Je zvláštní, jak klasická hudba je u nás impotentní vyprofilovat respektuhodnou, mezinárodně uznávanou, každoroční soutěž, pandán například k Thálii. Kdysi kvůli financím a nezájmu gramofonového byznysu zanikly Ceny Harmonie (dříve Zlatá Harmonie), Classic Prague Awards byly spíše kryptosoutěží než transparentním kláním, v Cenách Anděl je klasika pouze apendixem pro image, kvalitní ceny České hudební rady širší veřejnost nezná a totéž lze v podstatě napsat o cenách portálu Opera Plus. Ceny Ministerstva kultury ČR či státní ceny se sice do médií dostanou, ale jsou jen formální odměnou důchodcům za celoživotní práci, což sice není málo, ale majoritní veřejnost buďto nezajímají, nebo je bojkotuje.

Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, janáčkovský festival v Ostravě, Euroart a další mocně vstupují do světa komorní hudby. K nim se řadu let důstojně řadí Dvořákova Praha. V médiích je však málo reflektováno, kolik toho za dobu své existence tento festival pro komorní hudbu udělal. Letošek a příští rok jsou pod „kurátorstvím“ Pavel Haas Quarteta. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby letos pozval do Prahy mimo jiné Jerusalem Quartet, Bennewitzovo kvarteto a Zemlinského kvarteto. Poslední jmenované hrálo 17. 9. v Anežském klášteru. Magická atmosféra hlavního sálu bývalého konventu jej inspirovala ke skvělému výkonu.

Nejctihodnější hudební soutěží pro velmi mladé hudebníky je v České republice Concertino Praga. Původně ji měl pod křídly Československý rozhlas, dnes ji společně pořádají Český rozhlas a Akademie klasické hudby, pod níž spadá festival Dvořákova Praha, jež dala soutěži nový život, lesk a zachraňující ekonomickou a marketingovou podporu.

Chvála komorní hudby. Jsem v podstatě člověk minulého století. V opozici k bigotnímu komunismu 70. let a putinovskému imperiálnímu narcisismu současnosti vyznávám prapodivnou směs anglosaské a masarykovské demokracie, nebo-li chestertonovsko čapkovskou směs okořeněnou prvky křesťanství a judaismu. Můj konzervativismus a přebujelé estetické nároky se projevují i v recepci hudby. Jakkoli jsem milovník analogových a digitálních nahrávek, nejraději mám hudbu živou. Nicméně i když mi moje děti právem vytýkají, že nesdílím ducha doby a vzdoruji pokušení být účasten bouřlivých diskusí na sítích, jednu vymoženost současnosti uznávám: streamovací digitální platformy – Spotify, Google Play, Adagio, Apple Music, Deezer… mi přinesly v poslední dekádě zajímavou svobodu, a to hlavně nezávislost na rozhlasových platformách. Zjistil jsem, že si tak mohu vybírat podle nálady a profesního zájmu ze statisíců nahrávek v dobré kvalitě a nikdo mi nic nevnucuje a neoktrojuje, což je pro mě silný bonus. Od jisté doby tedy kombinuji streamovací platformy s pracovní „povinností“ být informován o nových nahrávkách a živou hudbou. Ta poslední však bude vždy první.

Festival Letní slavnosti staré hudby hostil od roku 2000 řadu špičkových pěvců, mimo jiné Mariu Skibu, Veronique Gens, dvakrát Philippa Jarousského a opakovaně Hanu Blažíkovou. K nim se pokusila 4. srpna 2022 přiřadit italská sopranistka Roberta Mameli. Partnerem jí byl soubor Collegium Marianum, jenž vede Jana Semerádová.

Chvála člověčenství. „Duševní pochopení je jako zelená svěžest větví a listí stromu. Vůle je jako květy na stromě; mysl jako první rašící plod. Rozum pak jako plod v plné zralosti; cit je však současně jako výška i šíře tohoto stromu.“ „Všechno, co stvořil Bůh, bylo zdokonaleno v lásce, pokoře a míru. Lidské bytosti by si proto měly vážit lásky, využívat pokory a rozumět míru.“ (Hildegarda z Bingenu, 1098–1179). Velemilí čtenáři a příznivci Harmonie, předem vyznávám, že tento editorial je mimořádný, podobně jako je výjimečný obsah časopisu. V 90. letech jsem se pokusil jednou propojit dvě vydání Harmonie. Výsledek optimální nebyl, nicméně to není hlavní důvod, proč jsem se pokusil o reparát. Hlavní příčina je sice profesní, ale zároveň velmi osobní. Moje poslání v Harmonii je protkané životy mnoha hudebních osobností, odborných a obchodních partnerů a samozřejmě novinářů a publicistů a mých redaktorů a redaktorek. S většinou jsem měl a mám velmi kolegiální, ba někdy přátelské vztahy. U některých lidí se naše životní silokřivky neprotnuly, někdy byly doslova disharmonické. Leckdy stála vina na mé straně, protože „lidé musí spolu mluvit, mají -li se domluvit“. (Antoine de Saint Exupéry, 1900–1944).