„Kohout se stal jednou z hlavních postav popisovaného kvartetního rozkvětu, a to hlavně svým prosazováním kolegiální etiky, striktně vylučující jiné než umělecké soutěžení –některé pražské soubory (nebylo jich mnoho) usilovaly využít skutečnosti, že mají blíž ke žlabu Pragokoncertu, který jediný měl tehdy možnost vyslat český soubor za hranice, a uchylovaly se dokonce u jednotlivých pořadatelů k pomluvám, týkajícím se úrovně mimopražských kolegů. Ke špinavým praktikám pracovníků Pragokoncertu samého patřilo například odvolat ohlášené a propagačně už připravené účinkování brněnského souboru na významném zahraničním festivalu s tím, že přijal výhodnější nabídku ve Skandinávii, a poslat místo něho protežovaný soubor pražský. Tonda Kohout měl o těchto činnostech přehled a během častého hostování Smetanova kvarteta v Brně o tom moravské kolegy informoval. A nejen to: když kvůli časové kolizi muselo jeho kvarteto jeden z obou svých zájezdů (vznikla omylem zprostředkovatelů) odříci, doporučil zahraničnímu pořadateli tehdy mladé Janáčkovo kvarteto (o nějakém Brnu tam do té doby nikdo neslyšel) a to tam slavilo nečekaný triumf, který se stal počátkem jeho rozsáhlé zahraniční činnosti.“ (Jiří Beneš: Antonín Kohout - Víc než kvartetní violoncellista, Harmonie 12/2019)

Čas nenávratně letí. Blíží se konec roku a v jedinečném období adventu, Vánoc a konce roku bývá dobré ohlédnut se. Jaký byl 19. rok třetího tisíciletí? Pro Harmonii vzrušující, neboť jsme uskutečnili největší vizuální změnu v dějinách české hudební žurnalistiky. Reakce jsou zatím většinou pozitivní, takže se mohu těšit nadějí, že jsme „otočili kormidlo správným směrem“. Mám radost z vývoje našeho portálu, který patří mezi nejkvalitnější české internetové hudební platformy, a ze životem kypícího facebooku.

Je to už dobré dva roky, co jsem naposledy slyšel Bennewitzovo kvarteto.  Donesly se ke mně skvělé reference, takže jsem původně na koncert šel z prozaického důvodu, abych poznal, jak teď hraje, abych byl tak říkajíc „v obraze“. Zvolilo si program, jenž měl v sobě až průhlednou linii. V centru Mendelssohn (Smyčcový kvartet a moll, op. 13), jenž byl svorníkem k Bachovi (výňatek z Umění fugy), jehož pro svět znovu objevil, a k Beethovenovi (Smyčcový kvartet a moll op. 132, č. 15), jehož obdivoval, miloval a v určité fázi života i napodoboval.

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně, takže se stal pro mě „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)  

1989-2019. „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.“ „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ Tändzin Gjamccho. Na slova čtrnáctého dalajlámy jsem si vzpomněl, když sleduji podivné symbolické flagellatio, které předvádějí vůči naší zemi byrokraté Čínské lidové republiky. Jako správní podřízení jistě důkladně přemýšleli, jak se zavděčit vrchnosti za urážku od pražského primátora, který jako politický novic neodhadl reakci adresáta. Odnesla to kultura, která se nemůže bránit. Cenzor hledal, hledal a hle, našel jednoduchý klíč.

Ovoce, pravda a láska. Švejk: „Paní Müllerová, já jdu na vojnu.” Müllerová: „A co tam budou dělat?” Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”Můj srpnový editorial byl po odeslání do tisku náhlým ukončením „kauzy šmarda“ zčásti antikvován, což je riziko časopisů, když chtějí být aktuální. (Doufám, že na počátku října nebude minulostí i tento sloupek.)

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Pro Pietariho Inkinena bude koncertní sezona 2019/20 poslední v roli šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Loučení začal 18. září zahajovacím koncertem sezony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Sólisty večera byli houslista (jindy také dirigent) Pinchas Zukerman (1948) a violoncellistka Amanda Forsyth (1966, dcera skladatele Malcolma Forsytha, členka Zukerman Chamber Players). Musím dodat, že Pinchas Zukerman přijal nabídku být v této sezoně rezidenčním umělcem FOKu. Ostatně orchestr dobře zná, neboť v roce 2012 měl v Praze recitál a o pět let později zahajoval 83. sezonu FOK. Loučení Inkinena bude pokračovat v říjnu Mahlerovou 3. symfonií, v březnu Dvořákem (Vodník), Mozartem (Klarinetový koncert), Sibeliem (Oceanidy) a Debussym (Moře), v dubnu provede Dvořákovu Stabat mater. Tečkou pak bude atraktivní červnový program, kdy si vzpomene na svou houslovou dráhu a provede s Pinchasem Zukermanem Bachův houslový Dvojkoncert d moll, podpoří svého přítele v Mozartově Houslovém koncertu A dur a jako vrchol sezony uvede Stravinského Svěcení jara.

Úterní večer 17. září patřil na festivalu Dvořákova Praha opulentní oslavě hudby Petra Iljiče Čajkovského. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova žije posledních několik let hlavně tímto skladatelem. Průsečíkem všeho je pro ni sedmidílný „komplet“ The Tchaikovsky Project, jenž vydal londýnský label Decca a jenž je nyní oceňován v řadě zemí světa. Na festivalu uvedl náš národní orchestr hned dva programy cele věnované Čajkovskému. (Úvahu o vhodnosti tak velkého jednostrunného přídělu hudby nechám pro tentokrát stranou, protože by to bylo na delší studii.) Program 13. 9. jsem neslyšel, proto se budu věnovat večeru, na němž zazněly Serenáda C dur, Variace na rokokové téma A dur a Pátá symfonie e moll.