Kolem svých dvanáctin jsem nevedl jen duchovní dialog s Dvořákem, Mozartem, Schubertem, Vivaldim, Brahmsem či Beethovenem, neutápěl jsem se jen ve Svěcení jara, ale schroustal jsem kdeco – od spisů Rollanda včetně Jana Kryštofa a Chrámu i tvrze Pavla Eisnera po životopisy Michelangela, Ondříčka, Kubelíka, od verneovek po jména „literatury absurdna“ jako byli Sören Kierkegaard, Jean-Paul Sartre či Franz Kafka. Je to sice divné, ale svět absurdity mě fascinoval. (Možná proto, že byly v mém podvědomí uloženy zážitky z druhé poloviny roku 1968.) S fenoménem absurdity jsem se pak střetával často – v životě, ve studiu i v křesťanství. Ostatně doba vlády nereformovatelných komunistů byla absurdní ze své podstaty.

Několik měsíců je kultura v podivné hibernaci. Jako občan tohoto státu některým krokům politiků rozumím, jiným částečně, v leckterých tápu. Nechápu, proč v březnu a dubnu nechali na holičkách stovky hudebníků „na volné noze“, takže špičkoví instrumentalisté a zpěváci si museli přivydělávat v supermarketu nebo být podomními distributory, že koncertní sál typu Rudolfina či Besedního domu je pro ně zdravotně rizikovější než hobbymarket nebo obří nákupní centrum atd. atp. Na počátku května sice vláda umožnila pořádání kulturních akcí, jenže limity jsou natolik omezující, že pro divadla, symfonické orchestry a festivaly nemá ekonomický smysl býti Fénixem a povznést z prachu svoje projekty. S nadějí čekají na podzim, jenž by měl být kulturně nabit. Ministr kultury nicméně mimo jiné prohlásil (možná ještě změní názor), že velké kulturní akce jsou do konce října zakázány.

V současné korono době místo abych proklínal Čínu, že vlastně „stvořila“ a vyslala do světa nový virus, přičemž se nechtěně postarala o celosvětovou tragédii a necítí potřebu se za to omluvit, místo abych si dělal legraci z neschopnosti našich politiků včas zajistit ochranné pomůcky a z jejich servility vůči téže zemi, jež nám teď blahosklonně draze prodává roušky a respirátory nebo abych byl nabroušený na českou módu lyžovat v Itálii, raději se pokouším dělat cosi smysluplného. Jelikož moje zdravotní dokumentace a věk mě přiměly být v dobrovolné izolaci a obejít se bez občerstvujícího prostředí redakce Harmonie, dovolím si jen pramínek myšlenek. Budou to dva příběhy, které jsou sice od sebe časově hodně vzdálené, ale mají svůj průsečík.

Původně jsem psal tento editorial v době, kdy byli v České republice pouze tři pacienti s nemocí Covid-19 a ministr kultury varoval, že by mohlo být zrušeno letošní Pražské jaro. Myslel jsem, že by měli přátelé klasické hudby nebo jazzu projevit koronovzdor a nadále chodit na koncerty, opery a jam sessiony a nenechat zvítězit nad živou hudbou Google Play, Spotify, Idagio, Deezer, Apple nebo Amazon. Jenže na výročí okupace našeho státu Hitlerem 15. března nás už koronavirus zcela okupoval, nemocných jsou stovky a hrozí, že jich budou tisíce a naše země bude ekonomicky kolabovat. Veřejná kultura klesla do bodu nula, zrušených koncertů klasické a jazzové hudby jsou stovky a přes nadějeplná vyjádření visí otazník nejen nad zbytkem hudební sezony, ale i Pražským jarem, ostravským Janáčkem, Dvořákovou Olomoucí atd. Nevíme, kdy se původně čínský virus unaví, takže není vyloučeno, že v ohrožení mohou být i červnové, ba i prázdninové hudební akce. Každý den je jiný a intendanti orchestrů, divadel a jednorázových akcí situaci asi úzkostlivě sledují. Kdoví, co se bude dít v době, kdy vyjde toto číslo Harmonie. Za redakci musím doufat, že některé články tohoto vydání se neocitnou tak trochu na slepé koleji…

Pro ty z vás, kteří jste byli v prosinci 2019 přítomni provedení Houslového koncertu D dur Leonidase Kavakose s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu, bude nahrávka cennou upomínkou na mimořádný zážitek, navíc s komorním bonusem. Pro diskofily, kteří ctí mimořádné Kavakosovo houslové umění, budou dvě CD utvrzením, že patří do světové hudební elity, pro ostatní nejspíš objevem, protože to, co pod jeho vedením vzniklo, je vskutku výjimečné.

Česká filharmonie, potažmo i Český spolek pro komorní hudbu,  má tak termínově nabitý program, že uvádí mnohé zajímavé projekty buďto dopoledne nebo odpoledne. Tak dopadla i abonentní řada K. Ještě štěstí, že neskončila v Sukově síni, ale díky 15. hodině se koncerty konají ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Zde nabídl 23. 2. pěkný program Komorní orchestr České filharmonie. Nadstandardní výsledek přičítám hlavně koncertnímu mistru České filharmonie Josefu Špačkovi, uměleckému garantu pozitivního projektu (formálně jsou dalšími garanty Jan Mráček a Jiří Vodička). 

Analýza takovéhoto tématu by si zasloužila důkladnou vědeckou studii, na což není místo. Tedy jen stručná poznámka: Pro jakoukoli seriózní interpretaci musí hudebník nejen studovat různá notová vydání, existuje-li, tak i kritického, ale vstřebávat též informace o vzniku díla, obecné historické souvislosti, interdisciplinární vztahy atd., prostě vše relevantní. Tento servis by mu nabízí v první řadě hudební věda. Pro muzikology by pak mělo být důležité být v kontaktu s živou hudbou, dokonce si myslím, že když tomu tak není, může být jejich práce ochuzena. (U některých kolegů vidím blahodárné propojení teorie a praxe – příkladem budiž třeba David Eben či Martin Horyna…)

Tento rok se hudební svět točí kolem výročí Ludwiga van Beethovena. Je tomu tak i v českém mikrosvětě. Pokusů o inspirované tlumočení Beethovena bylo, je a bude bezpočet. Jakkoli některé projekty budou dozajista velmi zajímavé, možná i s mezinárodním přesahem, obávám se, že se jen máloco vyrovná tomu, co jsem prožil 19. prosince 2019 v pražském Rudolfinu, kdy vedl Českou filharmonii Leonidas Kavakos, v Praze poprvé i v roli dirigenta. Té se zhostil v Eroice překvapivě dobře a svým nenápadným, leč mocným charismatem si získal nejen publikum, ale i zhýčkaný orchestr navyklý na silné dirigentské váhy. O nadstandardním vztahu mezi houslistou a orchestrem svědčí slova koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky: „Spolupráce s ním byla výborná. Měl jasnou představu o zvuku a frázování a často si půjčoval mé housle, aby nám detaily při zkoušení zahrál. Byl velice milý a přátelský.“