Původně jsem si chtěl říjnovým editorialem udělat pro tento rok pauzu s cenami, ale 28. září jsem změnil názor. Ke Dni české státnosti udělil předseda Senátu Parlamentu České republiky stříbrné pamětní medaile. Toto ocenění má sice tradici jen od roku 2012, zato má již dobrý kredit. Udělují se „významným osobnostem z řad vědců, umělců, sportovců a dalších veřejných činitelů, kteří vynikají ve svých oborech nebo svými zvláštními činy či schopnostmi“. Mezi oceněnými byla jedna osobnost, pro kterou je vztah ke klasické hudbě životním posláním. Medaile pro Magdalenu Koženou, jež ji převzala 29. září, mě překvapila.

Koronavirová pandemie těžce dolehla na statisíce lidí v tomto státě.  Nejhůře na tom jsou asi  hotely, cestovky a kultura. A na dně, od něhož bychom se mohli odrazit, pořád ještě nejsme. Postiženo je i hudební školství – základní umělecké školy, konzervatoře, vysoké školy. Položil jsem zástupně několik otázek profesoru Ladislavu Horákovi, jenž je nejen   statutární zástupce ředitele Pražské konzervatoře, ale i  akordeonista mezinárodní  úrovně.

Jedním z lákavých programových titulů stávající sezony České filharmonie bylo uvedení  1. houslového koncertu a moll Dmitrije Šostakoviče v prvním říjnovém týdnu 2020. V Rudolfinu jej měla zahrát u nás dosud neznámá Karen Gomyo. Těšil jsem se o to víc, že k jejímu spojení s Českou filharmonií došlo příznačnou „náhodou“. Šéfdirigent Semjon Byčkov ji tento koncert slyšel hrát v USA a byl prý provedením tak uchvácen, že ji s tímto dílem, jež patří v houslové literatuře ke klíčovým, pozval do Prahy. Ve spojení s Dvořákovou 8. symfonií G dur to měl být údajně jeden z vrcholů sezony. Jenže covid-19 a nouzový stav způsobily, že 7. a 8. října zazněl jiný program. Provozně i stylově jednodušší. Místo Šostakoviče zazněl Mozartův Houslový koncert č. 3 G dur a místo Dvořáka Beethovenova 2. symfonie D dur. Sólistka a dirigent se neměnili.

Nejen jaro, ale i podzim je obdobím udělování cen. V případě října dokonce státních medailí. O prezidentském spektakulárním oceňování je zbytečné psát; netřeba znovu a znovu rozebírat umělce a Umělce. Naproti tomu ceny ministerstva kultury jsou jiná káva, jsouce cenami odbornými. Hudebníci si vždy všimnou jména hudebního laureáta… Dnešní údajně postfaktická doba znejisťuje kdeco, ba i dosud přirozené pojmy jako otec, matka, manžel, manželka, muž, žena. Nicméně například naše ministerstvo kultury takovým svodům nepodléhá. Co se týká cen, je dělení zcela jasné… S dosavadními laureáty nemám problém. Ostatně kdo by se odvážil nesouhlasit s oceněním práce tak slovutných mužů, jako byli či jsou Marek Kopelent, Ivan Moravec, Richard Novák, Svatopluk Havelka, Jiří Kout, Zdeněk Šesták, Milan Slavický, Ilja Hurník, Miloš Štědroň, Jiří Chvála, Lubomír Dorůžka či Luboš Sluka.

Je 19. září 2020. Centrum Prahy osvítily tisíce pouličních světel, Pražský hrad září, jak má, svítí dokonce rozhledna na Petříně. Na unikátní plovoucí scéně přímo na hladině Vltavy mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, vedle Národního divadla a panoramatem Pražského hradu v pozadí, jež vždy pohladí, je vše připraveno pro mimořádný večer festivalu Struny podzimu. Sedících diváků je epidemiology schválený počet, na mostě a nábřeží je snad více lidí, než při čekání na setkání se zesnulým Karlem Gottem, což je pro klasiku dobrá zpráva. Naplňuje se přání pořadatele, že „prostřednictvím televize ARTE, která v koprodukci s Českou televizí koncert streamuje i zaznamenává, zazní z Prahy vzkaz, že Praha opět zní hudbou“. To ostatně avizuje velký headline nad pódiem – „Prague Sounds“. (Že by anticipace budoucí změny názvu festivalu?) Vltava kolem tiše šumí, občas se zvlní lodička či šlapadlo a do příjemně chladného večera zazní v podání Epoque Orchestra amplifikovaná premiéra skladby Vltava na Vltavě Jiřího Slavíka, jenž si ji oddirigoval (možná spíše odmával).

Milí čtenáři, podělím se s vámi o zážitky ze dvou projektů festivalu Dvořákova Praha,  které nemohly být odlišnější. Kontrast byl o to větší, že následovaly za sebou. Pondělí 14. 9. patřilo České filharmonii, což by nemuselo být mimořádné, když je to rezidenční orchestr festivalu. Hodně se však podílela na naplňování motta „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z nouze ctnosti se vyklubalo smysluplné, silné téma, které festival naplnil jak nejlépe uměl. Nicméně ono 14. září se aspoň pro mě stalo památným. Dirigent Jakub Hrůša se totiž tak existenciálně propojil se Symfonií c moll Asrael Josefa Suka a vybudil z orchestru maximum možného, že to byla pro mě koruna celého festivalu a po odeznění prožitku jsem si s hodinovým zpožděním uvědomil, že tento večer musím přiřadit k nejsilnějším interpretacím, které jsem kdy slyšel – Karla Ančerla v roce 1969 a Jiřího Bělohlávka z roku 2014. Ne náhodou byla pokaždé 

Největší český výrobce klavírů nejprve přišel o peníze  z prodeje klavírů do komunistické Číny, ale vzápětí je získal. V médiích jsme všichni mohli dočíst mimo jiné toto: „Rodinná nadace miliardáře Karla Komárka koupila od Petrofu Hradec Králové piana a klavíry, které si zřejmě kvůli návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) nepřevzal čínský odběratel. Nadace rozdá 11 nástrojů z čínské zakázky českým školám. Zásilka nástrojů Petrof pro Čínu měla hodnotu 200 000 eur (5,3 milionu korun).  Podle prezidentky a majitelky Petrofu Zuzany Ceralové Petrofové odběratel pro Peking a okolí do Hradce Králové napsal, že se v Číně mluví o tom, že čínská vláda chce dát sankce na ČR a její zboží a že on nemá na to, aby platil pokuty.“ Pan Komárek uvedl: „Že klavíry koupíme, jsme se rozhodli hned, jak jsme se o problému dozvěděli. S manželkou jsme se domluvili, že je naše nadace obratem věnuje českým školám. Přáli bychom si, aby se těch 11 nástrojů stalo symbolem české hrdosti a soudržnosti.“  Paní Ceralová Petrofová Komárkův krok ocenila a označila ho za velkorysý:  „Jsme rádi, že se naše klavíry dostanou do českých škol. Mne osobně nejvíc překvapila rychlost a rozhodnost Karla Komárka, s jakou k tomuto neplánovanému obchodu přistoupil.“ Nadace KKFF údajně už brzy vypíše grantovou  výzvu, na jejímž základě budou moci školy o klavíry a pianina žádat. Jaké parametry bude třeba splnit, podle jakých kritérií bude nadace rozhodovat a kdo určí „vítěze“ v tuto chvíli nevím.

Moje nejstarší oblažující vnučka má pět let. Je to zvídavý človíček, neustále se na něco ptá, má ráda logické hry a jazykolamy. Samozřejmě má ráda notoricky známé říkanky: „Má máma má malou zahrádku. Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Vedle těchto jistot jsem však v její knize našel i říkanku, kterou jsem neznal: „Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.“ Nešlo neuvědomit s ianalogii k době, kterou prožíváme.

Řeky radosti, řeky veselí, řeky jásotu, řeky touhy, řeky lásky, řeky přátelství se vylévají a tryskají před trůnem slávy, vzdouvají se a ústí k branám nebeských stezek Projevy rasismu mají různé odstíny, od zamlžených virulentních plodů mozkové činnosti určitých politiků až po otevřenou primitivní nenávist a různé jsou i reakce. V USA a jiných končinách světa se řeší Black Lives Matter a Mee Too, což je hodně složité a ze středu Evropy těžko pochopitelné a vede to v kultuře až k absurditám – například celoživotní práce Plácida Dominga je zadupána do země, mimořádné filmové počiny Forrest Gump, Láska nebeská, série Johna Cleeseho Hotýlek atd. jsou rasistické, ničí se sochy důležitých historických osobností. (Tato sebezničující vlna však přece jen dospěla i k nám. Tisková agentura Disharmonie vydala zprávu, že socha Woodrowa Wilsona v pražských Vrchlického sadech bude nahrazena Antonínem Dvořákem, samozřejmě s holoubkem na rameni, protože jeho vztah k menšinám byl příkladný.)