zvykem, nedefenestrovali šmahem vše, co je ruské, a nezačali mccarthyovsky lustrovat všechny lidi s ruským jménem.