Jasné zítřkyUž v době dospívání v normalizačních sedmdesátých letech jsem měl problém s „jasnými zítřky“. Na všech stupních škol jsem musel číst nebo poslouchat prázdné floskule, jak je současnost skvělá a bude ještě skvělejší. Nyní poslouchám podobné fráze, jen vizáž politiků (většinou) nepřipomíná členy ÚV KSČ. Nicméně nebude na škodu se u dnešních jasných (hudebních) zítřků pozastavit.

Původně jsem se chtěl s Josefem Špačkem sejít kvůli Ševčíkovi a festivalům a mělo stačit dvacet minut. Během rozhovoru jsem se však dozvěděl novinku, jež mě přiměla improvizovat, takže jsme pili kávu dvě hodiny. Elitního českého houslistu totiž čeká poslední sezona na první židli České filharmonie, pak jeho sólový klipr vypluje na bezbřehé hudební moře. Důvodem k setkání nebylo však jen ohlédnutí za jeho působením ve filharmonii, ale i výzvy budoucnosti. 

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?Českou filharmonii čekají další změny. Vedení Rudolfina vyměnilo z více než 60 procent Radu Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH) a zveřejnilo zprávu, že hlavní koncertní mistr Josef Špaček rezignoval na svoji pozici a sezona 2019/2020 bude jeho poslední. Zatímco dosud dravost proudu kariéry sólisty jen testoval, příští rok s ním bude už naplno bojovat. Jestli z toho budou výhry, nebo i ztráty, ukáže čas.

Kolega Boris Klepal napsal pro server Aktualne.cz výbornou reflexi filmu Pavarotti. Tedy zjevně jej viděl celý. Já jej viděl také. Na rozdíl od něho jsem o něm ale nechtěl psát, protože mi to přišlo zbytečné. Dlouho jsem to měl v podvědomí, ještě jednou jsem se k recenzi pana Klepala vrátil a nakonec se rozhodl, že učiním výjimku a sepíšu poněkud osobní reflexi, ostatně stejně nemám v sobotu 20. 7. nic fundamentálního na práci a chci se vyhnout koupání v jihočeském písníku.

V roce 1997 jsem zažil jeden z mých nejsilnějších hudebních okamžiků – byl jsem přítomen výseku natáčení Rusalky pro společnost Decca. Nad vším vládl totálně koncentrovaný sir Charles Mackerras, nicméně víc než hra České filharmonie, jež měla tehdy své limity, si mě podmanil zpěv Bena Heppnera a především Renée Fleming, jež byla řadu let hlavní primadonou Metropolitní opery v New Yorku. (O dvacet let později dlouhou kariéru v tomto legendárním divadle ukončila.)

Klavíristu Iva Kahánka (1979) jsem poprvé jsem slyšel v roce 2004 na soutěži Pražského jara. Měl jsem pocit, jako by bych byl svědkem zrodu hvězdy, podobně jako v roce 1995 v případě Magdaleny Kožené. Dalších patnáct let mi dalo za pravdu. Letos dospěl do věku, kdy už se o něm nadále nebude psát jako o mladém talentovaném pianistovi. Svůj vysoký kredit musí potvrzovat na každém koncertu.

Malý kruh je stejně nekonečný jako velký. V uplynulých 25 letech prošla Harmonie několika krizovými situacemi a jako všechny časopisy světa občas produkovala chyby. Naštěstí podstatně víc bylo krásných okamžiků a správných edičních projektů. Trajektorie kvalitativního i kvantitativního růstu časopisu postupně stoupala. Otiskli jsme takové množství článků, recenzí a sériových řad jako nikdo jiný v českém hudebním mikrosvětě. Jak narůstala harmoniová léta, zlepšovala se i polygrafie a grafika časopisu. Někdy v roce 2016 jsem se začal zaobírat (většinou při cestách metrem) myšlenkou, jestli jsme nedosáhli stropu a že možná nastal čas na změnu. Nějak jsem to vždy pod naléhavostí života (a možná i averze k profanaci slova „změna“ politiky) odsunul, nicméně se to po čase navracelo. Vloni jsem na břehu jednoho jihočeského písníku dospěl k pocitu, že musím dát impuls k zásadní změně. Nechtěl jsem odvalit tíhu odpovědnosti do budoucna a vzal na sebe riziko (dokud tu je ještě energie).

Pražský komorní orchestr byl pro mě mnoho let zárukou vysoké tónové stability. Přiznávám že jsem jej někdy slýchával častěji, jindy méně. Více v době vedení Ondřejem Kukalem, méně v době Radima Kresty. Byla i doba, a není to tak dávno, kdy orchestr vysloveně stagnoval, možná byl i blízko svému konci. Nový umělecký život začal s příchodem houslisty Leoše Čepického, jenž v roli uměleckého vedoucího a koncertního mistra dává orchestru silnou energii. Koncert PKO 18. června ve Dvořákově síni pražského Rudolfina měl tři výrazné osobnosti – dirigenta Jiřího Rožně, violoncellistu Jiřího Bártu a skladatele Lukáše Hurníka.