Smetanova hudební, výtvarná a nově i poetická Litomyšl prolíná doslova do celého města, a to včetně zahrad. Více o tom Iva Vrátilová z organizačního týmu festivalu.

Někteří historici a politici mají skon označovat léta 1948 až 1989 dobou temna. V každé době nesvobody jsou však semínka volného myšlení, odporu, naděje a tvůrčího vzmachu. Jejich ohniskem je většinou umění. Kolik silných, inspirujících osobností nabídla v této těžké době hudba, divadlo, film, literatura, svět výtvarného umění. Zcela jistě k nim patřili manželé Marie Glázrová a Eduard Haken, mistrovsky ovládající herectví a zpěv.

Česká filharmonie v desátých letech zvala k hostování nadějné mladé dirigenty ze světa. Bylo to poslechově přínosné a coby zrcadlo domácímu hudebnímu životu inspirující. Bohužel od toho možná nejen z provozních důvodů odstoupila. Festival Pražské jaro šel českou cestou a naštěstí vytrval. A tak si během let odbyli debut například dirigenti Marek Šedivý, Jiří Rožeň, Robert Kružík a Marek Prášil. Všichni potvrdili svůj talent a v té či oné míře se prosadili v Česku i v cizině. Letos dalo Jaro 22. 5. šanci Aleně Hron (rozené Jelínkové), která dokončuje své studia na Zürcher Hochschule der Künste, přičemž ji blahodárně podporuje nejen její okolí, ale i Hudební nadace Stadler-Trier. Ukázala velmi silný talent a potěšilo mě, že Česká republika má další výbornou dirigentku.

Antoine Tamestit, 1979, mi připadá jako nenápadný demiurg mezi violovým vesmírem a pozemšťany. Každé jeho rezidenční vystoupení na letošním festivalu Pražské jaro bylo něčím nezapomenutelné. Bylo tomu tak i na recitálu 20. května ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy byl jeho partnerem báječný klavírista Cédric Thiberghien, 1975 (s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony kdysi nahrál Brahmsův První koncert; je uměleckým partnerem i Aliny Ibragimovy a Stéphana Degouta).

Rezidenčním umělcem 78. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je violista Antoine Tamestit, což je už samo o sobě sympatické. Nečekaně silný příklon vedení festivalu k opomíjené viole není však jen v jeho dvou koncertech (20. 5. – Tamestit, Tiberghien, 21. 5. – Faust, Tamestit), ale i v uspořádání violové soutěže, jejíž porotu vedl. Pozoruhodná sestava vedla festival k realizaci speciálního koncertu, na němž se představili všichni členové soutěžní komise. A tak pražskojarní sobota 13. května byla doslova violová – dopoledne matiné v Anežském klášteru, večer finále soutěže. 

Pro většinu lidí byla sobota 6. května klidným dnem volna, pro mnohé dnem královské korunovace Karla alias Charlese III. a Camilly Britské, pro menší skupinu znamenala koncert PKF – Prague Philharmonia, pro Ukrajince byla dalším válečným dnem, kdy zemřelo mnoho lidí, pro mě to byly hlavně narozeniny vnučky, kterých jsem byl přítomen jen díky WhatsAppu.

Aby byla existence dobré hudby smysluplná, měla by existovat, dle mého idealistického přesvědčení, stejně jako veřejné a státní instituce pro bono publico, nikoliv pro domo sua. Součástí „klasické“ hudby jsou mimo jiné festivaly a orchestry. Zhruba před čtyřiceti lety byl koncertní život jasně rozparcelován. Západní hvězdy vozilo prioritně Pražské jaro, symfonické orchestry hostily hlavně domácí hvězdy s kořením lidí ze zemí východního bloku a „prověřených“ umělců Západu, domácí mohli slyšet „hvězdy“ maximálně v NDR, Maďarsku a Polsku, prominenti a špiclové, někdy i normální občané, dostávali výjezdní doložku na Západ. Po roce 1989 se dominance Pražského jara zprvu zvětšila, ale brzy nabrali dech v Brně, Litomyšli a Ostravě. Zvláště v novém století došlo pod vlivem inspirace z Evropské unie k zákonitému posunu, kdy začaly expandovat tematicky vyhraněné festivaly a síla univerzálních se rozrůznila nebo ochabovala.

V neděli 16. dubna se odehrál v Dvořákově síni pražského Rudolfina operní recitál italského tenoristy Vittoria Grigòla – koncert obsahem tradiční, koloritem netradiční; klavírním partnerem mu byl Vincenzo Scalera.

V rámci vydařeného Velikonočního festivalu nabídl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v kostele sv. Šimona Judy dva mimořádné programy: na Velký pátek a Bílou sobotu Bachovy Pašije podle Jana v divadelním výkladu Matěje Formana a na Velikonoční neděli projekt s názvem Veselé Velikonoce s Mozartem. Oba projekty měly světla i polostíny. Letmo se zastavím u Mozarta.

Dotknou-li se média vizualizací hudby Johanna Sebastiana Bacha, většinou připomínají drtivý dojem z režijního ztvárnění Matoušových pašijí Peterem Sellarsem (Berlínská filharmonie, Simon Rattle a řada dalších účinkujících, 2013–14). Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se rozhodl o deset let později připomenout ústřední pasáže Bible zcela jinak a překvapivé řešení v mých očích svou poetikou a celostním konceptem překonalo Sellersův výklad. Dlužno dodat, že ztráta možná několika oratorií Johanna Sebastiana Bacha (zvláště pak Markových pašijí) patří k největším hudebním katastrofám dějin lidstva.