Často slýchávám, že český svět klasické hudby má skálopevné základy a že hudební školství je na úrovni daleko přesahující Šumavu, realita je však poněkud jiná. I tento segment kultury zasáhl covid, ekonomická deprese, krize evropské identity… Ač se to líbí či nelíbí, dirigentů evropského přesahu bych napočítal do pěti, instrumentalistů a pěvců super elity je možná tucet, český muzikant je vítězem největších soutěží jen výjimečně, festivaly, orchestry a divadla jsou podfinancované, o dlouhodobé a předvídatelné podpoře nejtalentovanějších hudebníků nevím, absolventi hudebních škol mají nezřídka problémy naplnit smysluplně své poslání…

K sepsání této glosy mě přivedlo večerní teatrum v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha… Uvedení do funkce prezidenta jsem viděl podruhé. Poprvé to bylo 2. února 1993 – prezident Václav Havel, dramatik, spisovatel a exdisident, podruhé 8. března 2023 – prezident Petr Pavel, exgenerál a exšéf vojenského výboru NATO.

Svět českých smyčcových kvartet je bohatý – nejen na záplavu skvělé hudby od 19. století po současnost, ale i na mezinárodně zdatné soubory. Bohužel státní podpora je téměř nulová, a ta veřejná pozůstává hlavně v hostování v komorních cyklech festivalů a orchestrů. Pravda, máme Český spolek pro komorní hudbu, ale ten není samospasitelný. Pakliže se chce smyčcové kvarteto uživit, musí si hledět ciziny. Ze zoufalství pak některé formace pořádají vlastní projektové cykly. A tak před šesti lety založilo Zemlinského kvarteto celoroční sérii 4plus. Od „konkurence“ (Český spolek pro komorní hudbu, Euroart…) se liší snahou propojit hudbu s uměním tance (hlavně Pražský komorní balet) a pevným lokálním ukotvením ve Velkém sále Městské knihovny v Praze. A samozřejmě i vyhraněným programem. V tomto roce jsou jeho tématem česko-španělské dialogy, tedy za pomoci Instituto Cervantes a Acción Cultural Española nabízet platformu pro spolupráci českých a španělských umělců a dialog hudebních kultur.

Jsem členem grantové komise pražského magistrátu pro oblast klasické hudby a je to pro mě ohromně zajímavá zkušenost. Ve skrytu duše jsem došel k názoru, že by bylo nanejvýš žádoucí systém a kritéria hodnocení revidovat. Jsem rád, že v Praze, která je štědrým donátorem kultury, se objevuje vůle s tím něco podstatného dělat. Praha zdá se hodlá zvolit diskutabilní směřování. V loňském roce jsem se tak poprvé setkal s pro mě nejasným pojmem „excelence v oblasti kultury a umění“, jenž chce interpolovat do grantových řízení v oblasti kultury, a přemýšlením, jak celý dotační systém předělat ku prospěchu kvality. „Excelence je oblastí kulturní a umělecké hodnoty a je nezávislá na hodnotě komerční. Důraz je proto kladen na uměleckou kvalitu posuzovanou vůči standardům daného oboru. V tomto ohledu se excelentní projekty mohou trvale zařadit do naší kultury a budou ovlivňovat i další generace.“

Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

V úterý 21. února provedl Pražský filharmonický sbor ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Válečné requiem Benjamina Brittena, součást koruny duchovních kompozic 20. století (Martinů: Polní mše, Honegger: Jana z Arku na hranici, Messiaen: Offrandes oubliées, Pärt: Pašije pode sv. Jana, Penderecki: Polské requiem, Schönberg: De profundis, Stravinskij: Requiem Canticles). Známý je jeho příběh, kdy premiéra zazněla v roce 1962 v částečně obnovené katedrále sv. Michaela v Coventry, zničené za války leteckým úderem Luftwaffe. U nás je však málo známý obsah díla, protože se uvádí jen výjimečně. Je těžké důstojně naplnit požadavky a představy skladatele. Brittenův 66. opus vyžaduje mimořádné nasazení.

Vlivem různých závazků nenabízí Česká filharmonie moc ryze českých programů. Když už, tak jsou to povětšinou stále se vracející díla nebo premiéry současné hudby. Na málo známá díla českých klasiků prostě nezbývá v itineráři našeho prvního orchestru moc místa. Ocenil jsem tedy projekt hudby českých klasiků.

Čtrnáctého února si křesťanská minorita připomíná popravu svatého Valentýna, přičemž dle legendy jsou tři možnosti – 269, 270 nebo 273 po Kristu. V nemilost císaře Claudia II. přišel oddáváním mladých římských párů. Nejdříve anglosaské země, později celý Západ pak spojil pohanskou tradici s křesťanskou a majorita slaví tento den jako „svátek lásky“, přičemž rádi zapomínáme na mučednictví biskupa a misionáře San Valentina.

Abonentní koncert České filharmonie A4 (byl jsem přítomen druhé repríze 10. února) patřil mezi zážitky, kdy si říkám, že svět klasické hudby má budoucnost a nárok na život ve světě, který jinak řeší jiná témata a kde je okrajovým jevem.

Hudební festival Znojmo dělá pro českou hudební kulturu už 18 let obdivuhodnou práci. Dlužno dodat – poněkud v utajení. V daleké Praze se o něm moc neví a pro masová média občas existuje hlavně kvůli projektům Pavla Šporcla. Z doby nedávné dvě oratoria – Haydnův Návrat Tobiáše a Telemannův Den posledního soudu. Pro moravský festival je téměř nemožné prorazit do hlavního města. Nedivím se tedy, že spojil síly s poněkud tajemným Českým královským institutem a uspořádal barokní spanilou jízdu na Pražský hrad. Ve středu 8. února tak byli zástupci české a mezinárodní hudební obce, šlechty, duchovenstva, politiků v čele s ministrem kultury a lobbistů včetně Petra Koláře, možného budoucího hradního Machiavelliho, konfrontováni s hudbou Benátčana, skladatele a cellisty Antonia Caldary.