
Luboš Stehlík
Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.
Václav Luks: V současnosti jde o čisté rozlišení dobra a zla
12. listopad 2022Je zvláštní, jak klasická hudba je u nás impotentní vyprofilovat respektuhodnou, mezinárodně uznávanou, každoroční soutěž, pandán například k Thálii. Kdysi kvůli financím a nezájmu gramofonového byznysu zanikly Ceny Harmonie (dříve Zlatá Harmonie), Classic Prague Awards byly spíše kryptosoutěží než transparentním kláním, v Cenách Anděl je klasika pouze apendixem pro image, kvalitní ceny České hudební rady širší veřejnost nezná a totéž lze v podstatě napsat o cenách portálu Opera Plus. Ceny Ministerstva kultury ČR či státní ceny se sice do médií dostanou, ale jsou jen formální odměnou důchodcům za celoživotní práci, což sice není málo, ale majoritní veřejnost buďto nezajímají, nebo je bojkotuje.
Světově uznávaný dirigent Jakub Hrůša se od září 2025 stane novým hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden. Do té doby bude zastávat pozici designovaného hudebního ředitele. Na uvedeném prestižním postu v jednom ze světově nejvýznamnějších operních domů vystřídá Antonia Pappana, který od sezony 2024/2025 přijal u Londýnského symfonického orchestru místo šéfdirigenta po Simonu Rattleovi, jenž odchází k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Podepsáním smlouvy s Královskou operou v Londýně a po nedávných opakovaných vystoupeních s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky i vysoce oceňovaném debutu na Salcburském festivalu se nejlepší český dirigent současnosti Jakub Hrůša dostává na absolutní světovou špičku ve svém oboru.
Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, janáčkovský festival v Ostravě, Euroart a další mocně vstupují do světa komorní hudby. K nim se řadu let důstojně řadí Dvořákova Praha. V médiích je však málo reflektováno, kolik toho za dobu své existence tento festival pro komorní hudbu udělal. Letošek a příští rok jsou pod „kurátorstvím“ Pavel Haas Quarteta. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby letos pozval do Prahy mimo jiné Jerusalem Quartet, Bennewitzovo kvarteto a Zemlinského kvarteto. Poslední jmenované hrálo 17. 9. v Anežském klášteru. Magická atmosféra hlavního sálu bývalého konventu jej inspirovala ke skvělému výkonu.
Nejctihodnější hudební soutěží pro velmi mladé hudebníky je v České republice Concertino Praga. Původně ji měl pod křídly Československý rozhlas, dnes ji společně pořádají Český rozhlas a Akademie klasické hudby, pod níž spadá festival Dvořákova Praha, jež dala soutěži nový život, lesk a zachraňující ekonomickou a marketingovou podporu.
Chvála komorní hudby. Jsem v podstatě člověk minulého století. V opozici k bigotnímu komunismu 70. let a putinovskému imperiálnímu narcisismu současnosti vyznávám prapodivnou směs anglosaské a masarykovské demokracie, nebo-li chestertonovsko čapkovskou směs okořeněnou prvky křesťanství a judaismu. Můj konzervativismus a přebujelé estetické nároky se projevují i v recepci hudby. Jakkoli jsem milovník analogových a digitálních nahrávek, nejraději mám hudbu živou. Nicméně i když mi moje děti právem vytýkají, že nesdílím ducha doby a vzdoruji pokušení být účasten bouřlivých diskusí na sítích, jednu vymoženost současnosti uznávám: streamovací digitální platformy – Spotify, Google Play, Adagio, Apple Music, Deezer… mi přinesly v poslední dekádě zajímavou svobodu, a to hlavně nezávislost na rozhlasových platformách. Zjistil jsem, že si tak mohu vybírat podle nálady a profesního zájmu ze statisíců nahrávek v dobré kvalitě a nikdo mi nic nevnucuje a neoktrojuje, což je pro mě silný bonus. Od jisté doby tedy kombinuji streamovací platformy s pracovní „povinností“ být informován o nových nahrávkách a živou hudbou. Ta poslední však bude vždy první.
Festival Letní slavnosti staré hudby hostil od roku 2000 řadu špičkových pěvců, mimo jiné Mariu Skibu, Veronique Gens, dvakrát Philippa Jarousského a opakovaně Hanu Blažíkovou. K nim se pokusila 4. srpna 2022 přiřadit italská sopranistka Roberta Mameli. Partnerem jí byl soubor Collegium Marianum, jenž vede Jana Semerádová.
Doba covidová a válečná jako by byla pohromou pro printová média úzce napojená na klasickou hudbu. V roce 2021 zbankrotovaly renomované Hudební rozhledy, v červnu 2022 skončil neméně respektovaný Týdeník Rozhlas. Jestliže HRo neunesly ekonomické důsledky pandemie, TR, ač měl za sebou Radioservis a mohutný kolos Českého rozhlasu, stal se přítěží, apendixem, který zřizovatel odřízl a operaci zdařile zdůvodnil.
Desítky let poslouchám od vážených hudebníků a vážených novinářů fráze o české houslové, smyčcové, dechové, klavírní škole, dokonce někteří vážně hovoří o české dirigentské škole. Nikdo mi ale ještě nevysvětlil, čím přesně je, čím se vyznačuje, jaké jsou její atributy. Jistě – zmiňuje se ona až mýtická česká zpěvnost, ale neřekl bych, že by například Gautier Capuçon hrál méně zpěvně nežli Jiří Bárta či Tomáš Jamník. Jistě by se dal na konkrétních příkladech analyzovat odlišný cit pro interpretační specifika například hudby Dvořáka nebo Martinů, konstatovat, že národní zvuk České filharmonie je v určitých vrstvách jiný než mezinárodní Berlínské filharmonie. (Dlužno dodat, že u orchestrů je to relativní, protože hlavním hybatelem všeho je dirigent.)
Chvála člověčenství. „Duševní pochopení je jako zelená svěžest větví a listí stromu. Vůle je jako květy na stromě; mysl jako první rašící plod. Rozum pak jako plod v plné zralosti; cit je však současně jako výška i šíře tohoto stromu.“ „Všechno, co stvořil Bůh, bylo zdokonaleno v lásce, pokoře a míru. Lidské bytosti by si proto měly vážit lásky, využívat pokory a rozumět míru.“ (Hildegarda z Bingenu, 1098–1179). Velemilí čtenáři a příznivci Harmonie, předem vyznávám, že tento editorial je mimořádný, podobně jako je výjimečný obsah časopisu. V 90. letech jsem se pokusil jednou propojit dvě vydání Harmonie. Výsledek optimální nebyl, nicméně to není hlavní důvod, proč jsem se pokusil o reparát. Hlavní příčina je sice profesní, ale zároveň velmi osobní. Moje poslání v Harmonii je protkané životy mnoha hudebních osobností, odborných a obchodních partnerů a samozřejmě novinářů a publicistů a mých redaktorů a redaktorek. S většinou jsem měl a mám velmi kolegiální, ba někdy přátelské vztahy. U některých lidí se naše životní silokřivky neprotnuly, někdy byly doslova disharmonické. Leckdy stála vina na mé straně, protože „lidé musí spolu mluvit, mají -li se domluvit“. (Antoine de Saint Exupéry, 1900–1944).