„Romské osady na východním Slovensku patří k nejzoufalejším místům. Když jsem tam byla poprvé, nemohla jsem tři měsíce spát. Pořád jsem před sebou viděla oči dětí, které tam žijí,“ říká Ida Kelarová. „Když se do takové osady narodíte, jste v podstatě odsouzení na doživotí k bídnému životu. Chudoba a beznaděj je tam nezměrná.“ (Z výstavy k Mezinárodnímu dni Romů 2019 v pražském Rudolfinu)

Z mého pohledu se město Žamberk zapsalo do dějin především tím, že se zde 22. ledna 1929 narodil skladatel, učitel, klavírista a varhaník Petr Eben (zemřel 24. října 2007 v Praze). Bylo o něm napsáno tolik, že z jeho životní pouti stačí připomenout heslovitě důležitou epizodu v Českém Krumlově, židovské kořeny, na konci války věznění v lágru Buchenwald, studium klavíru u Františka Raucha a kompozice u Pavla Bořkovce. Nikdy netajil svou víru a příklon ke katolicismu. Právě to mu komplikovalo život. S manželkou Šárkou, sestrou pianisty a skladatele Ilji Hurníka, vychovali tři syny – matematika, klavíristu Kryštofa, moderátora, herce, textaře Marka a muzikologa, klarinetistu Davida.

Tím, že ve vás titulek vzbudil zvědavost a vy čtete tento článek, splnil svoje poslání, tudíž zapomeňte na něj.☺ Večerní cyklus koncertů staré hudby Barokní podvečery  se konají už po devatenácté, ale stále si drží vysokou úroveň dramaturgie a interpretace. Ve čtvrtek 28. 3. nabídl pořadatel, Collegium Marianum – Týnská škola,  recitál jejich hlavní houslistky Lenky Torgersen s provokativním názvem Bizzaria. Večer se konal s podporou pražského Kláštera dominikánů v jejich Barokním refektáři v Jilské ulici.

Vážené čtenářky, ctihodní čtenáři, osobností dubna je virtuoska na těremin Carolina Eyck, jež bude hostem festivalu Pražské jaro. Nabízíme však i profily několika z mého pohledu významných lidí – vedoucí chlapeckého sboru, „postautentisty“, který je důkazem, že v Británii není jenom Gardiner, a na slovo skoupého violoncellisty, kterého jsme rozmluvili, jenž vypadá jako metamorfóza demiurga a obyvatele Athosu či Šaolinu, proslulého interpretací romantické i současné hudby. Vloni natočil na barokní nástroj Bachovy suity, což by snad mohla být jedna z českých gramofonových událostí tohoto desetiletí.

Od 20. do 24. března by mohla být Praha klidně hudebním synonymem Versailles. V Lichtenštejnském paláci, sídle HAMU,  pořádaly  Collegium Marianum – Týnská škola a  Centrum barokní hudby z Versailles  interpretační kurzy. V pořadí třetí pražský ročník byl letos věnován francouzské  vokální a instrumentální hudbě baroka, tedy výuce zásad dobové interpretace, základů gestiky a barokního tance, deklamace, rétoriky a v případě zpěváků i výslovnosti staré francouzštiny. Kromě živé hudby měla veřejnost možnost slyšet i dvě mimořádně zajímavé přednášky: Music at Parisian Salons in the 18th Century and How Musicians from Central Europe Contributed to it  (Jana Franková) a  French Style in Baroque Music: Context and practices in Paris During the 18th Century  (Benoît Dratwicki).

Ačkoliv violoncellistka Michaela Fukačová (nar. 27. 3. 1959 v Brně) nežije v Česku už několik desetiletí, je vnímána jako česká umělkyně a dle mého mínění je stále ve svém oboru na našem hřišti nejvýtečnější a nejúspěšnější ženou. O narozeninách dam by se po jejich třicátém věku asi nemělo hovořit, ale paní Fukačová je tak silná osobnost a v našem národním rámci natolik mimořádná, že učiním (opět) výjimku.

Léta odcházení Velké Británie z Evropské unie se, zdá se, blíží rozuzlení (katarzi?). V médiích se jako kolovrátek omílá téma tzv. tvrdého, silného BRexitu, odchodu bez dohody. Nutně mě napadlo, jestli by se to mohlo promítnout do klasické hudby. A tak jsem oslovil vlivné manažery. Kupodivu jich odpovědělo méně, než jsem čekal. Otázka? „Projevil by se nějak ve vaší organizaci tvrdý brexit?“

Vážení příznivci harmonie, mnozí z vás mi napsali, že je zajímá můj názor na letošní Classic Prague Awards (www.classicpragueawards.cz), prý kdo jiný by měl mít nezávislý názor, než HARMONIE. Vyhlášení jsem viděl v lednu jen v televizi; pořadatel, hudebníci i média byli zdá se spokojeni, takže se pokusím jen o zobecnění.

Sedmý únor 2019 se stal (pro mě nečekaně) významným dnem českého hudebního života. Pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Collegium 1704 uvedl umělecký leader a dirigent Václav Luks v Dvořákově síni Rudolfina v duchu historicko poučené interpretace hudby dvě zásadní díla dechového repertoáru – Gran Partitu in B KV 361/37a (Serenáda č. 10) Wolfganga Amadea Mozarta a Serenádu d moll op. 44 Antonína Dvořáka.