Milí čtenáři, je 21. listopad 1989. Mezi 200 000 lidmi na Václavském náměstí cinká klíči i jeden z vůdců Supraphonu, který mě ještě na jaře toho roku chtěl vyhodit z národního podniku Supraphon kvůli podepsání jakési petice. Kovaný člen KSČ, spolehlivý stranický kádr, se stal přes noc demokratem a brzy poté věrozvěstem kapitalismu. Stejné to bylo s řadou dalších osob české hudební kultury.

Dubnové výročí narození Williama Shakespeara (duben 1564) bylo impulsem i pro PKF-Prague Philharmonii, aby 13. dubna 2014 nabídla v pražském Rudolfinu „pohádkový večer“. Herní kulminace nastala bohužel hlavně ve výběru z  Mendelssohnovy  suity Sen noci svatojánské, op. 61. Zde orchestr ukázal své známé kvality. A nezabránil mu v tom ani bezkrevný a dle mého mínění neinspirativní výkon původem ukrajinského dirigenta Kirilla Karabitse.

Ticho, které bylo naléhavější, nežli největší fortissimo, ticho, plné napětí i smíření, ticho, jako odraz stavu mysli tisícovky lidí, ticho, které ponížilo nynější nejistotu Evropy… Zažil jsem to u Verdiho Requiem několikrát. Po doznění posledního pianissima „zazní“ místo aplausu ohromující ticho. Všichni interpreti a posluchači se vzpamatovávají ze sugestivního poselství „oratoria-opery“.

Člověk se při své cestě životem setkává mimo období světla i stínu, vzestupů i pádů též s většími i menšími zázraky. Já řadím mezi ty velké setkání s mojí manželkou nejlepší ze všech a narození tří dětí. Moje profese hudebníka a novináře se protnula i s malými zázraky.

Kdo byl Pablo Martin Melitón de Sarasate y Navascués? Autor asi 54 opusů, jež komponoval hlavně pro sebe, houslista, nad jehož hrou se prý tajil dech a jehož projev, přes determinaci velikostí rukou (prý proto nikdy nehrál Paganiniho), se zdál být současníkům nepřekonatelný, pravý caballero, milovník žen, který se nikdy neoženil, člověk s velkým srdcem, mnohé podporoval, oslnivý virtuos, jehož hru poznala i Praha a kterému kolem třiceti skladatelů věnovalo svá díla.

Asi nenajdete v hudební literatuře 20. století neoklasičtější skladbu, než je hudba Igora Stravinského k baletu Pulcinella. U nás byla suita i balet samotný proveden mnohokrát. Možná že i v původní verzi s třemi sólovými hlasy, ale já o ní nevím. Jakub Hrůša rád chodí nevyšlapanými cestami a sestavováním programů překvapuje.

Vážení čtenáři, řada z vás poslouchá stanici Český rozhlas Vltava. I když po restrukturalizaci rozhlasu nemá dle mého mínění takové podmínky jako dříve, stále je to u nás nejkulturnější masové médium, které úspěšně naplňuje veřejnoprávní status ČRo. Více než deset let byl pravidelnou součástí dopoledního vysílacího schématu pořad Rondo, v němž kritici a redaktoři upozorňovali na nahrávky klasické hudby.

Agentura FOK nabídla dne 11. 3. 2014 v pražském Kostele sv. Šimona a Judy hodně silný zážitek – koncert izraelského tria Sharon Kam (klarinet) – Ori Kam (viola) – Matan Porat (klavír). Kostel, jehož interiér volá po renovaci a který má problematickou akustiku, byl prozářen doslova světovými výkony.

Tradiční schéma symfonických (abonentních) koncertů bývá předehra (symfonie) – koncert – symfonické dílo. Více či méně úspěšně naplňovaný (a prodávaný) formát. Česká filharmonie se 12. 3. 2014 (reprízy 13. a 14. 3) pokusila díky dirigentovi Manfredu Honeckovi tuto rutinu úspěšně nabourat.

Recitál čínského klavíristy a světové celebrity Li Yundi (李云迪) měl být klavírním vrcholem jarní koncertní sezony  v Praze. Bohužel byl spíše rozčarováním. (Jestli označit něco za klavírní vrchol sezony, pak to byla interpretace Hélène Grimaud Brahmsova Klavírního koncertu č. 1 d moll op. 15  na abonentním koncertu České filharmonie ve dnech 5. – 7. 3.)